top of page

archangel gabriel

gabekolaz2.png

UNKNOW // 26 YEARS  OWN  DAEMON  ARCHANGEL G. ULLIEL

Humanity is like a plague …

Bio

Otec: Bůh (Zmizel)

Sourozenci: Michael, Rafael, Uriel

Příbuzní: Další andělé.

Blízcí: Azrael, Charlotte a Dante (Oba mrtví), Anna M. Sheppard

Orientace: Bisexuál

Práce: Vojenský vůdce

Characteristics

Možná jste slyšeli, jak jej někdo nazval bídákem, bastardem, psychopatem, idiotem, vrahem či prostě jen magorem. Ale jak můžete nazvat někoho jedním slovem, když jej ani pořádně neznáte? Každý slyší jen to zlé, ale nikdo nevidí, že je bratrem, sourozencem, otcem i učitelem.

Gabriel nebyl v minulosti takový, jakým je dnes. Bohužel na něm život zanechal jizvy, které se už nezahojily a dostaly se až k srdci. Vyrůstal mezi bratry jako typický archanděl, tudíž si zvykl na luxus Nebe, ale taky na zákony, které mu byly kladeny na mysl. Jenže okovy tíží všechny, jeho brzy po vzniku světa začala tíži náklonost Boha k jeho bratrům. Zejména ke dvojčeti, kterého měl otec vždy raději a věnoval mu jméno, které znamená Bohu podobný, na rozdíl od Gabrielova Bůh je má síla. Vždyť jejich otec měl být silou všech andělů. Záviděl bratru jeho vztah s Bohem, ale nikdy nic nenamítal, nikdy se neotočil k bratru zády, neboť by se tak podrobil závisti a to nechtěl. Hlavně, jak by se mohl otočit ke svému dvojčeti zády?

Gabrielův původní boží návrh byl stejný jako vzhled Michaela, vždyť mít dva stejné syny, kteří budou vládnout boží silou, by bylo úžasné ne? Meč a štít. Tak byste je mohli nazvat, nejen dřív i teď, Michael byl štít a Gabriel meč. Tohle blond stvoření se však dlouho nechtělo svému bratru podobat, protože nikdy nepocítil stejnou lásku, jako jeho bratr, proto brzy svoji schránku upravil. Světlé vlasy ztmavly a prodlužily se, oči mu zůstaly, ale vždy byly odlišné od Michaelových, byly chladnější a vypadaly jako krystaly tanzanitu. Tak temně modré, ale přesto jasné, že by se v jeho očích dalo utopit stejně jako v hlubinách moře. Jeho bílá křídla ztmavla na havraní modř, kdy z vrchu jsou temně černá leckdy lehce matná s odlesky do modra a fialova, zevnitř je pak barevnost jasnější. Vypadal najednou jako úplně jiná strana mince, vymykal se sourozencům a představě Boha.

Gabriel vždy obdivoval boží stvoření, sám některá tvořil, no otec z toho ne vždy byl nadšený, neboť takový ptakopysk překvapil i Boha, natož lidstvo. Přesto tohoto tvora nezavrhli, na rozdíl od Gabriela, který neměl podporu modliteb takovou, jako jeho dvojče. Gabriel byl považován za anděla smrti, Michael za spasitele a toho, kdo přinese vítezství božího řádu nad chaosem temnot. Přesto svého bratra miloval a miluje sourozenecky do teď, nejspíš je to i díky spojení, které mezi sebou mají. To, které pravděpodobně nelze zlomit, protože ani jeden neví jak a proč by to dělali, ale díky němu je stále válka v pohybu. Spojení jim dovoluje cítit emoce druhého, ale i bolest a zranění. Naučili se sílu spojení omezit, jelikož ve válce oba byli pod nátlakem a kdyby se každý sesypal pod ránou toho druhého, nejspíš by válka nebyla taková, jaká je teď.

Ačkoliv se tehdy změnil vzhledově, povahou to byl stále stejný Gabriel, ten, kterého bavily lumpárny i práce. Byl stále poslušným vojáčkem Nebes…počkat, nebyl. Pokud byste se zeptali jeho starého já, zdali byl vojákem, zavrtěl by hlavou, nikdy se za něj nepovažoval a nechtěl jím být. Nikdy nenosil brnění jako ostatní, nikdy nestál v pozoru… Miloval své bratry i boží stvoření, kterým porozuměl až později, když potkal ji, ženu, která mu ukázala světlo lidského života.

Kam ona šla, tam on byl jejím stínem. Láska je však cit, který dokáže zabíjet. Najednou neměl potřebu být žárlivý na lásku, kterou Bůh dal jeho bratrům, chápal, jakou lásku měl pro lidi. Gabriel ji ochutnal, podobně jako Eva a Adam kdysi jablko. Zachutnala mu, pohltila jej celého. Byl to jako sen, to nevědomí a bezvědomí, ta sobeckost milovat někoho víc než jiné, ten pocit však brzy přešel v bezmoc, když se jeho stvořitel rozhodl zničit co Gabriel tak moc začal milovat.

Tehdy se archandělem prohnal velký kus zlosti, která sebou urvala i část jeho psychiky. Tohle prázdné místo naplnila bolest, tak vznikla jeho ‚jizva‘ na duši, kromě té fyzické, kterou můžete vidět při bližším zkoumání jeho tváře, ale koho by si pustil tak blízko že? Nebo přesněji, kdo by chtěl Gabriela u svého těla. Kromě zlosti okusil pocit zapomenuté bolesti a žárlivosti, protože ostatní opět měli lásku a on o ni přišel. Nikdy však Michaeli nic ohledně toho nezazlívá, sám ví, že ani jeho bratr to neměl s Bohem lehké, proto si slíbil, že jej bude vždy chránit, neboť je to jeden z mála, který zná jeho temnou stránku, ale nikdy se k němu neotočil zády. (Kromě války.)

Gabriel utržil během života více ran, tyto psychické jizvy pohnuly jeho myslí natolik, že při bližším přezkoumání v sobě má špetku psychopata a taky kousek sociopata, ale tím to zdaleka nekončí. Jeho psychika je nevyzpytatelná jako počasí v Aprílu, kdy je jako sluníčko a během sekundy se přižene bouřka. Nic nevzniklo jen tak, vše se budovalo časem, stejně jako nenávist k lidem. Ach ano, obávaná nenávist, kterou chová k božímu výtvoru. Docela ironie. Hlavní důvod, proč je nesnáší je ten, protože jeho otec jedno dne odešel, aniž by řekl důvod a Gabriel to dal za vinu lidem. Ti celou dobu ničili zemi a chovali se nevděčně, nikdy nepoděkovali Nebesům za to, že vůbec mohli žít na tak dokonalé planetě, kterou pro ně vytvořili. Ach, už nevděčnost Evy a Adama byla dost, taky pak to, jak se chovali k jeho ženě, jak se dokáží chovat k bratrům. Bezvěrci, násilí…to vše.

Pokud vejde do místnosti, rozhodně jej nepřehlédnete, Gabriel patří k vyšším archandělům je jen o dva centimetry menší než jeho dvojče. Pravděpodobně tím, že si upravil schránku skončil na 198 centimetrech a váze kolem 85 kilo. Přesto hravě převyšuje Uriela natož Rafaela výškou. Pokud byste ho zachytili koutkem oka bez trička, všimli byste si, že má lehce sportovní postavu, na břiše se mu rýsují svaly, stejně jako na rukou. Nemá ani jedno tetování, ačkoliv žil během moderní doby sem tam na zemi, nepřišel tomu na chuť. Na jeho těle nenajdete žádný boží symbol, který by jej identifikoval jako anděla, nic takového nezískal. Nejspíš jejich samotná přítomnost a aura byla dostatečným ukazatelem. Ačkoliv jeho aura se docela hodně změnila, jediné, co bylo cítit vždy a bude je jeho nebeský oheň, tedy chlad a sem tam můžete narazit na zápach kouře. Také v jeho auře můžete cítit jakýsi dřevitý parfém s tóny moře a bazalky. Nejspíš podobně voní i jeho voda po holení, jelikož ho nikdy neuvidíte se strništěm starším dva dny, nejraději chodí s hladkou tváří, téměř jako dětská prdelka. Chce prostě vypadat dobře.

To se dá říci i o jeho stylu oblékání, archanděl byl vychován v luxusu té nejvyšší kvality, kterou si můžete představit, takže i jeho oblékání bylo vznešené a zůstalo mu to do dnes. Nejčastěji nosí tmavé barvy jako je černá, či sytá, tmavá modř a rudá. Ovšem nepohrdnul by ani bílou, kdyby nežil v době, jaké žijeme, přesto bílá patří do jeho šatníku v podobě košilí, které si hravě vytvořit v Nebi, neboť odtamtud pochází většina oblečení, co kdy měli. Jinak preferuje obleky a dlouhé kabáty, které se za ním táhnou, když někde agresivně prochází. Přesto preferuje v jednoduchosti i složité detaily, které jsou zejména zlaté výšivky. Boty na něm můžete nejčastěji vidět vysoké až ke kolenům, tedy šněrovací kozačky, které bývají součástí jeho brnění, ale pokud zrovna netáhne do boje, tak nízké polobotky. Velmi rád nosí lehký podpatek, aby dohnal výšku bratra. Ne, že by mu to nějak pomohlo, ale on si myslí, že ano. Vždyť ten rozdíl je banální.

