Spalující bouře v hrudi mladého anděla lačnícího po boji a krvi byla až nekontrolovatelná. Stal se ostrou čepelí, zbraní, poslušným psem a vojákem Nebes, který se na nic neptá. Nikoho nepřekvapilo, když se z něho stal nový popravčí. Ouriel trávil většinu svého času tvrdým tréninkem, který mu nedával čas na nic jiného. Probudila se v něm až nesnesitelná bojechtivost. Kdo by čekal, že po každém zabití pocítí takovou moc. Moc nad něčím životem byla návyková. Jeho existence se točila kolem poslouchání rozkazů archandělů a jiných výše postavených andělů. Lovil každého, kdo se vzepřel řádu či jiných nepohodlných, na které někdo shůry ukázal prstem. Nikdy se neptal a v tom byl možná ten problém. Poslušný pes Nebes. Slepý a hluchý ke všem ostatním. Možná proto nebyl zrovna oblíbený a jeho pověst ho předcházela. Ve svých očích byl poslušný bojovník Nebes. Hrubý neotesaný kámen, který však posloužil svému účelu. Jediné, čím si mohl být jistý, byla slepá poslušnost a nehynoucí krvelačnost. Byl velmi hrdý a pyšný jedinec, který se vždy spoléhal na své schopnosti. Nerad se nechával poučovat, překypoval samolibostí a v ostatních viděl jen přítěž. Přemrštěné sebevědomí ho zaslepovalo čím dál více. Jeho cestu popravčího doprovázel starší anděl Armaros. Oba poslušní a bezchybní vojáci, kteří se doplňovali nejen svými schopnostmi. Kupodivu s Armarosem dokázal spolupracovat dlouho, na rozdíl od jiných, i když se jejich názory občas lišily. Armaros si rozhodně svůj osud nezasloužil, když musel přihlížet, jak mladší anděl zabijí to, co on sám odmítl. Nephilim, jehož existence byla trnem v patě, který Ouriel mile rád odstranil. Bylo zvláštní, když sledoval Armarosův pád. V tu chvíli ho vnímal jako slabocha, který selhal. On sám se vrátil do svých zajetých kolejí, aniž by se za svou krvavou stopou ohlížel. Během svého působení jako popravčí se rychle stal obávaným zabijákem. Pouhý nástroj, kterému se zadávají úkoly a nic víc, s čímž byl spokojen. Obklopovala ho těžká hrozivá aura, která se nedala s nikým splést. Před válkou popravčí téměř vymizeli a zůstalo jich jen pár.

Postupem času mu obyčejné zabíjení nepřineslo žádné uspokojení. Proto, když nastaly nepokoje a následně válka, na chvíli v něm zaplála nová jiskra. Tedy, dokud ze své čepele neskopl kdoví kolikáté mrtvé tělo… kdoví koho. Jaký to všechno mělo vlastně smysl? Zatímco lidstvo vymíralo a andělé si vybírali strany, on chvíli sledoval dění s pocitem naprostého vyhoření, kvůli kterému se nakonec rozhodl zmizet. Ukradl schránku, díky které se mohl skrývat mezi lidmi. Utápěl se v alkoholu a stranil se svým okřídleným bratřím, ať už byli na jakékoliv straně.

Během války se jeho pohled na svět změnil. Byl to pomalý proces. Při zabíjení necítil nic. Necítil to nadšení, vzrušení a chtíč po dalším krveprolití. Byl jeden z mála přeživších vyšších andělů a svět kolem náhle zel prázdnotou, stejně jako on sám. Zatímco se schovával, brázdil zbytky lidského světa zcela netečný vůči utrpení okolo. Jeho hlavním cílem bylo jeho přežití a alkohol. Lidem bral, co mohl a nezajímali ho jejich nářky. Prohledával trosky i mrtvé, kteří u sebe měli občas něco užitečného. Docela rychle se dostal do největší spodiny lidské existence a všímal si vší té ohavnosti. Někteří se chovali jako hladové hyeny, kterým někdo nabídl prst a oni ukousli celou ruku. On si rozhodně neměl v plánu hrát na hrdinu, proto do jejich záležitostí nijak nezasahoval a občas se sám svezl na vlně, když mu z toho mohlo něco kápnout.

