Stvořitel: Bůh (Zmizel)
Sourozenci: War, Famine, Pestilence

Orientace: Pansexuál

Práce: - 

Jméno Seth používá v nejnutnějších případech a to, když se baví s lidmi.

Characteristics

Smrt, Death, Thanatos, Anubis; za celou svou historii jeho existence pochytila mnoho jmen. Jedno si však ponechal a to bylo jméno Seth. Toto jméno ovšem říká jen před lidmi, kteří nevidí a necítí jeho pravou podstatu. Ovšem toto jméno mu není nijak extra platné. Většina mu říká jeho pravým jménem a to je Smrt. Ale protože si prošel několika fázemi na tomto světě a potkal několik různých kultur, které ho nazývali úplně jinak, slyší prakticky na každé jméno, co souvisí se smrtí.

No a jak byste tohoto jezdce popsali? Komplikovaně? Jednoduše? Smrt si připadá, že je celkem normální a taky že ve své podstatě je. A pokud byste ho chtěli popsat jako necitelného sobce, tak jste na špatné adrese. To jste museli potkat nějakého anděla smrti, který je pod ním. Pravá smrt není strašidelná, ani necitelná. Tedy ne pro normálního člověka. Pokud jde o kriminálníka a vraha, svou chladnou stránku velice rád ukáže. U většiny lidí tomu tak ale určitě není. Seth je milý a jemný gentleman, který se velice rád stará o ostatní. Pěkně ironická věc že? Jemu v tom ale nijak neporučíte. Přeci nebude strašit vystrašené duše, které čekají, co se s nimi bude dít. Aby jim alespoň trochu pomohl od strachu, snaží se najít pozitivum skoro ve všem. Velice rád se koukne do jádra, aby našel nějakou poklonu, kterou by mohl alespoň trochu pomoci od stresu tomu chudákovi, který odešel ze světa živých. Můžete říct, že je to takový menší flirt, ale on to tak nevidí. Poklonu by měl dostat každý a říká si často, že je docela smutné, že někdo poklonu dostane až poté, co mezi živými už nemá místo. Kolikrát se i zdálo, že by jich i litoval, ale on moc dobře ví, že oni s tím životem a zkouškami v něm projít museli. Nelituje je a jen zdálky obdivuje. Zároveň ale není ten typ člověka, co by proti někomu něco měl. I kdyby člověk mohl zavraždit polovinu lidstva a být sobec největšího kalibru, nechová k němu žádnou nenávist. Může na něj být naštvaný, jak chce, ale k nenávisti se dostal pouze jednou. Jediná bytost, ke které Smrt chová jistou formu nenávisti, tak je samotný Bůh. Vůči lidem byl příliš krutý. A to, že nechal nebe jen tak ležet mu žádný kladný bod u Smrti nepřidal. Naopak ho to ještě více naštvalo. Kdyby neodešel, tahle situace by nenastala. Na druhou stranu si ale občas říkal, zda to takhle není lepší. Možná by Gabriel skončil tam dole stejně jako Lucifer. Teď už se to ale nedozvíme a můžeme jen spekulovat a jemu nic taky jiného nezbývalo.