Ale Gabriel je lehce egoistický parchant, který nenechá hanit svoje ego, natož ego dvojčete. Na to pozor! Ach, je to prokletí být tak vázán na svého bratra, přestože válčí, on stále věří, že se jeho bratr otočí na stranu archanděla. Zní to naivně? Takže, nejspíš má v mysli i trochu naivity, která ho stále drží v otěžích, jinak by rozhodně svého bratra zabil. Aspoň o tom v poslední době přemýšlel, protože se jeho postoj lehce změnil. Kromě toho není radno Gabriela vytáčet, pokud nemá v blízkosti nic, čím by Vás praštil, tak to udělá křídly.

Jeho křídla jsou krásná, na druhou stranu ohavná část jeho těla. Jsou nasáklá krví jeho obětí, kterým život zkrátil zrovna křídly. Jsou na dotek jemná, ale jednotlivá pera fungují opravdu jako projektily, pokud chce, dokáže zničit i kus stěny. Nejdelší pár křídel, které Gabriel má jsou každé po 5 metrech. Celkově má 7 párů křídel, tedy 14 jednotlivých křídel, tak nemá problém zabalit se do nich jako do deky. Pár, který dosahuje 2 m na každé straně ukazuje nejčastěji a je to na koncových perech vidět, protože jsou otrhaná a poničená, mohl by si je zregenerovat, ale nezajímá se o to. Je na křídla citlivý, jako každý anděl, takže se nedoporučuje na ně sahat, pokud už Vám je ukáže. Mohl by Vám za to poděkovat víc než rannou do obličeje, třeba tak, že by se Vaše hlava dala na cestu od těla. Takovou „jizvu“ by Vám asi ani nejlepší kosmetický chirurg nenapravil. (Od nejmenšího po největší křídlo: 60 cm, 100 cm, 150 cm, 200 cm, 350 cm, 420 cm, 500 cm.)

Když už jsme u těch jizev, kromě zmíněné jizvy na tváři, má několik jizev na duši metaforicky a taky těle. Pár drobných na rukou, od toho, kdy se čepel protivníků dostala přes jeho brnění, na zádech několik démoniích škrábanců. Možná byste jich našli víc, většina je z války na zemi, jen pár z Občanské v Nebi. Jednu schytal zde na zemi, když jej postřelila Anna. Nechlubí se jimi a schovává je pod brněním, které na něm vidět jde téměř vždy. Jen…vlastně vždy, jen jej má v záloze, neboť jej dokáže přivolat okamžitě. Brnění je elegantní, přesto vyzbrojeno k přímému střetu. Elegantně působí i Gabrielova ostře řezaná tvář, modré oči, výraznější ret s rovnou linií, hubený nos. Pokud se zrovna nenafoukne jako žába, má vystouplé lícní kosti, vždy záleží i na typu hry stínů a světla.

Ačkoliv si Gabriel hraje na necitu, má emoce také, sice je potlačuje, ale rozhodně je nevyhodil prvním oknem jeho bydliště ven. Zanevřel sice na lásku, ale ne na bratrskou. Mezi lidmi se prochází jako chladný král, ale přesto jej drásá, jak se k němu sourozenci chovají. Špetka pochopení? Pro něj? Ne.., od něj? Ne. Nechce chápat lidi, chce je zničit, aby donutil otce, aby se vrátil, ale zatím se mu to úplně tak nedaří, ačkoliv vyzmizíkoval hodně velké procento, Michaelova práce mu to hatí. Upřímně je v něm opět závist, protože lidé mají Michaelovu lásku, Uriel ji má taky, nebo spíš aspoň náklonost, protože to tak vypadá, že to skřípe i mezi nimi. Nezapomíná na žádného bratra, uvítal by je s otevřenou náručí, jen kdyby se ho nechystali bodnout kudlou do zad. Kdo ví, jak to bude dál, protože archandělova psychika se hroutí jako domeček z karet…válka je opravdu cítit ve vzduchu, stejně jako jeho hněv.

Story

Kdy Nebe přesně vzniklo ví jen Bůh, ale téměř okamžitě existovali andělé. Nejstarším z nich se říká archandělé. První dva, které otec stvořil byl Gabriel a jeho dvojče Michael, hned po nich Uriel a nakonec Rafael. Tito archandělé dělali svému otci společnost, stejně později s dalšími anděly. Rozhodně se jednalo o hezkou idylickou rodinu, která neměla žádné mouchy. Pomáhali tvořit svět, jak si jejich stvořitel přál. Brzy se však ukázalo, že Otec netvoří svět pro své syny, ale pro něco jiného. Začalo to zvířaty, které mladý Gabriel upřímně měl velmi rád, i on sám vytvořil nějaké, které jeho otec dohnal do dokonalosti. Gabriel totiž nebyl ten typický anděl, kterého vidíte s mečem. Ano, andělé jsou vojáci nebes, nikoliv děti s křídly, které mají holé zadečky. Gabriel tehdy na chlup stejný od Michaela byl už dostatečně rozumný, aby si uvědomil, že nechce být vojákem. Byl na to až moc elegantní a křehký, dá-li se to tak říci.  

Když vznikli první lidé, byl jim oporou, jak otec potřeboval. Rozhodně nebyl spokojen, že Lucifer musel padnout, protože miloval více svého otce. I jeho dvojče si odpor odneslo trestem, to pocítil i Gabriel, ačkoliv tehdy o tom nikomu neřekl. Jejich pouto byla jejich věc. Zapřísáhl se, že jeho bratrovi již nikdo ublížit nesmí a pokud tak udělá, potrestá jej. Pravděpodobně s tímto bratrem měl nejlepší vztah již od začátku. Stvoření lidstva byl pokrok, Gabriela zajímaly spíše lumpačiny, které lidem mohl tropit, poté co byli vyhnáni z Ráje. Tahle povaha byla v anděli už od narození, byl svým způsobem hajzlík, který se dokázal zabavit na škodolibosti u druhých. Nikdy však nikomu neublížil, pravděpodobně by jej za to Otec nemile vykopl do Spodního Nebe. Kam nikdy nechtěl, nejspíš jej to děsilo i. Tamní andělé byli šílené duše, které neměly nárok na schránku a pokud ji získali, nebyli tak čistí jako andělé z vyšších částí. Byli „zombie“.

Gabriel za svůj život na Zemi tolik nechodil, ne s posláním, vlastně se tam leckdy jen objevil jako jiný člověk, či posedl někoho a udělal co chtěl a zmizel. Většinou malé škodolibosti, ale i nápomocné věci. Lidstvo se muselo vyvíjet a pokud to nešlo, jak mělo, andělé nenápadně pomáhali, aby ‚jim nadřazené bytosti‘ nebyly neužitečné. Poznával však lidské podstaty a viděl, že ne všichni lidé jsou pokorní, někteří byli rebelové a jiní jen měli potřebu vystrkovat růžky, viděl v tom kousek svého padlého bratra Lucifera. Nejspíš to byla vlastnost, kterou ten ďábel v lidskosti podporoval, ale nikdy by neřekl, že jeho bratr bude takový, jak jej pozdější lidská rasa vykreslí. Ovšem poprvé dostal úkol až se svým bratrem, kdy museli zakročit v Sodomě a Gomoře. Lidstvo se stavělo proti svému stvořiteli a ten je nehal ztrestat božím hněvem. Tehdy viděl odvrácenou stranu svého bratra, vskutku ironické, když si uvědomíte, co napáchal Gabriel o několik desítek století. Gabriel tehdy stál na straně lidí, rozhodl se postavit proti svému bratrovi, který byl ve vzteku a afektu, který razantně zanechal na místě stopy. Avšak svého bratra nezradil, neublížil by mu, jen se jej snažil přimět uvědomit si co dělají. Páchají násilí ve jménu otce…zbytečně.

Gabrielovi zůstala i ve středověku lehká škodolibost, když škodil lidem, aby se jemně pobavil. Nikomu však nikdy neublížil, ale pomáhal jim ve válkách jako rytíř. Více méně ovlivnil války z dálky, když se lidem vrtal v hlavě, nebo použil svůj oheň a lidé to brali za Boží zjevení. Setkal se s různými králi, dokonce i s poddanými a jinými lidskými bytostmi, viděl jejich pýchu, pád, radost, žal.