Vysoký muž zahalený do různých obnošených hadrů s dlouhou věcí na zádech zabalenou v ošuntělé přikrývce. Jeho poklidnou cestu nakonec narušila skupina lidí, kteří utíkali před anděli i démony s malou nadějí na přežití. Jejich cílem bylo jakési město, ve kterém by byli konečně v bezpečí. Cítil, že z něho měli strach, ale kupodivu mu dali něco k jídlu s nabídkou, kterou nakonec neodmítl. Byli dost neodbytní a Ouriela rychle přestalo poslouchat jejich neustále láteření. Přidal se ke skupině a dělal jim osobní ochranku.

Jedna starší dáma ho jednou hravě štípla do tváře a v tu chvíli netušil, zda jí má ruku useknout nebo spálit. Bylo to náročné, ale nakonec si na tu podivnou skupinu zvykl. Ti lidé mu tak slepě důvěřovali, až to bylo k smíchu. Nikdo se ho neptal na nic z jeho minulosti nebo proč není s ostatními anděli. I kdyby se ptali, neodpověděl by. Díky jeho nepřívětivému vzezření s ním stejně nikdo nechtěl dobrovolně trávit čas. Během cesty se ho ujala rodina Harperových, která se ho nebála tak jako ostatní. Vyrovnala se i s jeho dost nevypočitatelným charakterem a zabedněností. Největší výzvou pro něho byla Katrina Harperová, která si z mocného anděla často dělala legraci a dokázala mu pořádně přehřát ztuhlé mozkové závity. Díky ní se však naučil něco o empatii, trpělivost a jiných emocích, které mu byly doposud lhostejné. Neustále ho komandovala: „Nemůžeš do toho tak třískat, přestaň se na všechny tak mračit, můžeš laskavě přestat zvyšovat hlas, sedni si, lehni si, ticho!“ Bylo to nesnesitelné. Nikdy by ho nenapadlo, že nad ním bude mít smrtelná holka takovou moc, ale nevadilo mu to (i když jeho reakce vypovídaly o opaku). Byla jedna z mála, která se k němu chovala zcela přirozeně bez předsudků.

Jedné noci je našla skupina Gabrielových stoupenců. I když byl Ouriel jeden z nejlepších ve zbrani, proti přesile neměl jistou výhru ani on, zvlášť s bandou vyklepaných lidí za zády. Nejdřív je musel schovat a strhnout pozornost na sebe.

„Proč je chráníš?“

„Protože chci.“ Bylo zvláštní to říct nahlas.

Jejich souboj netrval dlouho. Opět pevně svíral Auroru a byl připraven své protivníky zabít, ale tentokrát k tomu měl jiný důvod. I přes vítězství si z boje odnesl mnohá zranění, kvůli kterým měl obavy z případného dalšího útoku. Když se vrátil k místu, kam se jeho skupina ukryla, našel na zemi několik mrtvých těl a nad nimi tyčícího se anděla, který využil situace. Po jeho ubohé existenci zbyl jen popel. Ouriel prohledal mrtvé s hněvem jiskřícím v jeho nitru. Naštěstí nezemřeli všichni. Katrina a dalších pár stihli utéct, ale její rodiče neměli to štěstí.

Nehledal je a ani se po jejich osudu nepídil. Zadusil veškeré nutkání je hledat, aby se zbavil toho tíživého pocitu na hrudi. Jejich osud byl nyní jen a jen v jejich rukou. Jeho krkolomná cesta ho většinou dovedla k dalším a dalším přeživším. Někteří uvítali jeho přítomnost a jiní ne. Vždy si ‚olízal‘ rány, nabral trochu síly a dál cestoval, kam ho nepříznivé prostředí pustilo. Došel k názoru, že celá válka byla největší pitomost, se kterou mohl archanděl přijít. Z jeho úst to znělo nanejvýš podivně, ale čas ho změnil. Pomohl mnoha lidem dostat se do Ractonu i do jiných míst. Začal si nechávat za své služby platit, pokud se opravdu nejednalo o nějaké zoufalce. Nikdy se nezdržoval na jednom místě dlouho a zatím nenašel důvod či odvahu vstoupit do Ractonu s tím, že by čelil svým přeživším okřídleným příbuzným. Přeci jen už nebyl tím popravčím, kterým kdysi býval a nedokázal si představit, že by ho začali vnímat jinak. Raději trávil čas se svým přítelem alkoholem.