Co se ale týče lásky, je otevřen úplně všemu. Zní to sice trochu směšně, ale Smrt je jedno z nejvíc milujících stvoření, co můžete ve světě a v nebi najít. Pro duše dobrých lidí by se opravdu rozdal. Taky vůči umírání dává jisté „benefity“. Chodí za dětmi, které mají zemřít předčasně, a chce jim vysvětlit, že se nemají čeho bát. Chodí za nemocnými říct, že jejich boj je u konce. Ale primárně chodí za lidmi, kteří se bojí smrti. Ukazuje se jim v jeho lidské formě, ne v pravé samozřejmě. Možná by je ještě více vystrašil. Mluví s nimi o smrti a snaží se najít důvod, proč se ho bojí. Jeho nejčastější ale otázka je „Bojíš se mě?“ a protože lidi vidí jeho lidskou formu, řeknou mu, často nejistě, ne. „Vždyť říkáš, že se mě bojíš?“ Lidem nakonec dojde, že je to on. Některým to musí ještě dokázat. Tyto lidi většinou odvádí do jejich destinace sám. Ne, že by nevěřil ostatním andělům smrti, ale když už se jim zjevil on, byla by hloupost posílat někoho jiného. Koho ale také miluje, tak jsou zvířata. Něco se tomu Bohovi a andělům fakt povedlo, to se jim muselo nechat. Samozřejmě se nesmí zapomenout na jeho bratry. S těmi byl zavřen v amfoře tak dlouho, že jeho nervy byly dostatečně zoceleny, aby mohl komunikovat se všemi úplně v klidu. Má své bratry rád, ani by se neodvážil říct, že ne. Být ale na jednom místě x let…není to žádná procházka růžovým sadem. Obzvlášť, když je to on ten nejstarší, který musí pomáhat a zabraňovat v tom, aby se navzájem pobili. Z jejich čtveřice také slouží jako „mluvčí“. Od jeho bratrů by se buď dozvěděli krutou pravdu, prakticky nic anebo jen přednášku, u které byste po deseti minutách nevěděli, o čem byla. V rámci strany; jak se můžete ptát Smrti, zda je na něčí straně? To je jako, kdybyste se ptali vzduchu. On patří do života prakticky všem. I kdyby jeho práci zastal někdo jiný, musí si uvědomovat to, že vybírání strany by bylo opravdu těžké. Seth je navíc jedno velké sluníčko, kterému se láme srdce, že se takto v nebi bijí. Kdyby Bůh měl trochu rozumu, tak by zde nebyl takový bordel. Za svou existenci potkal všechny archanděly, a zda to proběhlo v klidu anebo ve válce, to už on sám moc ani neví. Jejich osobnosti se mu ale do života zakódovali a on podle nich pojmenoval své kočky. Samozřejmě nemohl ani zapomenout na Lucifera a na Lilith.

Po jisté zkušenosti, která ho opravdu zasáhla, své pravé pocity drží na uzdě a schovává je před ostatními. Proto pokud nepracuje a nechce ukázat svou pravou tvář, jeho příjemně hřejivý pohled vás může probodnout. Své pocity zavírá do sebe, nedělí se o ně. Tímto chováním už vystrašil několik lidí, a když mu to láme srdce, svým způsobem nemá na vybranou. Toto chladné chování ovšem se ovšem může postupem času změnit. Pokud uvidí, že člověk se nenechal odradit a myslí to s tím sbližováním opravdu vážně, tak začne být o něco milejší. Samozřejmě to neznamená, že by nebyl milý i tak. I v těchto fázích se snaží být trochu milý, neubližovat nikomu. Spíš je až smrtelně upřímný o všem, co se dá. Tímto může ublížit lidem, ale pravda a realita může být někdy krutá. A i když je to někdy opravdu bolestivé, svého jednání nikdy nelituje. Svou chladnou stránku ukazuje občas i svým nejbližším a to převážně svým bratrům. Je to ale v situacích, kdy člověk musí být soustředěný anebo seriózní, anebo když dojdou při jejich dýcháncích na téma, které je u něj zranitelné. Jeho uzavřenosti také nepomáhá to, že neví, jak pořádně pospat své emoce. Hodně dlouho mu trvalo, než si vůbec uvědomil lásku, kterou choval k jisté osobě. Tuto svou nejistotu na sobě přímo nenávidí.

Není nijak přehnaně vysoký, ale není ani nijak skrček a ani za svou svalovou hmotu se nemusí stydět. Má modrozelené oči, na kterých je vidět, jaká jeho stránka jeho zrovna v jeho režii. Co se týče vlasů, zde je to poměrně zajímavé. Bůh ho obdařil tmavě hnědými kadeřemi, které si ale občas nechá zkrátit. Hodně rychle mu rostou a tak pokud s ním netrávíte každý den, máte pocit, že je pořád u kadeřníka. Též si nechává narůst nějakého to strniště, aby nevypadal úplně jako 20 mladík. Jeho typický styl je elegantnější oblečení. Proto ho hodně často najdete alespoň s košilí a kalhotami. Svou schránku upravoval minimálně a jiná těla si bral jen málokdy. Tyto jeho experimenty mimo jeho pravé tělo by se mohly napočítat na prstech jedné ruky.

Story

„I looked, and behold, an ashen horse; and he who sat on it had the name Death; and Hades was following with him.“

Takto je Smrt neboli Seth popisován v té sakra tlusté knize, na kterou lidstvo tak dlouho věřilo. Smrt tu byl zde společně se svými bratry od počátku bytí. Bohovi docházelo, že nemůže nechat lidskou rasu tak volnou, a  tak vynalezl jeho maličkost a jeho tři bratry. Na rozdíl od jeho bratrů, on dolů mezi lidi musel jít poměrně brzy. Jakmile lidská forma spadla na povrch zemský, stali se smrtelnými a někdo se o jejich duše starat musel. Postupem času, kdy už bylo lidí víc, dostával k sobě víc a víc andělů. Když se o všem lidstvo rozšířilo a stejně tak jeho pomocníci, on mohl občas zavítat tam nahoru, kde občas mohl trávit čas se svými bratry. Jeho kosa, Hádes, která je v Bibli popisována jako místo, kam duše chodí odpočívat, anebo se skrývají monstra, ho pronásledovala od té doby.