Jednoho dne, právě na podzim, když zelená tráva vadla, listy tvořily barevné mozaiky na místech pod stromy se procházel brzy ráno po jednom bojišti. Noc předtím zde proběhla krvavá bitva, to dosvědčovala mrtvá těla vojáků, koní a jejich části brnění válející se ve vlhkém porostu po celém místě. Černí ptáci smrti, havrani se krmili na zbytcích, které našli, lákalo je cokoliv, co bylo zdánlivě stále teplé, vlastně na čemkoliv, co jim hostina nabízela. Gabriel stál v bílé košili ušpiněné na několika místech cákanci krve, která byla už z dálky patrně zaschlá, boty bořil do měkké hlíny nasáklé krví, bláto se mu dostalo i na kalhoty, ale co od boje očekávat? Že proběhne v čistotě? Nikoliv, den předtím pršelo, co jiného od podzimní Francie očekávat. Rozhlížel se kolem, zdali spatří nějaké přeživší, ale jediné, co tu žilo byli jen černí ptáci, přetahující se o zbytky. Vítr si pohrával s jeho delšími vlasy, stejně tak i s černým pláštěm, který byl celý na konci umazaný od hlíny i krve, jen se tak povaloval ze strany na stranu a vlál stejným směrem, kterým zmizel i vydechnutý obláček mlhy od Gabrielovy pusy. Mraky se na nebi honily jako divoké ovečky, které brzy svlaží zemi svými slzami, protože byli svědky této krvavé války. Král sice svoji zemi zachránil, ale kolik lidských životů za to muselo padnout? Stovky. Zavrtěl hlavou a rozhodl se vrátit do města.

Přemístil se, k hradu a blízkému městu za jeho hradbami to bylo pěšky daleko, přesto se objevil na obvykle prašné cestě k bráně města. Kamínky mu při chůzi skřípaly pod botami, sem tam se zabořil do hlubšího bahna, všechno tohle andělé v Nebi neznali, tu špínu země, věděl o tom otec? Věděl, kam je uvrhl, protože se k němu jednou obrátili zády, když ochutnali ze stromu poznání? Když prošel branou cítil to, co obvykle, negativní emoce, také zápach smrti – mor během války nebyl ničím nezvyklým. Kupodivu tu však onoho jezdce nepotkal, rozhodně to pro něj nevypadalo jako velká příležitost, těch bylo po světě mnoho. Minul jej poslíček na koni, který pelášil se zprávami do hradu, poznal to podle deky pod sedlem, na které byly barvy králova erbu. Zavrtěl hlavou, kam potáhnou vojáci tentokrát. Jeho pozornost však neulpěla na jezdci a konci dlouho, když mu odkryli skupinku jedinců, kteří si mezi sebou pohazovali s další, menší osobou.

Týrání a dobírání si jiných nebylo také nic nového, lidé měli v sobě zlost, ať už díky králi nebo situaci do které je dostal osud, nebo oni samotní. Přesto to Gabriela zaujalo, jeho chladné oči se zakously do celého dění. Malá osoba byla pohazována mezi muži, kteří vypadali značně omámeni alkoholem z nedaleké krčmy, přesně stáli asi tři metry od její stěny a oken, přes která anděl viděl dovnitř, přeživší vojáci pili a slavili. Jinak na ulici byl klid, neboť některé rodiny byly ponechány bez otců, ženy bez manželů. Válka nebyla řešení králových neshod s jinými provinciemi, archanděl se hluboce nadechl, neměl by se do toho motat, už se měl vrátit do Nebe, byl tu příliš dlouho. Ale doufal, že jej jeho bratr případně omluví a vymyslí si nějakou lež, když mu to poté Gabriel vysvětlí.

Když se vydal ke skupince, dokázal si všimnout, že ona drobná postava v kápi je vlastně žena, taková malá myška. To archanděla lehce nakoplo v žaludku, přišlo mu nechutné, jak se o ni přetahovali jako psi o kost. Došel k mužům a lehce si odkašlal, stále měl chování vhodné pro rytíře, ale na to opilí jedinci ihned nereagovali. Dokud mu omylem ženu nevrazili do rukou, archanděl ji sevřel rukami v kožených rukavicích za předloktí a přidržel si ji u těla. V ten moment měl jejich pozornost, viděl ten zápal v jejich očích, těch unavených vojáků, kteří spatřili tolik smrti, ale ne tolik jako on.

„ČARODĚJNICE JE TO, MUSÍME JI UPÁLIT. IHNED NÁM JI VRAŤ!“ Vydralo se z jednoho, co okamžitě tasil meč a začal mu Gabrielovi s ostřím mávat před nosem. Archanděl si povzdechl a ukazováčkem, prostředníčkem čepel odsunul od svého obličeje a lehce povytáhl tmavé obočí. Rozhodně nemohl věřit těmto blábolům a kdyby ano, nemohl by si říkat archanděl. Archanděl protočil oči, lidé byli leckdy vážně na ránu, protože nevěděli, co dělat, když utápěli žal. Jeho oči tehdy v šeru zazářily, když se rozhodl změnit jejich myšlenky. Jako ospalé loutky se odkutáleli do svých úkrytů a děr, odkud vylezli. Přesně do krčmy. Jen během chůze sem tam škytli a mluvili nesmyslné omluvy, které je donutil archanděl žene říci. To už ji samozřejmě dal osobní prostor.

„Měla byste být opatrná,“ Ohradil se na slečnu, která na něj hleděla z pod kapuce, byla krásná, a to viděl jen část její tváře, měla obličej anděla. Když spatřil její oči lehce strnul, byly zvláštní…nebyly lidské, ne tak přirozené jako jiné. Bohužel Gabriel neměl slabost pro lidskou rasu, ani pro jejich leckdy takříkajíc roztomilé potomky, ale tato žena jej zaujala. Ale jeho čas na zemi se krátil a mohli by jej odhalit, proto se slušně dámě omluvil, že jej čekají na hradě a vyšel si cestou na hrad. Ale za nedalekým domem zmizel do Nebe, kde se vrátil do knihovny, aby pokračoval, v čem začal. Ve studiu, doufajíc, že na jeho malý útěk nikdo nepřišel. Tehdy se později svému bratrovi omluvil, zdali způsobil nějaké potíže, neboť nebyl většinu dne v Nebi.

Trávil několik dní až týdnů pilným studiem nad knihami, když se dostal na stránku vysetou zlatými plátky, uviděl na obrázku podobu ženy, nebyla vůbec podobná té, co poznal, ale zatrnulo mu. Napadlo jej se podívat kde je, vlastně neměl ani ponětí proč, ale nejspíš ho něco popostrčilo, aby se ujistil, že ji ti opilci neobtěžovali dále. Vydal se proto do otcovy studovny, věděl, že v tuto dobu má na práci něco jiného a pravděpodobně je celý zamyšlený ve svém tvoření. Ostatně co jiného by Bůh taky mohl dělat?

Podíval se na kouli, kterou měl otec na dřevěném stole a vzal ji do rukou, byla z čirého skla, přesto byla lehká jako pírko. Zavřel na chvíli oči, když přemýšlel, koho ho má najít, našel si prvně hrad, pak okolí a procházel si jej. Ovšem zarazilo jej to, co viděl, dav…cítil z toho všeho nenávist a vztek. Věděl, že království bylo zpustošené hladomorem, válkou a nemocemi, ale netušil, že si lidstvo našlo obětního beránka – právě jeho neznámou. Neměl bys se o to zajímat – prošlo mu hlavou, ošil se, vlastní myšlenka jej uvedla do rozpaků. Prohrábl si frustrovaně tmavé vlasy, které mu padaly do očí, když předtím odložil akčně kouli na stůl a koukal kolem, nikdo tu nebyl, nikdo jej nehledal a nepotřeboval. Zmizel.

Objevil se na střeše domu vedoucího k malému náměstí, na kterém bylo dnes až moc živo, to, co cítil, nebyly emoce, které andělé lidi učili, byly to ty, které měli od démonů. V očích mu zajiskřilo modře, byl to hněv, ale proč? Protože měl zemřít člověk, který nic neudělal, a lidé byli jen a jen sobečtí, mysleli jen na sebe.

Mávnul rukou, oheň, který už polykal dřevo kolem kůlu a dívky uprostřed, začal chňapat velkou tlamou po jejím plášti a holých nohou i okrajích šatů najednou změnil barvu. Z rudo oranžového se žlutými částmi se proměnil na jednou modř s temným začátkem a téměř bílým koncem. Lidé uskakoval dál, oheň se od ubožačky u kůlu odtáhl dál, vytvořil kruh kolem ohořelého dříví na hranici. Slyšel jak občané města, vykřikovali: „Čarodějnice!“ či „Boží zázrak!“ Neboť právě vojáci znali modrý plamen z bitevních polí, když vítězné straně pomáhal. Po chvíli se plameny tvořící kruh stáhly níže k zemi a posunuly se rychle ještě asi tři nebo čtyři metry od hranice, pak vzrostly Oheň vždy vyskočil nebezpečně vysoko, když jím chtěl někdo něco prohodit, nebo proskočit. Vedle hranice se objevil archanděl ve svém brnění, nebylo to, to černé, které znáte dnes, ale naopak bílé (obrázek). Nevypadalo to zdaleka ani jako brnění, spíš jako róba kazatele. Byla jasně bílá, ovšem při bližším pohledu jste mohli vidět drobné barevné odlesky miniaturních třpytek, všitých do látky z Nebe. Součástí toho byly bílé kalhoty s puky, sahající až ke kotníkům. K tomu bílé boty i ponožky. Na kalhotách měl bílé roucho, které bránilo výhledu na nohy, ale přesto na dvou místech rozstřižené, aby mohl volně kráčet. Trup byl vypasován a dokonale kopíroval jeho tělo, na krku byl korzetový límec, pevný, aby držel tvar a byl zdobený zlatými znaky a nitkami, které vedly dolů na hruď. Na tomto límečku do písmena V, který byl opravdu jemný měl z každé strany rádoby klopy či zvýšený límec jeho kabátu, který byl bez rukávu jen na provlečení rukou. Byla to jeho uniforma, kterou nosil často v Nebi, tak aby dokázal ladit ke svému dvojčeti, jediné, co bylo agresivním kontrastem, byla jeho křídla černo modrá, která odrážela k tomu azurové plameny.

