Dori se narodil za poměrně nepříznivých podmínek – pupeční šňůru omotanou kolem krku a nebýt šikovného doktora, které se podařilo malého chlapce šikovně rozmotat, pravděpodobně by na tom malý chlapec mohl být ještě o mnoho hůře. Ze začátku se projevoval jako normální dítě a vše se zdálo být zcela v pořádku. Teprve ve chvíli, kdy si začal hrát s hračkami, se u něj začala projevovat jeho uzavřenost – nechtěl, aby se do jeho her míchali rodiče, začal být háklivý na své věci a na jím nakreslené obrázky. Nedokázal se soustředit na jednu věc – zatím co si začal hrát s dřevěným koníčkem, během několika minut, co jezdilo po zemi najednou létalo ve vzduchu a stalo se raketou a v další chvíli leželo někde na druhé straně pokoje, zatímco Dori hleděl z okna a pozoroval ulici. V dalším momentě zcela nekontrolovatelně skákal na posteli a poté si sedl ke stolu a kreslil. Každá drobná maličkost – i jen zlomený hrot tužky u něj vyvolal nekontrolovatelný pláč, který během pár minut ustal a sledoval motýla co přistál na jeho okenním parapetu. Postupem let se jeho chování stupňovalo, doteky jeho rodičů na jeho těle bylo potřeba zmírnit, museli mluvit tiše a nezvyšovat hlas, jelikož stačilo málo a on podléhal stresu, choulil se do klubíčka a tiše plakal, bylo-li to horší, dokonce hlasitě křičel a třásl se. Do svých osmi let se uzavřel do sebe a s rodiči trávil jen tu nutnou část dne, jinak se zavíral ve svém pokoji. 

​

Náplní jeho zájmu se staly knihy o motýlech a o světě. Bál se chodit ven, protože mu ostatní děti připadaly příliš nebezpečné. Strkaly do něj a provokovaly ho. Věděl, že si chtějí hrát, ale nedokázal se jim přizpůsobit, vadily mu doteky na rameni, když hráli na babu a nedokázal vystát jejich hlasitý křik a smích, když náhodou zakopl, nebo se roztřásl, když nevěděl, kterým směrem se vydat. Naposledy, když byl venku, potkal muže s koněm. Pokoušel se hrát na babu se sousedovic dětmi, ale ony jej jen postrkovaly a bavily se jeho postupnému propadání záchvatu paniky, nevěděl, co dělat a bránit se také neuměl. Strčily do něj a on spadl na dlážděnou ulici, odřel si loket a začala mu téct krev. Poprvé kdy krev viděl a vůbec se mu to nelíbilo. Propadl strachu. Představil si, jak vykrvácí, že se nedostane domů, jelikož ho příšerně bolel zadek a kolena. A aby toho nebylo málo, když zvedl hlavu, stál nad ním právě ten kůň a jeho majitel se k němu skláněl, aby mu pomohl. To obrovské zvíře sklonilo ten nechutný čumák a cenilo na něj zuby. Stočil hlavu do klubíčka a začal nahlas ječet. Nebýt tehdy jeho otce, který pro něj přišel ven, pravděpodobně by tam seděl do dneška. Od té doby ven nechodil, zavíral se v pokoji. Ruce se mu třásly pokaždé, když nad ním matka stála a na něco se ho ptala a on se nemohl vymáčknout. Nešlo mu to tak rychle, jak by si přála a čím více na syna naléhala, tím více se Adorin třásl a propadal stresu. Hlásek v jeho hlavě na něj už křičel. Nadával mu a Dori se zvedl ze židle a vždy utekl do pokoje, kde se zavřel a zabarikádoval. Dokázal dveře zablokovat nábytkem tak, aby se k němu rodiče nedostali. Ten den pro něj byl stejně trýznivý jako obyčejný kůň na ulici, ne-li horší.

 

Připadal si sám a zcela odstrčený od společnosti, jelikož mu nikdo nerozuměl. Všechno se však zlepšilo, když se jeho otec na syna více zaměřil. Začínal chápat synovu roztěkanost a Adorin poprvé za svých krásných dvanáct let života pocítil, že mu někdo skutečně rozumí. Otec mu vyprávěl o nebi. Dori sice jeho příběhům mnohdy nevěnoval pozornost, přesto si je dokázal podvědomě vepsat do paměti a nezapomenout je. Obdivoval otce, protože se zvládal takto soustředit, ale nikdy nebyl ve své kůži šťastný, hlavně tedy proto, že si přišel příliš odlišný od ostatních a často podléhal svým zbytečným strachům. Vztah s otcem zůstal od té doby neměnný. Na základní škole se mu zalíbil kroužek lukostřelby a ačkoli se jeho matka proti jeho přihlášení několikrát zcela jasně vyjádřila, díky podpoře od druhého rodiče nakonec svůj boj vyhrál.

Při výuce to nikdy neměl lehké a po většinu času byl označován za „toho nebezpečného“, který by rozhodně neměl trávit čas s ostatními. Už jen proto, že obyčejné zamíření na cíl bylo při jeho roztěkanosti občas dost obtížné. Ale postupem času tomu přišel na kloub, stejně jako létání, které – ačkoli bylo jeho andělskou přirozeností – mu nahánělo strach. Bujná představivost mu zůstala i doposud. Nikdy si nenašel moc přátel – tedy kromě Joshui, se kterým se seznámil na střední škole. Joshua nikdy zrovna nebral ohledy na Doriho „nemám“ a „mám“ rád, takže byl jedním z prvních, kdo se mu nějakým způsobem vetřeli do přízně. Dokonce se posunu tak daleko, že spolu nyní sdílejí studentský byt nedaleko školy.  

(Pozn. Admina - studentské byty jsou pod drobnohledem armády, jelikož mladá generace je pro město velmi důležitá. Většinou nelze očekávat přepychové místnosti, ale k žití to stačí. Studenti jsou leckdy využívaní armádou či lékaři, vědci, podle možností jsou přiděleni na stanoviště.)