Narodila se jako první dítko do rodiny, která byla z části založená na fyzice i psychice. Neboť otec rozuměl vědě a matka spíše boji, kdo ví, jaké dítko si přáli, ale dostali děvče a později také druhé děvče, ale nazpět k začátku, kdy měli jen jedno. Dostala jméno Arryn, prosté jméno, které lze také rozpůlit, abyste měli dvě jména, když už si nezapamatujete to dlouhé, tak jednou z těch dvou určitě. Arryn byla už od nízkého věku založená více fyzicky než na myšlení, neboť začala dřív lézt než uvažovat, kam poleze. Proto se jí matka začala okamžitě věnovat víc, než jak to obvykle matky dělají, začala do toho tahat svoji práci. S otcem trávila méně času, neboť nechat malé dítě, které to vůbec nezajímá se zkumavkami a tekutinami s výstražným značením není dvakrát legrace.

Když se narodila její sestra, byla tou hrdou starší sestřičkou, která se o ni mohla starat, ačkoliv tehdy jí to moc nešlo, neboť byla stále jen malé pískle, jenže jak rostly, tak zastupovala v některých ohledech matku, která vyrážela do práce častěji a častěji, podle toho, jak ji zrovna potřebovaly. Nica trávila více času s otcem, když neměla Arryn čas se jí věnovat, jelikož měla učení nad hlavu, kromě toho, ji matka dokázala utahat fyzicky jako psa. Byla totiž přesvědčená, že by se jí to v životě mohlo hodit, umět se bránit a nejspíš ji chtěla sama dovést k armádě, to se bohužel nestalo, když ve třinácti letech Arryn jejich matka zemřela. Byla to jako rána pěstí, která nenechala bolest daleko za sebou, otec se uzavřel a její maličká sestra také, Arryn věděla, že to budou těžké roky, mohla konečně využít vše co ji matka naučila, co se hodilo k přežití a nutnosti se starat o rodinu. Dalo se říci, že si vzala svoji sestru více pod imaginární křídla a nezapomínala ani na otce, se kterým měla dobré vztahy, ale neměla si s ním co říci ohledně vědy, snažil se ji to naučit snad nastokrát, ale Arryn to prostě nebavilo.

Škola nebyla lehká, základ se dal, ale vyšší třídy už byly horší, nejen že neměla tolik času na svoje práce, aby získala peníze, tak musela pomáhat doma, sestra se aktivně zapojila, za což jí byla vděčná, ale měla strach i o otce, který si toho kladl příliš moc na svá ramena. Ale dokázala porozumět té ztrátě, kterou cítil. Ale neměl by přeci zapomínat, že má dvě děti. Arryn se vždy snažila na svoji sestru dohlížet jako ostříž, a to dělala pomalu 24/7, někdy bylo vidět, že je hodně unavená, přesto nepřestávala s dozorem. Jakmile pak viděla nebezpečí, rozhodla se ho eliminovat i když jí poté například mnohokrát hrozilo vyhození ze školy, neboť burani a tyrani končili se zlomenými prsty a nosy na sesterně. Nikdo si však tehdy tolik nestěžoval, nebo to nechtěl řešit výš, protože Arryna povaha se dala nazvat povahou lva, nejspíš by spíš vyhodili i ty děti než zrovna ji. Přeci jen, ona měla důvod, bránila svoji sestru, oni šikanovali. Její sestra jí připomínala ten typ lidí, kteří ostatní rádi nazývali šprty, neboť byli vážně hodně chytří a uspořádaní, taková byla, ale přesto nebyla šprt, měla to v hlavě, a to bylo dobře, aspoň se takhle neztratí a nebude žít v nejnižší možné sféře. Arryn už tehdy přemýšlela co po škole, kam se vlastně sama pohne a co bude dělat, neměla závazky, neměla přátele, kteří by jí nevyužívali jen pro ochranu, neměla tu nic. Jen rozpadající se rodinu. Někdy se jí povedlo se chytit s vlastním otcem, ale snažila se do toho nikdy nezapojit sestru, většinou to bylo pozdě v noci, když na sebe narazili, on si šel pro jídlo, co mu přichystaly a ona přišla z práce. Měla ho ráda, ale ničilo ji vidět ho pracovat tak usilovně, aby zapomněl.