Vyšel po hranici nahoru ke kůlu a odřízl provazy, chytil ji a ovinul jí jednu ruku kolem pasu, než se rozhodil ji hodit si do náruče. Seskočil z dříví, které jen matně doutnalo a tiše syčelo, jak držel oheň pod kontrolou. Měl chuť je všechny spálit na popel, ale když sjel pohledem dolů k nebohé ženě v náručí, všiml si, že žmoulá kus jeho kabátu. „Nedějete to,“ špitla, než odpadla do bezvědomí. Gabriel se napnul, nebyl zvyklý poslouchat lidi, ale rozuměl tomu, nejspíš by na sebe přitáhl jen příliš pozornosti.

„Protože trpíte sami, nemusíte týrat někoho jiného!“

Křikl na ně tehdy, než se rozhodl s nebohou slečnou zmizet. Nemohl však daleko, lidé nebyli zvyklí na teleportaci, a i když byla nepřítomna vědomím, určitě jí po probuzení nebude dvakrát lépe, než by jí bylo i tak. Necítil k ní nic jiného než lítost. Ten vztek z něj vyprchal, hned jak se objevili v nedalekém lese, daleko od obydlí lidí.

Držel ji opatrně jednou rukou, když si odepl kabát z ramen a vysoukal se z něj, pak ji na něj položil. Podíval se očima na hrudník, byl celý ušmudlaný od jejího špinavého kabátku i těla, které muselo být vězněno několik dní v žaláři. Lehce odtažitě ji sledoval, než si povzdechl a zmizel k nedalekému potoku, aby nabral vodu do džbánu, pro který se ještě předtím stihl zastavit v jiné vesnici. Poté do něj namočil kus látky ze svého kabátu, na kterém ležela a došel k ní.

Když přišel, byla už vzhůru, vypadala unaveně, bále se i jeho, ale když si uvědomila, že jí nic nehrozí polevila. Právě v čas, když její nohy vzdaly oporu a div neskončila v jehličí a mechu za ní. Gabriel se objevil za ní a posadil ji. „Teleportace,“ odvětil, jako by to snad měla pochopit na první dobrou.

„Cože?“ Vyšlo z jejích popraskaných rtů a podívala se kolem sebe, uvědomila si, že nesedí na svém kusu oděvu, ale na jeho – honosném typu. Její žaludek udělal to, co měl udělat už před několika chvílemi, rychle se otočila bokem po čtyřech odešla kousek dál a tam její žaludek vysoukal tu trochu obsahu co měl. Gabriel jen nečině hleděl na její záda a ani se o kousek nehnul, tyhle lidské projevy s ním nic neděly.

„Za chvíli se tvé orgány vzpamatují.“ Dodal vysvětlení. „Přemístil jsem se s tebou.“

„Vím…vím co to je.“

„Ano?“ Zeptal se jí a zvědavost v jeho očích vzrostla, dřepěl vedle ní a díval se na ni. Byla zvláštní, oči zlaté jako jeho výšivky na kabátě, jako zdobení na nebeských stěnách, jako…jako cenný kov. Vlasy bílé jako čerstvý sníh, tak zvláštní, přesto byla křehká a lidská, tváře byly odřené a ušmudlané, přesto pohledné. Jen tak na ni zíral, zaujatě, jako by viděl svatý obrázek, což jako přirovnání u archanděla není zrovna vhodné.

Pochvíli se to ještě zhoršilo, když začala plakat. Slzy se jí draly do očí, jedna za druhou. Kutálely se po špinavých tvářích dolů a padaly dolů na látku, kde mizely. „Vděčím ti za můj život anděli.“ Špitala. „Už jednou jste mi pomohli a děláte to znovu,“ rozbrečela se úplně a snažila se otírat si slzy z tváří, no spíš si je umazala od sazí a slz, což utvořilo takovou mazlavou pastu. Díval se na ni a pak jí nabídl vlhký kus látky z jeho kabát, podívala se na něj zmateně, neboť věděla, jak moc cenné látky z Nebe jsou, ostatně věděl to každý pozemšťan, co chodil do kostela a nechal si kázat, jak moc cenných věcí Nebe nabízí věrným ovečkám. Nejspíš do chrámu jeho otce nezavítala už dlouho, spíš byla vězněná jako kus dobytku kdesi v chladu a tmě, protože ji měli za čarodějku. Bláhoví lidé.

Nemohlo jí být tehdy víc než dvacet let, vypadala velmi mladě i tak byla cítit, její aura byla nezkažená, na to, co jí lidé museli udělat. Bylo mu líto, že ji nemohl vzít ihned do Nebe, neboť by bylo zle. Neměli se bavit ani s lidmi, pokud to nepomáhalo nějak jejich úkolu, ale Gabriel tu byl dobrovolně, rozhodně neměl v plánu něco plnit. Sám vypadal na devatenáct, ale přesto k němu vzhlížela s úctou a respektem, hodným nižšího anděla.

„Jak jsme ti pomohli?“ Zeptal se.

„Udělali jste ze mě mága, zachránili mi tak život.“ Dívala se mu do očí a otřela si tvář do vlhkého kusu látky, který byl na dotek jemný jako peří. „Budu ti nadosmrti sloužit, řekni si o cokoliv.“ Dodala a upřela na dřepícího archanděla, který vypadal stále docela zmateně a nebál se to skrývat, o alchymistech četl hodně, ale sám žádného nepotkal, neměl ani šanci jej vytvořit, prý byl moc mladý. Přitom jeho věk byl už víc než tisíciletý.

„Stačí mi, když mi řekneš svoje jméno a jak jsi se stala mágem?“ Vyřkl svoji prosbu a postavil se, aby k ní došel. Jeho oči se na moment otočili k nebi, když viděl zatažená oblaka. Bylo jasné, že zde nemohou už setrvat, bude pršet. „Ale nejprve se přemístíme do tepla.“ Konstatoval.

Zaujala jej, víc než kdejaký člověk před tím, přenesl ji do vesnice na druhém konci celé země, kde by ji nikdo nehledal a kde ji neznali. Obstaral jí místo na přespání v podkroví malé chaloupky, jedné dobré ženy. Když mu vyprávěla, jak k ní přišla byl překvapen, andělé jí tehdy zachránili život, když ona dokázala zachránit jednoho z nich. Nebyl poraněn, ale dokázala právě zabránit tomu, aby se to stalo. Andělé ji nenechala zemřít na mor a místo toho jí dali trochu své duše, aby mohla využívat magii. Těšilo jej, že k němu nemá tak daleko, ale taky jej děsilo, že vlastně může být lehce vystopována, ale proč by ji Nebesa stopovala? Protože se baví s archandělem? I kdyby, obhájil by to, že je jejím učitelem – taky se jím vlastně dobrovolně stal, neboť jej o to požádala. Nejspíš si neuvědomil, že to byl začátek konce.

tumblr_paab14Dmcr1uvblb0o1_r1_400.jpg

Gabriel a Charlotte

Ačkoliv se tomu těžce věří, Gabriel se do Charlotte zamiloval. Ale andělé měli jedno velké tabu, a to pochopitelně byla láska, a ještě k tomu se smrtelnicí. Nezískala společně se schopnostmi tu nejpotřebnější, nesmrtelnost. To archanděli leželo na mysli neustále, díky tomu, že byla vyhledávaná léčitelka a měla ty nejlepší schopnosti ranhojiče, byla také chtěným cílem pro vrahy a násilníky. Zejména pak odpůrce krále, který si ji kdysi pozval na hrad, aby mu vyléčila rodinu, ale místo toho byla lapena jeho rádcem a dalšími z vyšší vrstvy, neboť si to podle jejích slov nepřáli. Proto byla poslána na smrt, aby nemohla nikomu pomoci, pak zejména ne králi.

Pokud mohl, doprovázel ji na jejích cestách za nemocnými, nikdo jej neznal i přes to nosíval kápi, aby unikl pozorným očím andělů a jiných bytostí, které se už tehdy na zemi poflakovaly. Charlotte většinou jela na svém hnědákovi za Gabrielem, či seděla přímo s ním na jednom koni, kdy ji Gabriel měl před sebou, případně by je oba ochránil křídly. Při jedné z těchto cest za nemocnými, ji varoval, že s ní nebude moci jet, musel být v Nebi. Přeci jen, trávil s ní v lidském světě až moc času, naučil se porozumět lidské rase dostatečně, ale…za jakou oběť? Riskoval pro ni vlastní život.