„Proč mám takový pocit, že nejsem to, co Bůh očekával?“ zeptal se jednou sám sebe, když pomohl odnést jednu stařičkou duši do nebe. „Proč mám pocit, že miluji jeho děti více, než on sám?“

Nastalo období, ve kterém byl pojmenován hned několikrát. V Egyptě byl muž s šakalí hlavou, Řekové mu dali dvě jména a Římané z něj udělali ženskou; co více si mohl přát. Ve válkách zavítal tak akorát proto, aby pomohl s odnosem duší. Občas měl chuť najít bratra, aby mu domluvil, že těch válek bylo už dost. Kdo to má pořád stíhat. No, očividně on a jeho pomocníci. V té době si taky všiml, že se začali šířit nemoci a bylo vidět, že jeho nejmladší bratr se také začal činit. Svého třetího bratra, tedy spíš jeho dílo, potkával skoro pořád. V tomto období se činili opravdu všichni. A doba Vikingů také nebyla zrovna k zahození. Tam nahoře se to spíš hemžilo Valkýrami, které byly uctívané jako bohyně. To ho akorát hřálo u srdce. S pár se totiž znal osobně. Museli spolu pracovat, tak proč se aspoň trochu nepoznat. Každý dnem jen čekal, až Bůh zakročí. Lidé očividně věřili v něco, co nebylo dle pravdy. Více bohů? Tam dole se sice za Boha mohli považovat, ale ten pravý nahoře zuřil. Smrt čekal každý den na to, až nastane nějaká pohroma. Jenže on a bratři nejspíš dělali dostatečně dobrou práci na to, aby nemusel zakročit.

Jednoho večera, když čekal na kraji bojiště s několika Valkýrami na duše vikingů, usmíval se a říkal si “Nevidíš jejich lásku, Bože. Trestáš je za nevědomí, ale vůči jejich lásce a oddanosti jsi slepý. Proč je trestáš za své vlastní chyby?”

Pro Smrt započala poměrně zajímavá doba. Bylo to období práce nad hlavu, lásky a ztráty. A i když doteď z té doby si nese rány, tak to bylo období, které by si nejraději někde zarámoval, kdyby to bylo možné. S Válkou strávil hodně času během křižáckých válek a neobešlo se to bez toho, aby si do mladšího bratr trochu nerýpnul. Nemyslel to ani nijak špatně. Bylo spíš vtipné to, že jakmile jeho bratřík stoupl na zemskou půdu, započala válka. Věděl, že jeho bratr to spíš bere jako kompliment. Přeci plnil svou povinnost jako jezdec války a za to byl nejstarší jezdec opravdu pyšný. Se všemi bratry se také potkal v jednom mongolském přístavu. Hladomor se tam činil a Válka s Morem tam vynalézali první biotechnickou zbraň, nebo jak se to vůbec jmenuje. Smrt se v těchto věcech raději nechtěl vyznat. Měl na starosti daleko víc důležitější věci a v té době to bylo uklízení duší, které nechali jeho bratři usmrtit. Mohlo to být revoluční, jak chtělo, on to musel ale uklidit.

​

Už ani netušil, kdy ho pořádně Gabriel zavolal. Věděl, že to byl ale středověk. Rozhodl se vrátit na pár let tam nahoru a trochu si odpočinout. Jen pár dnů na to se ale Nebem roznesla pomluva; Gabriel se zamiloval do člověka a má údajně i dítě. Smrt měl na zákony Nebe svoje názory, ale mlčel. Ostatní andělé ho neměli rádi a od počátku věděl, že i sám Bůh měl proti němu nějaké výhrady. Plakal několikrát nad tím, jak je Bůh k lidem nespravedlivý, jak je krutý. Adam s Evou mohli udělat chybu, ale aby takto trpěli i jejich děti? Postupem času začal litovat všech andělů, že následují někoho takového. A proč si připadal, že ty lidi miloval daleko více, než samotný Bůh?

