„Každý počátek zůstane počátkem, utváří nás a tvaruje.“
Amitiel byla otcem stvořena osm let před zrozením Krista. Vyrůstala v Nebi pod dohledem svého stvořitele a již jako malá byla využívána jako posel. Její dětství spíš připomínalo nekonečné studium, učení se všemu, co by kdy mohla jako anděl potřebovat. Osm let po jejím stvoření se pak na Zemi narodil Ježíš. To bylo poprvé kdy opustila nebe a dostála svému označení, jakožto boží posel. Byla mladá, nezkušená, ale šla na zemi s čistou duší a jasnou zprávou. Byla to ona, ona byla tím andělem, který zvěstoval lidem na zemi o narození pána, o narození malého pacholátka, jež leželo v Betlémě na slámě. Ona kázala lidem, aby se vydali k té jasné hvězdě, která zářila nad malou stájí, kde se nad ním skláněla jeho matka Marie a otec Josef. Sama se do Betléma vydala, aby se na dítě mohla podívat a vzkázat vřelé boží pozdravy. Byla to její první interakce s lidmi a zanechalo to v ní vřelý odkaz a něžnou vzpomínku na to, jak věřící lidé dokázali být milí. Vrátila se do Nebe a pokračovala ve svém studiu.
Kolem roku 30 n. l. byla na Zemi poslána znovu. Opět se měla setkat s Kristem a jak mělo, tak se i stalo. Nesla mu varování o zradě, které mu měla předat v jeho snech. K jejímu překvapení ji ve svém snu poznal a měli poměrně dlouhou konverzaci, ve které se jej ona snažila přesvědčit, aby odešel a on její slova odmítal. Věděl, co má přijít a ona to věděla také, když z jeho snu odcházela. Na Zemi ve svém poslání pokračovala i poté co byl Ježíš zajat, tentokrát nesla poselství pro Římského vládce, kdy se mu měla také zjevit ve snu a promluvit k němu, rozmluvit mu jeho plány s ukřižováním Krista. Místo úspěšné mise se však setkala pouze s odmítnutím a výsměchem. I ve vlastních snech neuvěřil a na druhý den Krista nechal ukřižovat. Amitiel byla přítomna ve své lidské podobě v pokřikujícím davu, nechápajíc krutost, jaké jsou lidé schopni, pokud jsou hnáni strachem a touhou po jakési spravedlnosti. Zrada, jaké byla svědkem a bolest s jakou se na ni onen muž na kříži podíval ji dodnes zůstává ve vzpomínkách. Do nebe se nevrátila několik následujících dní, kdy pobývala v blízkosti Říma. Do Nebe se vrátila až poté, co se k ní dostaly zvěsti o vzkříšení. Po návratu do Nebe se několik staletí na Zemi nikdy nezdržela déle než na dobu nezbytně nutnou k předání poselství, ale i pro její štěstí byla většina zpráv, které jako posel nosila situovaná pouze na nebe. Mezi bohem a Archanděli. Jejími oblíbenými příjemci zpráv byli Uriel s Michaelem. K nejméně oblíbeným pak patřil Gabriel, ze kterého měla po většinu času takový podivný pocit – z velké části tvořený hlavně jakýmsi respektem a potřeby chovat se až přehnaně profesionálně. Amitiel Nebe opouštěla jen tehdy, pokud byla na Zemi vyslána jako posel. Aby předala zprávu a opět se vrátila zpět. Často se také zjevovala lidem ve snu s předala informace, které měli předávat dál.

Zvrat v jejím životě nastal až v roce 2015, kdy v nebi propukl zmatek. Bůh nebyl k nalezení a Nebe se začalo třást na vlastních základech. Amitiel se zatím držela v ústraní jako tichý pozorovatel pokračujíc ve svých běžných činnostech, jakožto posla mezi Archanděli. Neklid však v sobě skrývat nedokázala dlouho, rostl v ní stejně jako onen nepříjemný pocit, když předávala jednotlivé zprávy. O rok později vypukla Občanská válka a ona se musela rozhodnout. Považovala to jako jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě, ale pravda vítězí a zvítězit musí, neboť lež nesmí doběhnout daleko. Postavila se na stranu Michaela, byť sebou nosila jakousi nedůvěru v lidské počínání. Ačkoliv se na samém začátku spíše skrývala v ústraní, ve strachu a neklidu, který ji vířil v její andělské dušičce, teď když bylo potřeba, byla připravena tasit meč a bojovala až do poslední kapky energie, aby nátlak Gabrielovi armády odrazila. Později však přešla do obranné linie, přesunula se na Zemi, kde se kromě boje snažila pomocí svých per z jednoho páru svých křídel léčit zraněné anděli v boji. Vydržela dlouho a ačkoli v mnoha ohledech bojovala čas od času i proti starým známým neustoupila ani o krok zpět. Až do roku 2056 bojovala hrdě a věřila, že ještě je čas, všechno zastavit – skutečně v to věřila. Po prolomení pečeti v Římě však podlehla jisté únavě. Po letech boje a snahy léčit zraněné už vytrhala ¾ veškerého peří z jednoho páru křídel a utržila několikero jizev na kůži i na duši. V následujících letech se stáhla do ústraní, začala hledat útočiště, místo na Zemi, kde by si mohla odpočinout. V roce 2065 pak přišla do Ractronu.