Gabriel zamyšleně hleděl na sourozence a poté nazpět do knih, když sem tam dokázal v hlavě zastihnout Charlottinu modlitbu, kterou ji naučil téměř měsíc po jejich seznámení,

ne protože by z toho chtěl těžit energii, ale protože mu tak dávala najevo, že je v pořádku, případně, že není. Nikdo nemohl tušit, co se archanděli honí v hlavě, protože o ní nikomu neřekl, proč by měl? Ano, jeho bratr mu důvěřoval a svěřil se mu, měl udělat něco podobné Gabriel? Přejel místnost očima a ukotvil je na Michaela, téměř se mu rty od sebe odlepily, aby jej oslovil jménem, ale pak se podíval na zbytek bratrů, ne…tohle přece nesmí nikdo vědět. Bez dalšího váhání se opět vrátil k četbě a studiu. Možná příště bratře. Proklouzlo mu v mysli, myšlenka se tam zatočila jako vítr v bedně, dokud ji nevypudila naléhavá prosba Charlotte. Pohled mu vystřelil k sourozencům, následně se odsunul od židle a vydal se z místnosti s knihami v náručí. „Budu studovat jinde.“ Odůvodnil odchod, ale jakmile za sebou zavřel dveře rozběhl se chodbou pryč, knihy lusknutím prstů nechal zmizet a následně se sám přemístil na Zemi.

„Ne, ne, ne!“ Bylo první, co slyšel, když našel původce hluku, zatrnulo mu, byla to realita? Opravdu cítil emoce k člověku, zapovězenou emoci lásky? Přemístil se k muži, ze kterého naprosto zřetelně cítil energii démona, než se stačil otočit, Gabriel zmizel a objevil se před ním, když se chystal seknout po Charlotte srpem, který byl vyroben z pekelného kovu. Kůň, na kterém alchymistka jela ležel v příkopě, těžce dýchal, kolem se potulovali démoni a pár jezdců, kteří patřili také k vědcům, kterým dívčina plně důvěřovala, sice nevěděli, že je Gabriel archanděl, ale znali jej, jako Charlottina mistra. Ostří Gabrielovy čepele a ostří srpu se střetlo mezi dvěma muži, Gabriel byl pochopitelně poměrně dobrý bojovník už tehdy, byl archanděl a ti patřili mezi elitu šermířů. Vlastně jí byli, nikoliv patřili.

Protočil se mu s mečem v ruce před tělem a zasadil mu ránuy dozadu, když riskoval vlastní záda, ale meč byl rychlejší a prošel démonu hrudníkem, přerazil mu několik žeber, a nakonec se ostří zabodlo do páteře, ale tehdy se démon začal rozpadat na prach. Gabriel upustil čepel, která tehdy měla podobu meče a sehnul se ke své člověčici, která jej okamžitě objala.

„Měla jsem strach, že to nestihneš.“ Zašeptala k němu.

„Stihnu to vždy,“ zamumlal.

♦♦♦

Ačkoliv se tolikrát stěhovali, stihl si říci své ano, které bylo věcí lidskou, přesto archanděl na tom trval. Proto v chrámu, kde se tvrdí, že stojíte před zraky Boha (což není pravda, Bůh by už tehdy musel mít stovky očí.) si vzal Charlotte lidským způsobem za ženu. On měl honosný oblek, hodný kde, jakého krále, ona bílé šaty jako sníh, s tmavým detaily a modrými perlami.

♦♦♦

Zamiloval se do člověka bylo trestné, ale ještě horší bylo to, že si dovolil vůbec něco víc…něco, co je základem nových životů a právo tvořit mu vůbec nepatřilo, to patřilo otci. Archanděla to však netrápilo, jedno dítě se přece Nebi nepostaví, nebude jej chtít zničit, neohrozí ani samotného Boha. Přeci jen, vychová jej Gabriel, bude jeho učitelem. Jenže představa a realita byla jiná, když se tehdy Gabriel dostal do Nebe nazpět, nezdálo se nic špatného, vše bylo, jak mělo mít. Tehdy měl archanděl poměrně dlouhou náladu, ale snažil se ji nedávat najevo a když se jej zeptali co se děje, odpovídal prostě: Splnil jsem úkol a jsem s výsledkem velmi spokojen. Nelhal, měl na zemi úkol, kdy měl opět připomenout nevěřícím, že Bůh existuje, takže jim předvedl pár triků a donutil je tím znejistit a vrátit se na cestu víry.

„Měli byste se přesunout.“ Žádal Gabriel Charlotte jednu zimu a usmíval se na ni. Byla zima, ona zimu milovala, takže se na něj podívala jen přes rameno a opřela prsty o sklo.

3ce79b0553ce73e47875c56916b51f31.jpg

Gabrielův syn Dante

„Dante je zde spokojený, nemůžu mu to jen tak vzít.“ Odůvodnila mu to a otočila se k němu celá, kdy mu položila ruce na hrudník a sevřela jeho bílý kabát mezi prsty. Gabriel jí hleděl chladně do očí, ale ona nikdy neustoupila, nikdy se nenechala zvykla v názorech, kdo by si myslel, že je Gabriel chladný, jen protože měl pohled plný ledu a jeho oheň nehřál.

„Musíme.“ Sklonil hlavu a sehnul se k ní úplně, byla proti němu menší, asi o třicet čísel. Tehdy vrazil do místnosti asi sedmiletý Dante a nesl sněhovou kouli a strkal ji rodičům pod nos. „Tati!“ Písknul, když Gabriela po delší době opět viděl. Měl jemně růžové oči, které Gabriel dokázal přimět zmodrat, neboť v něm byly jeho geny. Ale vždy, když se něčemu těšil zrůžověly, vlasy měl neposedné a kudrnaté, a hlavně bílé jako jeho matka. Ovinul se kolem Gabriela jako had a jednou rukou jim ukazoval co vytvořil. Podle všeho to měla být tatínkova podoba v Nebi, ale jen Dante věděl, co kde je, takže se na to jeho rodičové jen usmívali a vystavili to za okno do chladu okolí. Charlotte a Dante žili na okraji jedné vesnice, která byla poměrně klidná, vzdálená velmi daleko od předchozího bydliště, a ještě dál od místa, kde se pokusili lidé Charlotte zabít.

„Zítra se budete s maminkou zase stěhovat.“ Dřepnul si ke klukovi Gabriel a přejel mu prsty bez rukavice po jemné tváři. Dante povyskočil jako by ho něco štíplo a začal lítat po místnosti plný energie, kdy už uměl roztáhnout křídla, takže někdy doslova lítal.

„To by stačilo uličníku!“ Ozvala se ustaraná matka, když Dante seděl na peci a čechral si černá křídla. Vypadal jako malý holub s havranem v těle.

Stěhovali se často, Gabriel je nechtěl nechávat na místě déle než rok, protože Dante stárl rychle, museli se stěhovat častěji, zejména pak, niky nevíte, jakého anděla potkáte na zemi. Gabriel věděl, že Nebe něco tuší, protože se začalo šuškat o nephilimu, který je kdesi na zemi. Už očekával, kdy za ním přijde otec s tím, že by měl to dítě najít a zabít, nebo třeba i za jeho bratrem. To nutilo archanděla konat, chránit to co miloval na Zemi, ale taky ty, kteří byli v Nebi. Nechtěl, aby za jeho ‚chybu‘ někdo platil, nikdy si nedokázal představit, že by byl Michael vyslán, aby srazil svoje dvojče, stejně jako musel srazit jiného bratra – Lucifera. Gabriel by jej rovnou požádal o smrt, kdyby jej připravili o jeho milované.

Ale stejně se nedá uniknout těm, kteří vidí a slyší vše, je to bolestivá realita, která postihla i Gabriela. Uvědomil si, co udělal, kdyby svým bratrům pověděl aspoň něco, možná by měl větší možnosti. Ale takhle stál jednoho rána v Nebi s výhledem na mračna, když pocítil něco, čemu se říká tušení, bolest…modlitba. Sice skryl svoji ženu a syna mezi lidi, ale neudělal pro to nejspíš vše, jeden z démonů je našel, netušil, že jsou Gabriela, že si vzal lidskou ženu a že má syna, bral to pouze jako výplod nějakého anděla, i když aura byla silná. Démon si tak šplhnul u andělů a ti jej nechali za to být ve schránce, kterou měl, když ho chytli.  Tehdy bylo Dantemu kolem dvanácti let, stárnul rychle, takže to spíš vypadalo, že je naživu jen pár let, a ne dlouhých lidských dvanáct. Měl potřebu se přemístit na zem, ale něco jej drželo v Nebi, vzpíral se tomu, ale stále to nešlo. Když se otočil viděl anděla, který sloužil Bohu, patřil k jednomu z popravčích andělů. „Bůh zakázal, aby andělé šli na zemi, dopadli jsme nephilima. Anděl, který provedl tento zločin zůstane uvězněn na Zemi, nebo v Nebi.“ Bůh měl v úmyslu jednoduchou věc, žádný anděl neměl tušit co se na zemi úplně přesně děje, jen lov na hybrida člověka a anděla, proto žádný anděl nesměl na zem a ani vidět co se tam přesně děje, tak si Bůh vyžádal loajalitu a věrnost svých vojáků, musí mu oddaně věřit.