Stalo se to pár dnů předem, než se Gabriel vrátil tam nahoru. Smrt cítil duši, která potřebovala pryč ze země. Byla nebezpečná, tedy, nebezpečná pro Boha. Jezdec každé čisté duše litoval a na této nemohl nic najít. Proto se rozhodl zahodit všechen odpočinek na později a akorát mu hrálo do not, že si ho samotný archanděl zavolal. „Ty víš, proč jsi tu, že jo?“ zeptal se ho Gabriel a jezdec jen smutně kývl hlavou. Díval se na duši, která se schovávala za archandělovými zády, mezi jeho křídly. „Způsobil si tam nahoře povyk.“ poznamenal jezdec a anděl si jen odfrkl. „Nemyslím tím nic špatného Gabriely a ty to víš. Tu dívku jsem nedovedl vzít nahoru, někdo mě předběhl.“ S lítostí na Gabriela nekoukal, to v žádném případě. Potřeboval slyšet pravdu, i když byla jakákoli. „Ale o jeho duši se postarat můžeš…že jo?“ zeptal se ho Gabriel, jezdec jen přikývl. Archanděl posléze reagoval poměrně naštvaně a vzal jezdce za límec jeho košile. „Nikdo se o tom nesmí dozvědět!“ zašeptal, jakoby ho měl jeho Otec slyšet „Vezmi ho někam, kde je klid. Někam, kde ho nikdo nenajde.“ Gabriel vypadal, jakoby se za chvilku měl zhroutit. Smrt by ho nejraději politoval a řekl mu, kam ho vezme, ale to nesměl. Místo, kam ho hodlal vzít, bylo známo jen mezi anděly smrti. Nikdo jiný o tom nesměl vědět a ani slyšet. Smrt s jeho vytříbenou jemností vzal ruce, které ho držely za límec, ale posléze ho pustily. Jednu ruku položil na archandělovu tvář a zašeptal „Postarám se o něj.“ Posléze se obrátil na duši, která na něj zírala s dětskou zvědavostí. „Oh, ty můj drahý.“ řekl s úsměvem a natáhl k němu ruku. „Kam to jdeme, pane?“ „Domů.“

Tohle setkání s archandělem ho opravdu zasáhlo. Netušil proč, ale věděl, že tohle chmurné období nijak neskončí. S Dantem pár dní zůstal, aby si zvykal na nové prostředí, které nemohlo být tak strašné. Občas si říkal, jestli tohle nebylo daleko lepší než nebe. Možná i proto svým věrným společníkům říkával, aby v době jeho poslední minuty ho odnesli právě sem. Zde je klid a byl by na blízku svým věrným andělům smrti. Požádal je též o to, aby případně i jeho bratry sem dotáhli. Mohli by posléze jen prostě…existovat. Nemuseli by nic řešit a jen si užívat klidu a míru.

