„Everyone starts at the beginning; getting good at something starts with trying“

Jeho počátek byl stejný jako jiných andělů. Stvoření a určení nějakého cíle, předurčení, které bude naplňovat. U Ezekiela tomu nebylo jinak, ovšem nebyl poslán někam bojovat nebo se vzdělávat a studovat. Tedy samozřejmě si v začátcích prošel obojím. Musel poznávat a učit se dalším věcem a stejně tak se musel naučit základům boje. To neminulo asi žádného anděla, protože kdykoli mohla přijít chvíle, kdy bude potřeba, aby andělé zasáhli, protože nebudeme si nic nalhávat, ale někdy muselo Nebe zasáhnout v lidských záležitostech. Ovšem boj se nakonec ukázal jako stěžejní pro Eziho další fungování v nebeské hierarchii. Stal se totiž jedním z nebeských kovářů. Vždycky bylo totiž potřeba to, aby někdo upravoval a vytvářel brnění, opravoval je nebo vytvářel nebeské zbraně, ať už pro samotné anděly nebo i pro využití v rukou lidí, protože i některé zbraně lidských hrdinů pocházeli právě z nebeské dílny.

Jeho učitelem a mistrem kovářem, který na něj dohlížel byl Tartys, starší anděl, který měl už s kovářským řemeslem v Nebi svoje zkušenosti, a hlavně neměl problém je předávat mladšímu andělovi, který se zaučoval. S Eziho schopnostmi nakonec nebylo tak složité, aby se s touhle prací sžil a byl v ní vlastně i docela dobrý. Začátky jsou vždycky krušné, ale u Eziho to vypadalo, že pro tuhle práci má opravdu ty nejlepší předpoklady. Navíc se díky kovářství zlepšoval i v boji, kdy se učil bojovat s různými zbraněmi, které vytvářeli nebo opravovali. Bylo třeba ozkoušet jejich pevnost a zda někde neudělali nějakou chybu při opravě. Někdy i malá chybka mohla být smrtící. Naučil se tak bojovat a ohánět se tak se spoustou různých zbraní. Ovšem neučil se jen bojovat, ale také odhadovat to, jaká zbraň by někomu jinému vyhovovala. Jistě, každý anděl měl svou čepel, ale někteří chtěli i další zbraně, aby se nemuseli spoléhat jen na tu. Musela se brát v úvahu už existující zbraň, styl boje dotyčného, a hlavně jeho samotné preference. 

 

„How can a warrior fight without his weapon?“

Kromě toho, že se ale zabýval pracemi pro anděly, dostal sem tam příležitost vyrobit i zbraň pro někoho, kdo byl vyvolen Nebem. Pro obyčejného člověka. Prvním takovým úkolem bylo vytvoření kopí pro svatého Jiří. V té době sice ještě svatý nebyl, ale už tehdy byl jeho osud určitým směrem předurčen, a proto bylo potřeba vyrobit příslušnou zbraň. Nešlo o žádné ozdobné dílo nebo s nějakou speciální silou, ale šlo o vzhledově obyčejnou zbraň, která byla ale vytvořená z nebeské oceli, aby dokázala zabít démony. Co jiného by taky měl představovat drak, jehož poražení je spojováno se svatým Jiřím. To bylo vlastně poprvé, co se zbraň vyrobená tímto andělem dostala na zemi.