Gabriel po něm seknul pohledem, teď se netvářil ani trochu přátelsky v ruce se mu objevila čepel a anděl couvnul, tušil, že tohle nebude jen tak. „Nikdo mě tady nebude držet.“ Zavrčel a chytil popravčího za zátylek a táhnul jej sebou, donutil jej přemístit se na zem, s tím měl Gabriel větší možnost poničit otcův „zámek“ okovů co měly anděli držet nahoře a ty dole, dole.

Jenže to, co spatřil nečekal, u jejich domu stáli popravčí andělé, jeden táhl Danteho ven, jako by to byl kus věci, ne osoba. Gabriel schopnostmi odmrštil toho, se kterým se přemístil, aby jej vyřadil ze hry. „Gabrieli!“ Křikla na něj Charlotte, když ji jeden z andělů vyhodil u domu. Andělé se okamžitě na archanděla zaměřili, netušili, co tu dělá, ale velmi rychle jim to začínalo docházet. Archanděl přivřel chladně modré oči a telekinezí poslal čepel na jednoho anděla, kdežto druhému se začal věnovat ohněm. Dante se vysmekl vojákovi a utíkal za svojí matkou, ta na něj křičela ať zmizí, sama si byla vědoma, co udělali a za co teď ona i Gabriel nejspíš zaplatí životem, ale chtěla toho ušetřit syna. Dante roztáhl černá křídla, měl tři páry, takže byl poměrně mohutný, jelikož už ve svých dvanácti byl vyšší, než kdejaké dítě – výšku zdědil z genů otce. „Matko!“

Gabriel se přemístil před Charlotee, když se ji popravčí anděl rozhodl bodnout čepelí, mečem odrazil jeho ostří. „Vypadni Dante!“ Zařval na něj Gabriel a odstrčil od sebe anděla, který patřil k popravčí četě a se kterým se jeho ostří střetlo – Hofniel. Bylo jich pěst, šestý se stále válel v zemi, kam jej archanděl odhodil hned na začátku. Dante tahal svoji matku na nohy, bez ní nikam nejde. Ta jej objímala a snažila se stejně tak jej posílat pryč.

„Okamžitě toho nechte! Nařizuji vám to!“ Rozkazoval archanděl, ale tušil, že to nemá cenu, neuposlechnou jeho rozkaz, mají ho z vyšších míst. Prudce se otočil na anděla, když jej chtěl Maro čepelí odzbrojit, čepel popravčího anděla sjela po křídle, přitáhl si archanděla k tělu blíž a z ničeho nic jej bodl do tváře dýkou, kterou už Gabriel nestihl postřehnout. Bylo toho moc, Danteho chránil ohněm v kruhu a nedovolil andělům, aby k němu přišli, Charlotte měl za sebou.

 „Je nás pět, ty jsi sám archanděli.“

Gabriel v tom menším zaskočení, když musel schopnost zaměřit na čepel v puse, přestal využívat oheň. Kdyby mu prorazil ostřím až do lebky, nebo nedej bože udělal větší škodu, byl by Gabriel venku z boje a nemohl by bránit syna a ženu. Gabriel chytil volnou rukou ostří a vytrhl jej z obličeje, okamžitě se mu z pusy vylinula čerstvá krev, jelikož se rána nemohla okamžitě hojit.

Zamračil se na anděla, když ho setnul křídly vejpůl, bylo to poprvé co to udělal anděli, kdy je použil na něco takového než na odhazování andělů bokem. Když se nad tělem anděla začala vznášet jeho duše, která chtěla utéci nazpět do Nebe a získat nové tělo, spálil ji. Nečekal však to, že ta chvíle, co se musel vypořádat s andělem jej bude stát život syna. Lidé, kteří celou dobu situaci pozorovali nic neudělali, jen pokřikovali na Charlotte, že je čarodějnice a má dítě se Satanem. Dante se neuměl příliš bránit, Gabriel jej sice něco naučil, ale Dante nechtěl lidem ubližovat, chtěl být jako matka – léčitel. Když mu však prošla čepel zády a vykoukla přes žebra v hrudníku ven, archanděl věděl, že je pozdě.

DfE12i0VMAMcsmk.jpg

Přemístil se a chytil Danteho do náruče, hlavu mu syn opřel o rameno, Gabriel mu tiskl ruku na ránu. Prudce se otočil k Charlotte, která k němu utíkala, ačkoliv byla od andělů a lidí zbitá jako pes, Gabriel k ní natáhl ruku a chytil ji za ni. Sjela k němu na kolena, ale v očích měla slzy, bolest a smutek, který brzy přešel v bolestné „Ah“, když si Gabriel uvědomil, že jí tělem prošlo ostří vrhací čepele, kterou po ní anděl za jejími zády vrhnul. Pomalu pustil tělo Danteho, kterého neměl šanci už zachránit, neboť se jeho duše držela nyní pod křídly archanděla, ten si začínal připadat bezmocný.

Chytil Charlotte a držel ji u sebe, rukou od krve jí přejel po tváři, cítil její strach, ale i horkost její krve, která se mu vpíjela do oblečení. „Ne, Lottie…poslouchej mě.“ Šeptal k ní a ona mu sevřela mezi prsty kabát stejně jako kdysi, když ji zachránit. „Nedělej to.“ Mumlala. „Nemůžu s tebou být, Nebe si mě chce vzít k sobě…“ šeptala k němu. Tehdy mu to došlo, její regenerace se ztrácela, neměla nesmrtelnost jako jiní alchymisté, jen regeneraci, která jí zbavila tehdy nemoci. Tiskl jí ruku na ránu a snažil se s ní přemístit do Nebe, ale marně, otec nechtěl, aby měli šanci se zachránit.

Barva se jí ztrácela z očí velmi rychle, stejně jako se jí zpomaloval dech. Snažil se, urputně se snažil ji vyléčit, ale nešlo to, pokaždé co na ni chtěl využít schopnosti selhal. Zvednul pohled k němu a zamračil se, ale byl to pohled plný bolesti, kterou dřív necítil. Nikdy necítil takový hněv, ztrátu a chtíč se mstít. Bylo mu jedno, zdali to ucítí někdo jiný, zdali to pocítí samotný Bůh, nebo ne…ale bylo mu jasné, že něco pocítí jeho bratr. Pomalu ji položil na zem a zavřel jí víčka, když se nad ní ještě chvíli skláněl, pohledem pak přejel na svoje oblečení, které bylo celé od krve, ale jen do chvíle, než jeho oblečení pohltil modrý plamen a Gabriel si přivolal z Nebe svoje černo-modré brnění (které můžete znát z dnešní doby). „Omlouvám se…“ zašeptal k nim, než se postavil. „Omlouvám se ti Lottie, ale nemůžu ti to splnit. Nemůžu jim to nechat projít.“ Zavrčel Gabriel, když si přivolal čepel ze země a překročil tělo své ženy. Rozhodně je nenechá utéct, ne…ať jej klidně otec zabije, ale bude to, to poslední, co udělá.

„Měl pravdu, je vás pět…ale já jsem archanděl.“ Zavrčel k nim, než máchnutím ruky rozprostřel kolem nich kruh ohně, který prostě řečeno byl svatý a silný (Během války Gabriel docela vyčerpal pravou podstatu ohně, přesto je to stále vysoce nebezpečná zbraň.) Roztáhnul křídla, všech sedm párů nemohl tak stát na zemi dlouho, aby se mu páry neopíraly o zemi, takže se vznesl kousek nad zem. Sotva tak padesát centimetrů a byl spokojený, ukázal se v plné kráse, ale pro anděly to bylo jediné znamení, že se pravděpodobně střetli se svým koncem. „Odplata mý být servírovaná chladně, že?“

Popravil zbylé anděly, nelitovala toho, skončil tam po tom masakru stát celý od krve. Z meče mu odkapávala krev a on se jen podíval do očí vyděšených, strnulých lidí. „Jednou jsem vás ušetřil…“ prohlížel si je, bylo mu jedno, zdali jsou tam ženy, děti, muži nebo staří či mladí. „Zničil, co jsem miloval, zničím, co miluje on.“ Sklonil hlavu a než by jeden řekl švec, jeho plameny, které do teď tvořily kruh, spolknuly cokoliv, co jim přišlo do cesty, domy, zvířata a lidi. (Cca50lidí) Nebyla to velká vesnička, spíš taková malá, zapadlá. S jeho plameny padla rychle. Gabriel spálil duše andělů, které popravil, neboť any ony se nemohly dostat do Nebe, kvůli božímu zámku. Danteho duše se skrývala pod křídly archanděla, i když už měl jen jeden pár. Archanděl se ji snažil dostat nahoru, ale marně. Ale také mu neuniklo, že Charlottina duše je pryč, stopy síry ho nepotěšily, ale aspoň věděl, kde ji najde. Bylo mu jasné, že v tomhle měl ruce Bůh, Charlotte nikdo neublížila, měla čistou duši, tak krásnou a jasnou, jako nikdo jiný. (Aspoň v jeho očích.)

