„Tvé jméno bude…Cyril…ano, Cyril.“

Narodil se jen několik let před příchodem Krista. Bůh mu dal jednoduchou misi; uzdravuj na vše, co sáhneš. Nikdy netušil, že se tohoto úkolu zřekne bez toho, aby o tom nějak vážněji uvažoval. V tu dobu ale dělal to, co mu bylo nakázáno, a léčil. Ze začátku to nebyl žádný vojáček, ale pouhý léčitel, který si občas vypůjčil nějakého človíčka, aby udělal na té zemi nějaký zázrak. Převážně lidem pomáhal se zbavovat nemocí a vsadil se, že musel takto naštvat jednoho jezdce, který ho v nynější době musí určitě nenávidět. V tu dobu si ale myslel, že mu to úplně nedošlo, že šlo právě o Cyrila, a pokud ano, tak nikdo nic neřekl. Na zemi zůstal do příchodu Krista, který si očividně poradil sám. V tu dobu si ale říkal, zda ho tam měl nechávat samotného. Měl tolik nepřátel a to byl jen takový drobek. Jeho nerozhodnost vyřešil Otec. Zavolal ho zpátky do nebe, kde se zdražoval do osmého století.

​

„Pohané! Utíkejte!“ „Někdo pomozte!“

V tu dobu si našel tělo postaršího muže, který byl kazatel a léčitel v jednom kostelíčku v Anglii, do které se začali doslova bít vikingové. Bylo opravdu pozoruhodné pozorovat, jak mohou lidé věřit v něco jako je více Bohů. Tušil, že Otec musel tam nahoře zuřit. Ale jemu to přišlo spíše jako zajímavá podívaná. Do té doby „žil“ poměrně klidným životem. Dával lidem naději, ukazoval jim zázraky, které umí samotný Bůh. Léčil je, vyslechl je; zkrátka plnil svůj účel. Jeho práci ale pohani přerušili, když obsadili vesnici, ve které v té době byl. Ze začátku si říkal, jestli nemá smysl odejít, jenže tušil, že tímto tempem budou ti pohani všude. Čekal, že mu setnou hlavu anebo budou mučit. Spíše po něm chtěli jeho „kouzelné“ ruce, jak tomu jeden viking říkal. Jejich vůdce byl těžce nemocný a oni bez něj nemohli pokračovat. Cyril si ale říkal, zda má pomoci trochu svému Otci. Sáhl by o lahvičku vedle a mohl toho zabít jedem, byl by pak pokoj od dalšího nevěřícího. Jenže v jeho hlavě mu stále hrála ta věta „Jsi léčitel.“ A tak ho vyléčil a oni ho za odměnu odvezli s nimi na sever. Usadil se v Dánsku, kde mu dali malou chatku, kde měl zůstat u svého léčitelství. Žil tam do té doby, dokud mu neselhala schránka, což bylo poměrně dlouho a to dalších 35 let. Díky ale těmto pohanům se dovedl naučit poměrně slušně bojovat. Dotlačili ho k tomu, ale zároveň si řekl, že to bylo znamení. Musí být silnější, aby mohl pomoci více lidem.

 

Posléze hodně dlouho zůstal v nebi. Studoval lidské nemoci a snažil najít k nim léky, které by mohli lidé využít. Sice chápal, že by jim do jejich života neměl nijak pořádně zasahovat, ale zároveň měl v hlavě svou misi. On nic jiného neznal, jen léčení. Možná to byl právě tento důvod, proč se s ostatními anděly moc nerozuměl. Spíše se mu zdálo, že někteří lidé doslova nenávidí. Nechápal to. Otec ale říkal, že to nevadí. Každý nemusí se všemi vycházet. Jenže on byl do nedávna doslova sám. Dokud ovšem nepřišel do jeho života anděl, který mu změnil celé vnímání. Renaissance jako správný velký bratr učil bojovat, ale zároveň se o ni staral, jak se slušelo od staršího sourozence. Učil jí, smál se s ní. Byla to nejbližší, co kdy měl k rodině. Poprvé pocítil lásku k někomu, kdo nebyl člověk, kterého se snaží vyléčit. S jeho sestrou měl takový vztah, že když měla nějaký problém, věděl to. Nebyla to žádná nadpřirozená schopnost, spíše smysl, který se mu vyvinul za pochodu. Chtěl svou starší sestru ochránit. Jenže jak jí má ochránit, když jí ani nedovedl uhájit. Nikdo mu nic neřekl. Tak co měla pak znamenat ta bolest v srdci a v celém jeho bytí? Proč má pocit, že padá a nemůže dýchat?