Za další zbraň, která se zapsala do historie, si nemůže vzít tak úplně zásluhy, ačkoliv s jeho výrobou vypomáhal. Tenkrát ho Tartys poslal společně s andělem Virgilem, který spolupracoval s alchymistou Merlinem. Ezekiel tehdy neměl samotný meč vyrábět, ale měl pomoct s průběhem. Tavení nebeské oceli, naučit Merlina s ní pracovat a vypomoct se spojení nebeské a lidské oceli. Pomáhal alchymistovi s výrobou a procesem, který museli společně několikrát projít a vychytat všechny chybky, které se tam objevily. V podstatě se podílel i na té části, kdy pomáhal alchymistovi s řešením toho, jak do čepele zasadit znaky a něco k němu připoutat. Tehdy se moc nepídil po tom, co by k němu chtěl Merlin připoutat, ačkoliv tak nějak v koutku mysli tušil, k čemu se alchymista uchýlí. Přesto to nijak nezastavil. Kdyby se to Nebi nelíbilo, nejspíš by nějak zasáhlo, dalo mu znamení, či poslalo anděla, aby celé tohle počínání zastavil. To se ale nestalo, a tak přišel na svět Excalibur. Legendární meč, který měl později sloužit budoucímu králi Anglie. Stejně tak tehdy pomohl vytvořit Merlinovi ještě jeden meč, stejně jako u Excaliburu ale spíše dohlížel na jeho výrobu. Meč ze slitiny nebeské a obyčejné oceli, do kterého byly vyryty znaky Anděl strážný. Ezekiel už pak ale nezůstal v Anglii, aby se dále podílel na celé téhle pouti. Nebyl to jeho úkol ani poslání. Sice dva anděly, které díky tomu potkal potkával občas i dál, ovšem nesetkával se s nimi nějak pravidelně. Ovšem i tak se od Sofiel dozvěděl o tom, co se vlastně děje s mečem, na jehož výrobě se podílel.

Dalo by se říct, že pak zhruba dalších pár století se na zemi nepodíval. Spíše byl v klidu zavřený v kovárnách a soustředil se na svou práci, aby se jeho umění zlepšovalo a stejně tak i jeho schopnosti, nebo spíše to, aby s nimi uměl správně nakládat a využívat je. V podstatě by se to dalo popsat i jako klidné roky, ze kterých ho vytrhl další požadavek na vytvoření nebeské zbraně, která měla přijít do rukou člověku. Tentokrát ale pracoval společně s Tartysem, kdy měli vytvořit dva meče, dvojčata. Čepele mečů byli jedny z nejostřejších, které kdy opustili nebeskou dílnu. Ostří mečů sice bylo stejné, ale jejich rukojeť a krytí byli rozdílné, jak oba kováři popustili uzdu své tvořivost, takže bylo možné meče od sebe rozeznat. Zatímco Tizona, kterou vyrobil Ezekiel měla rovné krytí, ačkoliv tam bylo zdobené kování, tak Colada, kterou vytvářel Tartys byla víc ozdobná a její krytí trochu kopírovala rapír, kdy se obtáčela i kolem samotné čepele. A komu meče přišli do rukou? Křesťanskému rytíři ze Španělska, Rodrigovi Díazi de Vivar. Tak další výtvor Ezekielova umu šel do světa a jeho další osudy už nemohl ovlivnit.

Další práci na zbrani, která měla putovat po vytvoření na zem, přišla poměrně záhy. Znovu se jednalo o zbraň, která měla patřit anglickému králi, ačkoliv rozhodně neměla projít rukama alchymisty, který by jí ozvláštnil ještě více, než bylo potřeba. Tentokrát měl meč putovat do rukou Richarda I., který si vysloužil přídomek Lví srdce. A proč? Účastnil se třetí křížové výpravy v zájmu křesťanství. Ezekiel se tehdy nepídil po tom, jestli nebeské zbraně dostali i ostatní mocní vladaři, kteří se téhle bitvy účastnili. Ovšem stejně jako už předtím svůj úkol splnil a anglickému královi se tak do rukou dostal meč ukovaný v nebeských dílnách z nebeské oceli, která dokázala zabít jak démony, tak i lidi.

Posledním mečem, který vyráběl pro člověka, vytvořil na počátku patnáctého století a byl určen mladé dívce. Johanka z Arku, která byla tehdy obdarována přízní Nebe měla získat i dar, které tuto přízeň dokazovala. Tehdy poprvé se také Ezekiel stal i tím, kdo měl meč doručit na místo určení. Tím byl kostel svaté Kateřiny z Fierbois ve Francii. Tam mladou dívku dovedla také jedna z vizí, které jí andělé vnukli. Ezekiel se jí tehdy nezjevil, jen dohlížel na to, aby dívka meč našla a dostal se tak do těch správných rukou. Ovšem tím jeho pobyt na zemi neskončil. Zůstal ve Francii, a tak nějak zpovzdálí pozoroval cestu svého díla, ačkoliv v rukách Johanky nezůstal dlouho, jelikož po jejím upálení zůstal v majetku těch, kdo ji na hranici postavili. Od té doby přestal mít o meči přehled, stejně jako v případě svých předchozích výtvorů, které se dostali na zemi do rukou lidí. Některé skončili zapomenuty, některé se předávali z generace na generaci, některé se dostali až do muzeí, kde měli představovat kus historie bez toho, aby lidé věděli, čeho jsou vlastně tyto zbraně důkazem. Ezekiel své zbraně nikdy nehledal, ovšem pokud na ně někdy narazil nebo snad i v budoucnu narazí, dokáže je bez problémů poznat. 