"You loved her, she loved you and you're never gonna be the same without her"

♦♦♦

Gabriel se vrátil do Nebe, až když povolil zámek a šel rovnou za svým otcem, v Nebi byl čistý, ale už neměl bílé oblečení, ale černé. Když míjel bratry, kteří nemohli a neměli tušení co se stalo, věnoval jim jen decentní úsměv, za který skryl tolik pocitů, které by nespočítal na jedné ruce, ani kdyby se snažil, natož na dvou. Ale když procházel chodbami, doslechl se, co se stalo s duší oné zrádkyně, té nečisté duše. „Byla stažena do Pekla, prý ji roztrhali Pekelní psi.“ Šuškali si dva andělé. „Já slyšel, že ji umučili. Hanba jí!“ Gabriel na něj zíral jen chvíli, než se rozhodl postavit se vlastnímu stvořiteli, klidně to mohla být poslední věc, kterou by udělal, proto nechal v paměti bratrů pouhou myšlenku, která by k nim došla, jen kdyby Gabriel zemřel – měl jsem vás rád.

„Když jsi je stvořil, řekl jsi mi, že je máme upřednostnit. Ale teď mi to nedovolíš?“ Tázal se jej. Jeho tvář byla strnulá a bez známek bolesti, jediné, co by to mohlo připomínat, byla čerstvá jizva na tváři. Bůh se na svého syna jen podíval, mlčel, a nakonec se k němu otočil zády. „Proč?“

„Tak posloucháš mě!“ Zařval na něj archanděl už ostřeji, v jeho očích se probudil chladný oheň, ale odpověď žádná.

Archanděl sklopil modrý pohled a nechal uhasnout ten žár plný vzteku. „Pokud mě chceš srazit na zem budiž, ale Michaela z toho vynech.“ Zvednul k Bohu hlavu a poté položil ruce na stůl a zadíval se otci do očí. Byl plný vzdoru, až jej jeho pravá nebeské podstata táhla dozadu, aby neudělal hlouposti, vždyť jej Bůh mohl zničit jen mrknutím oka. „Jaký je můj trest, otče? Přijmu cokoliv,“ odvětil mu pyšně se vztyčenou hlavou.

„Rozsudek už padl, svůj trest už znáš…nebo poznáš?“ Pověděl mu otec do očí a položil mu ruku na rameno, když k němu došel. „Máš být vojákem synu, ale tropíš nepokoje?“ Zavrtěl hlavou. „Buď jako bratři.“ Poplácal jej. „Ušetřím tě té hanby, nikdo se to nedozví.“

Gabriel tam zůstat stát, prsty si vjel do vlasů celé je rozdrbal, klesl na kolena, když chvíli začal křičet. Byl to nahromaděný vztek. Gabriel si připadal zrazený, nechtěl ničí lítost, nechtěl ničí pochopení, ale nechtěl ani tu bolest kterou cítil. Vytáhl z pod oblečení přes krk šňůrku, na které měl slzy Charlotte, které mu jednou dala, prý aby měl pocit, že ji vždy má u sebe. „Vždycky.“ Zamumlal, než odešel, jako by nic nestalo. Pokud se ptáte, co se stalo s démonem, který si chtěl u andělů polepšit a mít naději na spasení, raději se neptejte. Jeho by asi ani Lucifer po Gabrielově výlevu vzteku, nedal dokupy. Ovšem tehdy se na Gabrielovi vytvořilo něco, čemu se později říká 'jeho jizvy', které vedly k možnému šílenství a běsnění, jaké archanděl vyvedl.

♦♦♦

Moderní svět byl pro anděly lehce utrpením, víra se posunovala dozadu a kupředu se hnala věda a technika. Tehdy se Gabriel na zemi objevoval častěji, tvářil se jako civilista, někdy obchodník, někdy velmi bohatý člověk. Vlastně dělal to, protože jej stále lidská rasa zajímala, mohl ji takto netaktně řečeno pozorovat, jako myši v akvárku. Pochopitelně roky života, staletími evoluce se lidé prokazatelně kazili jako jejich jídlo. Jestli desatero bylo desaterem, tak pro lidi to byly pouhé žvásty, stejně jako Sedm smrtelných hříchů, viděl smilstvo, obžerství a další hnusy, které se mu postupně shromáždily v hlavě. Věřil však, se že lidé stále dokáží od těchto způsobů odpoutat, často to i zkoušel, jim vnuknout myšlenku, stačilo jednomu, aby to poslal dál. Ale jak viděl, lidé si toho dotyčného spíše začali dobírat a nepovažovali jej za svého. Tohle vše udělalo na Gabrielovi malou jizvu, která nepřestala krvácet.

Otec se jednoho dne rozhodl zmizet, Gabriel a ostatní archandělé zůstali sami a museli se domluvit kdo bude, jak vládnout. Vzhledem k tomu, že velmi rozumný z nich byl Michael a byl také rychlý, tak se chopil kormidla. Rafael se tehdy příliš neúčastnil, nebylo přesně jasné, co má v plánu, ale péče o lidi to úplně nebyla – v jeho očích byl vidět strach, nepokoj. Nejspíš tohle bylo druhou jizvou i třetí, co se na anděli objevily. Michael se snažil udržet loď osudu v té správné pozici, ale lidstvo si řeklo, že to tak nebude, že si půjdou po svém. Gabriel se zlomil stejně jako se prolomí led pod člověkem. Začal razantně ukazovat svůj nesouhlas s Michaelem ohledně lidstva, Michael to pochopitelně viděl taky. Lidstvo bylo pomalu bezpáteřní, pouhý hmyz. Nevděčný hmyz…tehdy to započalo.

Archanděl za Občanské války v Nebi nebyl vojákem, za kterého se nikdy nepovažoval, ale jakmile se Nebesa rozdělila a on chtěl víc, chtěl zničit ty, co tak moc nesnášel, ty kvůli kterým se cítil tak moc vinen a díky kterým cítil bolest. Gabriel nemilosrdně zaútočil na Zemi, Občanská válka v Nebi byla chaosem, ale to, co vypuklo na Zemi bylo doslova Apokalypsou. Gabriel zničil veškeré zámky v spodním Nebi a vyzval uvězněné válčit v jeho jméně. Zní to lehce? Ale kdeže, Gabriel byl dokonalý manipulant a ovládat mysl je jednou z jeho schopností. Ovšem jejich vděk a respekt si vydobyl okamžitě, nabídl jim svobodu. Proto se jich tolik přidalo na jeho stranu, vyzval i anděly a Archanděly, ti však odmítli. Jen někteří andělé se oddělili a vyšli vstříc temné budoucnosti ozářené modrým plamenem utrpení. Gabriela zasáhlo i odmítnutí, které mu jeho dvojče pověsilo metaforicky na nos. Rafaelovo zmizení a Urielovo přistoupení na stranu dvojčete. Gabriel byl sám, zrazen, plný hněvu a chtíče po destrukci.

„Lidstvo může za zmizení našeho otce! Nechť za to zaplatí.“ – Zněla slova během války, které Gabriel často hlásal. Nebyl lenivý vůdce, stál vždy v prvních řadách, vyžíval se v masakru, pálení lidských bytostí, jejich obydlí, pustošení země, kradení duší a nabízení schránek. To vše se však neobešlo bez boje z druhé strany, Michael se proti svému bratru postavil, ale nedokázal jej zabít, stejně jako to nedokázal udělat Gabriel. Ovšem v jejich šarvátce se ukázalo to, čehož později využívali lidští vzbouřenci, to, že Michael nedokáže setnout hlavu svému bratru. Pochopitelně kdo ano? Jen bezcitný hlupák.

Když se zdálo, že bude mír a Gabriel se stáhl do svých ledových končit, udeřilo peklo a prolomilo Římskou pečeť. Válka se opět rozpoutala, Lucifer se do toho vložil seriózně a Gabriel nechtěl být zahanben padlým bratrem. To bylo pravděpodobně už moc, proto se Michael rozhodl poschovávat lidi v městech, které byli jejich útočišti. Dařilo se jim tak odrážet některé útoky, ale mělo to své úroky na lidských, andělských i démonských životech. Válka je hold krutá. Gabriel nebojoval jen proti lidem, ale i proti démonům, té chátře pekelné. Utržil nemalé ztráty, ale ty si dokázal nahnat na ztrátách lidských životů.

2065 Kdy byl mír narušen povstalci, šuškanda o vyvoleném, povstání lovců a chtíč po převratu? Lidské plémě je nenapravitelné. Gabriel byl ve střehu, sice neútočil a omezil se jen na obyčejné atentáty a vysílání vyslanců do města, ale nezapomněl. Vlastně díky městům získal i své svatyně u jeho lidských následovníků, kteří šli jen slepě za vidinou života pod ochranou archanděla. Ironické.