„Renaissance…“ zašeptal bolestivě, jeho tělo se třáslo bolestí a možná i brekem. Slzy mu padaly z očí, jako letní déšť. „Co ti to provedli? Kde jsi?“ šeptal a opakoval tyto dvě otázky pořád dokola. Schoval svou mokrou tvář do jeho dlaní, jeho prsty se zaryly do kůže na jeho obličeji. Chtěl cítit něco jiného než tu neskutečnou bolest. V ten moment, jakoby v něm něco sepnulo. Cítil se, jakoby byl v ohni, ale zároveň jeho hlava zůstala chladná. Vytřeštil oči, dýchal hluboce. Co se to s ním jen sakra dělo? A pak přišly hlasy do jeho mysli.

„Nezachránil jsi Renaissance, nemůžeš pomoci lidstvu.“ „Neděláš dostatek.“ „Jsi jen odpad, kterého se za chvilku také zbaví.“ „Za všechno můžou lidi. Kvůli nim ona spadla.“

Ten poslední hlas ho šokoval. Cože…? Lidé? Stvoření, které tak hluboce miloval, můžou za tuto bolest, co cítil? Za tu kolikrát horší bolest, kterou musela cítit jeho sestra? „Budou pykat…všichni budou pykat…“ Toto byl poslední den, co jste mohli potkat normálního a šťastného Cyrila. V ten den se z milujícího léčitele se stal šílený vědec.

Co dělal jen tak do začátku války? Snažil se najít lék na lidskost. Snažil se najít trest, který pomůže lidem očistit se od jejich hříchů. Snažil se najít lék na jejich nedokonalost. K tomu potřeboval ale lidi. Takže si asi můžete představit to, že druhá světová válka mu přišla opravdu do noty. A kdo by neodmítl schránku doktora, jako byl Josef Mengele? Ten člověk mu přišel odporný, ale využití k němu opravdu našel. Všechny ty prasárny byly opravdu od anděla. On sice nebyl anděl smrti, ale aspoň se trefili do toho anděla. Všechny ty experimenty byly ve jménu vědy, jak pro tu lidskou, tak pro tu andělskou. Potřeboval se těm lidem podívat co možná nejvíce do mozku, srdce, těla, čehokoli. Mengeleho tělo opustil v době, kdy chtěl od anděla pomoct utéct. Od Cyrila nic takového nedostal. Ten šmejd se sice dožil ještě dalších let, ale tam dole se na něj museli opravdu těšit. V době války byl angažovaný jako medik ale zároveň i voják. Každá ruka byla potřeba samozřejmě. A i když byl občas úplně mimo do té doby, během války, jakoby mu docházelo, že jeho některé experimenty šly trochu více do extrémů. Sice nechápal, proč nad tím přemýšlí, když nějakému démonovi seká hlavu, ale aspoň mu něco došlo. A i když válka se na všem podepsala, jemu na druhou stranu pomohla. Cyril se sice nejspíš nikdy nedostane do těch jeho starých kolejí, ale pochopil, že lidstvo potřebuje jistý druh pomoci. Všichni nebyli špatní a jen někteří se zasloužili trpět. Těchto vážkách se drží do dnešních dní.