 

„You never know the last time you’ll see a place. Or a person.“

Ani po upálení Johanky se ale Ezekiel nevrátil zpět do Nebe, ačkoliv se tam samozřejmě stále vracel, aby plnil své povinnosti, které v nebeských kovárnách měl. Tartys mu ale nechával určitou volnost, aby mohl zjistit, jak to ve světě chodí. Možná i získávat další zkušenosti a znalosti s ohledem na své poslání v Nebi. Jeho cesty tehdy zamířily na východ. Konkrétně do Japonska, které bylo tehdy zmítáno válkami mezi jednotlivými knížectvími. Ezekiel se ovšem do těchto bitev a šarvátek nezapojoval. Nepříslušelo mu to, a navíc se tam nevydal kvůli tomu, aby řešil lidské boje. Místo toho se začal zajímat o zdejší zbraně a jejich výrobu. Katany, jari, nindžató, nodači, šinken, wakizaši, zanbató. Zajímal se spíše o meče a jim podobné zbraně, ovšem sem tam okoukal i způsob výroby menších zbraní jako byli šurikeny, válečné vějíře nebo tantó. 

Ze svého vzdělávacího výletu se vrátil po několika desetiletích, jen aby zjistil, že jeho mistr a učitel je mrtvý. Nikdy nezískal moc podrobností, které měli něco společného s jeho skonem, ovšem zvládl se dopátrat k tomu, že Tartys padl kvůli lidské ženě. Jestli se zamiloval, nebo jí bránil, či odmítl vykonat nějaký příkaz kvůli ní, to už se k Ezekielovi nikdy nedostalo. Ovšem tehdy byl dost zklamaný. Svým mistrem a jeho konáním proti vůli Nebe, ale i tím, že nedostal příležitost se s ním rozloučit. Neměl totiž tušení, že ačkoliv jeho mistr padl, tak zůstal člověkem, tudíž kdyby zapátral, měl by šanci svého padlého učitele najít. Ovšem dodnes mu tuhle informaci nikdo nesdělil a teď už by mu stejně byla k ničemu, protože ač jeho mistr nezemřel kvůli pádu, tak dnešních dní se logicky nedožil.

Od té doby zůstával více v Nebi, ačkoliv se stále sem tam na zemi podíval, když neměl nic jiného na práci, aby zjistil, jak lidé pokračují ve výrobě zbraní. Sem tam se něčemu přiučil a rozšiřoval svoje znalosti o výrobu například střelných zbraní a nábojů do nich. Ne, že by něco z toho měl v plánu upotřebit v Nebi, pokud by si o to některý anděl vyloženě neřekl, ale zajímalo ho, co za zbraně jsou lidé schopni vyrobit.

 

„What a plot twist she were.“

Další jeho delší návštěva na zemi, proběhla až po světových válkách, kdy se vydal do Itálie, kterou pravidelně navštěvoval už v předchozích letech. Více si oblíbil zdejší kulturu a obecně se mu tu líbilo. Tehdy ale jeho návštěvy nebyly nijak dlouhé a v podstatě nikdy tam nefungoval delší časové období. To se právě po druhé světové válce změnilo. Kromě toho, že měl opět příležitost se seznamovat s pokrokem v rámci výroby zbraní, které během světových válek hodně pokročily, tak si mohl i více užít života mezi lidmi. Sice je pozoroval vždycky zpovzdálí, ale tentokrát měl příležitost se mezi ně opravdu zařadit. Ne, že by měl tendenci se tu usadit, protože za svůj domov vždycky považoval Nebe, ale oblíbil si to. Zejména Benátky, které byli svou architekturou a umístěním zajímavé.