Sestřička šla ve šlépějích otce, Arryn v cestě, kterou pro ni chtěla matka. Proto ihned po dokončení zkoušky rozhodla opustit město, kde neměla nic, co by fungovalo jako kotva. Rozloučila se proto se sestrou i otcem, neboť sama potřebovala najít něco, co by jí pomohlo se rozvinout a žít si vlastní život. Ačkoliv to, co chtěla, ji o něj mohlo spíš lehce připravit. Prošla ještě v Racktonu, tajně za zády rodiny zkušební testy do armády, které se skládaly kromě fyzických i z psychických testů, které pro Arryn nebyly zase tak těžké, jelikož dobou jejich náročnost klesla a do nižších tříd vzali kde koho, ona přímo chtěla do té vyšší třídy vojáků, takže podstoupila i testy zdravotní. Když se dozvěděla, že ji vzali bylo vše jasné. Odešla do třetího pásma do Millrestu, městem bičovaným mrazem a neklidem obyvatelstva.

Kromě práce jako dozorce na hradbách, se začala dostávat do formy, sice to trvalo pár let, ale došla ke zdárnému konci, kdy ovládala plně zbraně základního typu, od nože po odstřelovací zbraň, která jí také byla později po dokončení finálních zkoušek v armádě přidělena. Vyvážená podle její hmotnosti a vytvořená z nebeské oceli, na náboje z ocelí obou typů, také na plněné náboje se svěcenou vodou či prachem z oceli. Střílení na dálku se stalo jejím druhým jménem, neboť ve svých dvaceti třech letech začala vyučovat střelbu sama. Matka ji naučila dobře, když už jako malá uměla střílet na plechovky.

Pokaždé, co někdo jel do Racktonu a ona nebyla součástí, kladla jim na srdce, aby se jí po rodině podívali, když se dozvídala, že žijí a jsou v pořádku, ulevilo se jí. Někdy napsala dopis, ale pochybovala, že se domů vůbec dostal. Co se domů dostalo byly její příjmy, které posílala sestře na studium a otci na práci, neboť sama tolik peněz nevyužila. Rodila pro ni byla stále vše.

Během pobytu v Millrestu poznala Tobieho Levasseu, mladý voják, poměrně sympatické kvítko, které jí dokázalo okouzlit, ať už svými schopnostmi se zbraněmi či mluvením o krásách hvězd a podobně. Někdy měla pocit, že by jej měla dovést sestře, protože vypadal jako člověk, který je zapálený do vědy, ale přesto je tu. Měl své důvody, které Arryn respektovala. Měli mezi sebou přátelství, které se postupem času začalo měnit na něco hlubšího, vážnějšího, aniž by si to jeden uvědomoval. Stále o sobě tvrdili, že jsou parťáci, ale to, jak se na sebe dívali mluvilo i něčem jiném.

Arryn kromě ostrahy měla na starost i průzkumné cesty s konvojem, když zastavili v bezpečném pásmu, kdyby tam náhodou byl ještě někdo, kdo hledá útočiště. Jednoho dne, byli povoláni do služby ve stavu nebezpečí, když na konvoj zaútočili nájezdníci, nevěděli, kdo a proč, ale byla tam společně s Tobiem vyslaná, aby zkontrolovala transportéry a jejich cestující. Jakožto odstřelovač, byla poslána na zříceninu domu, jakožto vysoký bod, Tobie prozkoumával okolí se zbytkem týmu.

Byl večer, když se jim povedlo vyhrabat zavalené trosky transportérů a přeživších, kteří už nebyli těmi, koho vojáci znali. Posedlí anděly i démony se vrhali na své bývalé kolegy, hladoví po mase i duších, brali životy živým. Arryn tehdy kryla záda všem, ale kdo kryl záda jí? Někdo, kdo je zradil dřív, než si to vůbec dokázali spočítat na prstech. Když viděla v nočním vidění, jak vojáci padají jako shnilé hrušky, rozhodla se utíkat na místo boje a přidat se k nim. Ale poté co seběhla několik pater našla zraněného Tobiho a démona, který se k němu snažil dostat, ale jeho zuby přes zbraň z Nebeské oceli ne a ne projít. Arryn jej tehdy menším nožem dokázala srazit z Tobieho, ale bylo celkem pozdě, voják měl poměrně silné krvácení na povrchu a nemluvě o tom vnitřním.

„Tohle mi nemůžeš udělat vojáku, vydrž!“ Snažila se udržet jeho pozornost, ale oči mu pomalu začaly padat, když podléhal ztrátě krve. „Jsme jen vojáci, voják je nahraditelný dílek ve velkém celku Ryn.“ Usmál se na ni.