V současnosti je Gabriel na hraně útoku, kde má sídlo, kolik má spících vojáků ví jen málo kdo. Ale je jasné, že jich není málo. Jak může vydržet křehký mír, když i archandělé slábnout? Je tohle konec nás všech? Gabriel se rozhodně nebojí použít své amfory…

Abilities

  • PYROKINEZIE – Blue fire – Gabrielova schopnost ovládání ohně není obyčejnou schopností, jak by si někdo mohl myslet. Jak by taky jinak mohl obyčejným ohněm napáchat tolik škod. Jakožto anděl ovládá Nebeský plamen, ale plamen není bílý ani zlatavý, ale je chladně modrý jako jeho oči. Odlišuje se od normálního lidského ohně i tím, že je chladný jako led a nehřeje. Dokáže člověka popálit tak, že zranění vypadá jako omrzlina s puchýři od spálení. Gabriel je proti vlastnímu ohni imunní, proto jej často používá jako zbraň na blízko, kdy v ruce vytvoří ohnivou kouličku, či oheň nechá plazit se jako had. Často jej můžete vidět si přivolat brnění tak, že se oheň plazí po Gabrieli a nechá vždy za sebou kus brnění. Je to je spojení přirozené schopnosti přivolání brnění a jeho ohně, nic víc. Síla ohně je matoucí, někdy dokáže bytosti sežehnout na prach, jindy je ničící tak, že prorazí i stěny budov. Naopak, leckdy slouží jen jako ozdoba či štít anděla. Ale tak či onak je to velmi nebezpečná věc, která má své slabiny. Pokud se střetne se svatým a pekelným ohněm, exploduje. Nedokáže zastavit ostří vyrobené z ledu, jeho schopnost ohřevu je mizivá, Gabriel by musel vynaložit příliš moc energie. Ano, zapaluje tím cokoliv, ale jemu je teplo k ničemu. V sídle mu hoří Pekelný oheň s Nebeským, aby udržoval teplotu pro lidské přívržence. Gabriel v nynější době nepoužívá sílu ohně, kterou použil během velké války. Za A energeticky není už tak stabilní jako byl, díky Mramorování, ale taky by musel vynaložit až moc energie, a to by jej mohlo uvést do oslabení.

  • PAIN – Příliš často tuto schopnost nevyužívá, spíš, pokud by někoho chtěl mučit. Schopnost umožňuje způsobit druhým bolest bez toho, abyste se museli oběti dotknout. Vyžaduje to však mít neustále svoji oběť před očima. Od lehkého bolestného píchání v nějakém svalu, Vám může způsobil bolesti podobné lámání kostí, ničení vnitřních orgánů. Tento typ schopnosti neničí tělo fyzicky, ale rozkládá psychiku, pokud jej využijete na někoho opakovaně. Vyžaduje cvik a také viditelnost terče, také znalost anatomie, jinak není složitá.

  • POWER REPLICATION – Pokud jeho soupeř ovládá určitou schopnost, kterou mu předvede, dokáže replikovat tuto schopnost a využít ji proti soupeři. Pokud je schopnost příliš silná, tak by mohla poškodit toho, kdo ji replikuje. To se týká níže postavených. Gabriel tuto schopnost nevyužívá, vlastně neví, zdali ji použil. Schopnost dokáže svému nositeli napodobit i například zrychlené léčení, pokud ji majitel nemá. Schopnost se omezuje na jeden útok či na maximálně dva za sebou následující, je totiž energeticky náročná. Také si nemůžete přivlastnit schopnost na delší dobu či víc schopností najednou.

  • MANIPULACE S MYSLÍ – Archandělem hojně využívaná k změně myšlenek, přesvědčení o spolupráci atd. Může člověku takto ukázat i svoje myšlenky.

  • DREAM WALKING – Pokud usnete v jeho blízkosti, může se vkrást do vašich snů a místo příjemného oddechu Vám přivodí noční můry. Může člověku takto ukázat i svoje myšlenky.

Angel Form

Identická podoba – Jak bylo řečeno, Gabriel je dvojče Michaela a taky vypadal při vzniku kompletně identicky. Ale jakmile začali růst pokoušel se to upravit a pozměnit, proto taky vypadal lehce odlišněji, vlasy mu začaly tmavnout u kořínků, nebyly tak jasně ozařující jako Michaelovy. Obočí bylo také tmavší a rasy se vyjasnily. Ostatně podobnost v jeho nynějším vzhledu schránky s tím minulým může hledat jen blázen, maximální jeho oči jsou stejné, ale jinak vypadá úplně jinak.

Volnočasové brnění – Nelze to nazvat úplně brněním, ale měl to ve válce mnohokrát. Gabriel si totiž na brnění jako takové, které můžete vidět na kresbách ze středověku nepotrpí. To už radši riskne zranění, než by vypadal jako opancéřovaný vůz. Tento ohoz se skládá z dlouhého kabátu až na zem, kdy má rozparky u každé nohy, ty jsou oděné do tmavých, přiléhavých kalhot a konce nohou mizí ve vysokých botách na šněrování s mini podpatkem. Kabát je celý černý, nahoře je více vypasovaný a detailně zdobený stříbrnými dodatky. Které jsou složeny z pruhů vedle sebe běžících dolů a lámajících se v polovině vrchní části kabátu. Na zádech se pak táhne jeden velký pruh od vrchu dolů. Součástí kabátu je i vysoká límec, pod kterém má černé tričko s vysokým límcem, možná něco jako rolák. Jako obvykle je součástí toho všeho i doplněk – rukavice.

Brnění – Nejznámější typ oděvu, který na něm můžete vidět. Přiléhavé brnění, které umí přivolat a plazící se oheň po jeho těle zanechává za sebou kusy brnění. Barevná kombinace je pro archanděla vyhovující a ladící ke křídlům, tedy černo modrá. Začneme tedy hezky odspodu – vše začíná botami, které sahají pod kolena, jsou opět na šněrování a kromě tkaniček, jsou zdrobeny detaily ze zlata, různé ozdobné tvary, které můžete často vidět na rámech obrazů. Tyto ‚tvary‘ má i různě jinde po brnění. Od vršku bot, se táhnou jeho nohavice, které jsou skryté v botách. Na každé nohavici je ozdobný modrý prh látky, také v úrovni boků ozdobné detaily. Které navazuje na jeho vrchní část brnění, která se skládá z kabátu, který má delší část vzadu – připomínajíc frak, přesto to, co mu visí za nohami je připevněno k ozdobné části v pase, která tak vytváří iluzi sukně. V pase má pouzdro na čepel, kterou lehce přivolá a několik nožů skrytých pod ‚sukní‘. Hrudní část je hodně zdobená zlatem, výšivkami a kamenem. Patří k tomu i nárameníky a nakonec cosi, co lidé nazývají falešnou svatozáří, je to více méně jen vyšší límec tvořený z ozdobných prvků a látky. Na čele leckdy nosil na začátku války onu korunu, které se říká ‚cold  crown‘ podle jeho následovníků je tvořena z křišťálu a ledu. Součástí toho všeho jsou rukavice, jejich konce jsou zakončeny drápy z Nebeské oceli.

  • Dýka a druhá - Jedná se o klasickou slitinu nebeské oceli a zemského kovu, zlata i mědi, stejně jako jeho čepe se dýky objeví kdykoliv v Gabrielových dlaních, je li třeba ač by byl od nich vzdálen mnoho mil. První dýku uzmul již zesnulému anděli, druhé dvě vlastní odjakživa.

  • Čepel je stará jako samotný majitel, ukončil jí mnoho životů ať už lidských, či andělských a démony počítaje. Jedná se o čistou nebeskou ocel, která byla pro Gabriela vytvořena na míru. Září modře, díky Gabovým schopnostem.​ Během života měla více podob, ve středověku vypadala jako meč. 

  • Křídla

Other

  • Kůň - Ukradl jej Luciferovi z Pekla, když byl jednou na náštvě jen tak. Znáte to, prostě kradete koně. Volně mu chodí po sídle. Je mu kolem 2000 let, živí se čímkoliv i démony, proto nemá problém odběhnout do Pekla a něco sežrat, nebo naopak se zjevit někde v pustině a pást se tam. Je sytě černý a pokud začne běsnit, jeho hříva se promění na oheň a sám vzplane. Obecně vypadá jako normální kůň, ale na rozdíl od koní pozemských, má zuby podobné šelmám psovitým. Nemá jméno, lidé jej na zemi volali Noční můrou

  • Koláže s charaktery: Gabriel a Charlotte - zde, Gabriel a Michael - zde, Gabriel a Anna - zde

  • Má ptakopyska s jménem Fred. Pojmenoval jej podle hračky, kterou měl jeho syn. 

  • Nově od roku 2068 (Červen) má jizvy a kratší vlasy. 

gabe1.png
99191607855e3ebbb8a412aa0f2c3aa5.gif
b1931b9cdd7479551b50916c8769e88c.gif
gabe2.png

Revards

10.png
25 (1).png
50 (1).png
100.png
200.png
2063.png
2064 (1).png
2065.png
2066.png
2067.png
bottom of page