Ovšem občas něco plány naruší, u Ezekiela mělo tohle narušení jméno Viviane di Noia. Krásná rudovláska, která mu učarovala na jedné společenské akci právě v Benátkách. Byla cílevědomá, tvrdohlavá a v některých věcech opravdu zarputilá. Co jiného byste taky chtěli od dcery italského politika? Jejich románek trval v podstatě po celou dobu toho, co Ezekiel zůstával v Benátkách, ovšem stále byl anděl, který v podstatě jen čekal na zavolání nebo přidělení úkolu. Navíc si byl vědom pravidel, které by mohl porušit a která by ho mohla stát křídla, což nechtěl riskovat. To bylo také něco, co Viviane vysvětlil. Jemné sdělení toho, co je vlastně zač a že spolu nikdy nebudou moct být tak, jak by to ona chtěla. A její řešení? Stát se alchymistkou. Chtěla, aby jí dal kus své duše, aby nemusel jen tak zmizet a mohl s ní zůstat, ovšem to také nebylo něco, k čemu se chtěl Ezekiel upoutat. Opustil ji nedlouho po další hádce na tohle téma, kdy byl povolán zpět na nebesa.

Do Benátek se vrátil až po pár letech, v podstatě před začátkem konce, který znamenal odchod Boha. A co nenašel? Viviane, která vyřešila vzniklý problém po svém. Ovšem nestalo se to, že by šla do učení k alchymistům, jelikož nemohla žádné vyhledat. Ne bez pomoci, a tak využila druhé strany, která jí nabízela rychlejší možnost. Sílu a moc, která by mohla donutit jejího milého, aby s ní zůstal. Viviane tak sáhla po moci démonů a stala se nadanou. Na Ezekiela to mělo ovšem úplně opačný efekt. Nejen, že ho překvapilo, jak velkou ctižádost v sobě vlastně Viviane má, ale navíc mu přišlo, že ho vlastně nezná. Nechápal, jak ji mohlo napadnout, že zrovna tohle by ho donutilo s ní zůstat. Navíc ho dostala do situace, kdy s tím ani nemohl nic dělat. Dodnes nerozumí tomu, proč si zvolila tuhle cestu a zaprodala svou duši. Neměl ani moc času se nad tím zamýšlet nebo to z Viviane dolovat, protože se musel vrátit ke svým druhům. Stejně jako mnoho dalších ucítil to, že Bůh odešel, ovšem nevracel se a situace v Nebi byla dost napjatá.

 

„You’re always one decision away from a totally different life.“

Netrvalo moc dlouho, než se archandělé nepohodli a začala Občanská válka. Na začátku se postavil na stranu Michaela, protože to byla ta strana, která mu připadala správná. Ovšem více času, než na bojišti strávil spíše opravou brnění a zbraní ostatních andělů. Ale i on sám pozvedl svou zbraň v boji, aby bránil svůj život i přesvědčení, za které bojoval. Ovšem nezdálo se, že by válka měla konce a jemu obecně boj a válčení nebylo vlastní. „Ezekieli, prosím vrať se za mnou.“ Modlitba, která se mu při jedné bitvě začala ozývat v hlavě. Neschopnost se soustředit na boj kvůli hlasu, který mu rezonoval v hlavě, způsobila, že anděl dostal nepěkný zásah elektřinou do křídla, kterým útok vykryl. Ovšem moc dlouho na bojišti nezůstal a přemístil se za voláním, což byla jeho první chyba. Kdyby tehdy uvažoval logicky, a ignoroval modlitby tak, jako to dělala spousta jiných, udělal by lépe. Jenže Ezekiel na rozdíl od jiných nebyl zvyklý, že ho někdo volá jménem.