„Pozor!“ Vykřikl z plných plic, ačkoliv se hned poté začal dusit, když se Arryn otočila spatřila Gabriela, který jí křídlem odrazil dřív, než stačila sáhnout po zbrani. Prošla stěnou a dopadla na sklo a kameny na zemi. Gabriel se zaměřil na umírajícího vojáka, kterému šlápl na hrudník a na ruku, kterou si svíral známky. Nic neříkal, nemusel. Jen se křídlem přiblížil ke krku mladíka a usmál se: „Pokud nechceš, abych ho pomalu mučil, skloň tu zbraň.“ Otočil hlavu k ženštině, která navzdory všemu stála plná chtíče po odplatě a hleděla blankytně modrým pohledem do očí archanděla. Byla unavená, cítila, jak se jí sklo zařezává do zad a odírá se o páteř, pomalu klesla na kolena a otírala si krev z rány na hlavě, protože jí lezla do očí. Gabriel je mohl zabít mrknutím oka, ale přesto si vychutnával, jak trpí. Měl na sobě oblečení jednoho z vojáků, který s nimi pobýval společně v Millrestu teprve pár dní. Nikoho nenapadlo, že by to mohl být Gabriel, nikoho, jelikož město nebylo nikdy stráženo a obýváno extra vyššími pozicemi andělů.

Tobie se dusil krví a jen upíral blednoucí oči na parťačku vojačku, která na něj hleděla unaveným pohledem a nad tím vším stál Gabriel s povytaženým obočím, jako by očekával, kdo se rozhodne zemřít první. Nechal ji tehdy žít, Tobieho nakonec Gabriel usmrtil seknutím křídla, když jej o to požádala – aby netrpěl, neboť sehnat pomoc uprostřed pustiny bylo nemožné, nikdo jí neodpovídal na vysílačku a sama už měla pocit, že se tu sesype a počká, než ji sežerou příšery z divočiny. Gabriel jí vyléčil, viděl její schopnosti a možnosti, sice měla dobré srdce, ale vše se dá zkazit. Tehdy, když se jí probíral myslí, všiml si, že se na ni chystá nemoc vysloužilých vojáků, kdy reagují nekontrolovatelně na podněty všeho druhu, tehdy jí udělal v hlavě malý uzel, který jí rozvoj nemoci zpomalil. Výměnou za to, mu měla donášet kdy se jaký konvoj potáhne přes pustiny, který pojede rovně do města a podobně. Také jí zahojil téměř všechny rány, kromě těch, které měly být divadlem pro oko okolních vojáků, kteří by ji ráno mohli najít. „Budu tě mít na mušce.“ Řekl jí tehdy, než ji nechal uprostřed mrazivé noci v troskách s mrtvolami a o samotě. Prodělala tehdy záchvat, který měl za následek topení myšlenek v alkoholovém dýchánku na několik dní.

Několik dní poté, kdy ji dostali do střízlivého stavu a měla opět vyrazit do akce, se jí podařilo získat známky svého parťáka, ale taky našla při doprovodu konvoje zatoulaného psa, kterého si nechala. Živil se tehdy na mršinách a vypadal sám, tak, jak se cítila zrovna ona. Byl to únor, kdy se to stalo, to nevěděla, že tento rok bude ještě daleko horší. Gabriel si sem tam sám osobně došel pro informace a svými schopnosti udržoval její mysl celou, nerozpadající se. Přeci jen, jemu na jeho vojácích záleží, ačkoliv na lidech nejméně. Sice ji často napomínal, že pokud se k němu bude chovat nevděčně, že ji zabije či tak, přeci jen, pokusila se ho střelit do hlavy, když se tehdy střetli v tom starém domě. Gabriel na ni nerad využíval schopnosti, ale čas od času ji lehce umírnil, pokud ho nechtěla poslouchat, použil na ni schopnost – pain. „Takhle se cítil i tvůj přítel, pokud si myslíš, že semnou můžeš vydrbat mýlíš se.“ Slýchávala, ale když splnila, co měla, dostala například nové oblečení, jídlo či peníze. A taky to hlavní, Gabrielovi vojáci se vyhýbali její rodině.

Do Racktonu se rozhodla vrátit až poté, co zjistila, že její otec zemřel. Bylo jí líto své sestry a nechtěla ji tam nechat samotnou, možná i na popud archanděla, kterému se to hodilo také. Osobně jí to neřekl, jen měla ten pocit. Nehodlá někomu ničit hrad z písku, chce jen chránit svoji sestru. Ale už po příchodu našla několik problémů, jako například expřítel její sestry, když se dozvěděla, jaký byl, rozhodla se mu přistřihnout křidýlka. Poté, co s ním začala klidnou konverzaci, skončil se zlomenými žebry a přeraženým nosem. „Moje sestra, je moje zodpovědnost.“