Místo, na kterém se ocitl, ho šokovalo snad ještě více než samotné volání. Vesnice v horách v plamenech. Rudovláska stojící nad mrtvým tělem s úsměvem na rtech. „Že sis dal ale na čas.“ Chvilkové překvapení, že proti němu stojí Viviane a vlastně i stála, ačkoliv to bylo jen její tělo. A jak rychle mu došlo, co se kolem něj děje? O okamžik později, kdy k němu zvedla pohled černých očí. Ani známka po původní modré barvě, jen čistá čerň. Tehdy Ezekielovi došlo, o co tady nejspíš jde. Ovšem jeho druhá chyba byla, že se hned v ten moment nepřemístil, jelikož byl zděšený tím, co viděl. „Copak, nelíbí se ti, co jsi způsobil?“ Výsměšný tón hlasu a krutý pohled ve tváři Viviane. „To kvůli tvému odchodu si ta hlupačka chtěla vzít život, ale kdo by se namáhal s opravou, když se stačilo zbavit její duše, kterou mi beztak slíbila.“ Úlisný úsměv na tváři démona oponoval zdrcenému ve tváři anděla. Ovšem netrvalo to dlouho. Nejspíš vinou rozrušení a únavy z předešlého boje si neuvědomil, že tu nejsou sami. A když mu to došlo, bylo už pozdě. Ačkoliv se snažil bojovat a bránit útokům démonů, nakonec skončil na kolenou na zemi. Už byl tehdy smířený s tím, že jeho život je u konce, že tady jeho cesta končí. Ve válce a jeho vlastní hloupostí. „Nezabíjet, tak zněla domluva.“ Ozval se po celé té době démon v těle Viviane. „Chceš toho vypelichance nechat žít?“  Otrávená slova jiného démona, ženy, která ho na kolena dostala i pomocí své schopnosti. „Nemyslíš, že andělům je možné udělat i něco horšího než smrt?“ Nadhodila Viviane a bleskově se ocitla za Ezekielovými zády a chytila ho za vytažená křídla, jejichž konce se teď válely v prachu na zemi a po všem boji postrádaly tu krásu, kterou vždy měly. „Enzo jistě uvítá přírůstek do sbírky.“ Poslední věta, kterou zaslechl ze strany démonů. Nejspíš nebyla poslední, kterou vyslovili, ale byla poslední, kterou Ezekiel byl schopný vnímat. Ještě zaznamenal, jak se jeden démon nedaleko od démonky, která se předtím dohadovala s Viviane, spokojeně usmál a v očích mu zablýsklo, jako by se snad na to, co ho čekalo těšil. Nebylo těžké si spojit, o koho šlo. Také to byl on, kdo se k němu rozešel a vyměnil si místo s Viviane, která mu držela křídla, aby je neschoval. Pak už se tvář Viviane objevila před ním a on ucítil neskutečnou bolest. Pokud by se ho někdo ptal na to, jaké to bylo? Nepopsatelné. Bolest, která se téměř nedala vydržet a nejspíš během celého procesu Ezekiel upadl i párkrát do bezvědomí, ovšem Viviane se vždycky přičinila o to, aby se probral, než pokračovali. Zároveň k tomu i psychické vědomí, že ztrácí kus sebe sama. Netuší, jak dlouho to trvalo. Pamatuje si jen to, že když to celé skončilo, tak nejspíš ta jeho část, která se chtěla udržet naživu si našla tělo. Jednoho z mrtvých z vesnice, jehož tělo bylo v podstatě netknuté. Nejspíš odhozené poté, co z něj někdo vytáhl duši.

 

„The bravest thing I ever did was continuing my life when I wanted to die.“

Plynutí času pak nevnímal, nebo možná spíše nechtěl. Upadával do bezvědomí a probouzel se. Sám by řekl, že to byly dny, nejspíš i týdny, ačkoliv se později ukázalo, že to byl maximálně den, než ho v troskách vesnice našel Evgeniy. Že by byl nadšený z přítomnosti dalšího démona, se říct nedalo. Nejspíš by se pokoušel bojovat, kdyby neupadl znovu do bezvědomí. Jenže i když se později probral, tak nebyl ze společnosti démona nadšený. Chvíli mu trvalo, než si zvykl na to, že se mu Grisha nesnaží ublížit, ale naopak mu pomáhá. Dokonce zvládl najít i jeho brnění a zbraň, ačkoliv teď šlo spíše o propriety, které už nemohl přivolávat a odvolávat, jak se mu zachtělo. Smutná připomínka toho, co svou hloupostí ztratil.

Od té doby se ho v podstatě Evgeniy ujal a svým způsobem se o něj stará, protože Ezekiel není rozhodně zvyklý na to, že postrádá svá křídla, a i jeho schopnosti slábnou, ačkoliv je stále ještě na určité úrovni dokáže ovládat. Žije společně s Evgeniyem ve městě, ovšem snaží se částečně vyhýbat andělům nebo těm, kteří by ho mohli poznat. Nesnaží se na sebe upozorňovat, ačkoliv se začal živit výrobou zbraní, což ho v podstatě živilo celý život.