​

Přicházelo ovšem období, které se Smrti zakotví do mysli určitě napořád. Je o tom přesvědčen. A to to období trvalo jen pouhý rok. Pro stvoření jako je on to všechno tak rychle utíká, že mu v tu dobu bylo do pláče. Zavítal do Uher, kde si měl vyzvednout jednu duši. Žena byla zavražděna a její duše nechtěla odejít v pokoji. Byla zmatená a vystrašená, proto posílat anděla trestu, který by jej jen svázal a odtáhl, tak to by si na triko Smrt opravdu nechtěl. „Kdo jste? Proč mě nikdo nevidí? Proč nemůžu vzít knihu do ruky? Musím jít uklidit, jinak se bude paní zlobit a já nechci, aby se zlobila! Pane, pomozte mi prosím!“ Žena byla v takovém zmatku, že si ani nevšimla svého mrtvého těla, které bylo nedaleko ní. Protože Smrt, tedy jeho doteky mají větší účinnost na duši, než na lidské tělo, byl jí schopen uklidnit až ve chvíli, kdy jí položil ruce na její tvář. „Vaše paní vás už nebude potřebovat. Už se na vás zlobit nebude. Půjdu s vámi někam, kde vám bude daleko lépe.“ řekl jí s úsměvem. Duši ženy odnesl do nebe. Kdyby jako malá nelhala doma rodičům, tak by řekl, ať jí rovnou dají svatozář. Byla mučena až dost. Něco takového si nezasloužil nikdo. V té době to ale nebylo poprvé, co se o tomto místě dozvěděl. Bylo to i to samé panství. Protože netušil, kdo za tím pořádně je, rozhodl se to prozkoumat sám. K tomu ale potřeboval tělo. Ve své podobě by si tu moc neužil a nejspíš by zmizel předtím, než by něco zjistil. Rozhodl se posednout tělo mladíka, který teprve přišel do města. Byl to syn barona, který poslal svého drahého synka do učení. A i byl celkem pohledný a celkem se jeho normální schránce i podobal. Kromě toho, že on měl spíš fousy, on měl knírka. Smrt měl místy skoro černé vlasy, tenhle byl blondýn. Jistá podoba tam ale byla, takže si musel říct, že měl sakra štěstí. Navíc si mohl i vyzkoušet, jak sakra ty peníze fungují. Nikdy je nepotřeboval, ale vždycky musel posílat nějakého smrtelníka tam dolů, protože jich střádal až moc. Musel ale říct, že to nebylo nic špatného. Studoval věci, které věděl, ale zase se v něčem přiučil. Třeba tancovat neuměl a naštěstí Seth, podle kterého převzal toto jméno, to taky moc nedovedl. Jednoho dne byl pozván na zámek na bál. Protože byl z vyšší třídy a musel se ukazovat mezi touto cháskou, neměl na vybranou. Byl ale rád, že duše, které sebral tohle tělo, nebyla tak daleko od toho, jak se on sám choval. Co ale nečekal, tak bylo zamilování se. Jeh budoucího žena, Aurora, byla dcera zchudlého šlechtice, který jí dal do služby ženě, kterou hledal. Paní Báthoryová doslova smrděla lidskou krví. Všichni ostatní to nemohli cítit samozřejmě, ale Smrti bylo doslova na zvracení. Něco takového hodně dlouho nezažil. A i když nad touto ženou udělal pomyslní vykřičník, k něčemu i ten bál přeci jenom byl. Přeci potkal svou budoucí manželku. Bylo to dosti neplánované, aby se vyprávělo dle pravdy. Aurora se snažila dostat jejího otce z dluhů a Smrt se snažil dostat ženu, které říkala paní. Protože ještě stále viděl duše, které se tu pohybovali, všiml si, že Aurora je těhotná. Muselo to být pouze jen pár týdnů, možná ani ne dva měsíce. Nebylo jí totiž vidět ani bříško. „Jak se dnes máte, má paní?“ zeptal se jí, když se k ní dostal. Nechápavě na něj chvilku zírala. Nejspíš nečekala, že jí osloví někdo z vyššího postu. Nejspíš všichni věděli o jejím postavení. On se to dozvěděl od svého sluhy, který ho následoval a usmíval se, že když viděl svého pána šťastnějšího než obvykle. Smrt si v tu chvíli mohl oddechnout. Pokud jeho sluha, který byl sluha jeho „otce“, nejspíš nebude mít nic proti tomu, aby se zamiloval a o tu dotyčnou bojoval. „Nad rámec možností se mám dobře, můj pane.“ odpověděla mu, trochu nejistě a čekala, že posléze odejde. Ale ne, on se rozhodl zůstat. „Nemohl jsem přehlídnout vašeho půvabu, byla byste tak laskava a zatančila si se mnou?“ Dívka se otočila na svou paní, která byla jen pár metrů od ní. Zírala na pár s opovržeností v očích. Jezdec si v ten moment říkal, že samotná Pýcha zde ani nemusela být a přesto si na této duši opravdu vyřádila. Nejstarší hřích bude mít tam dole opravdu zajímavou hračku, až zde s tímto divadýlkem skončí. Žena ale po chvilce kývla a Aurora musela položit všeho, co měla při ruce. „M-Můj pane, řekněte mi, proč jste mě opravdu pozval k tanci.“ požádala ho nesměle. On se pouze podíval po paní a pánovi tohoto zámku. Oba dva na ně koukali skoro vražednými pohledy. Paní Báthoryová by mohla zabít pouhým pohledem chudinku služebnou a její manžel by nejspíš nejraději chudáka jezdce umučil. Tento pohled mu ale muž věnoval od té chvíle, co do zámku přišel. „Nemohl jsem si nepovšimnout toho, že váš pán a paní jsou dosti…majetničtí.“ začal pomaličku a nahnul se posléze k jejímu uchu, aby se jí zeptal „Řekněte, je to dítě také jejich?“ Cítil, jak dívka v jeho sevření ztuhla, a kdyby jí nedržel tak pevně, nejspíš by utekla. Zachovala se ale statečně. Polkla a řekla s trochu roztřeseným hlasem „Vysmíváte se mi, pane…?“ „Říkejte mi Seth. A abych se vám vysmíval, jak bych mohl? Mám pro vás ale nabídku…Co kdybychom oznámili, že si mě vezmete za muže? Postarám se o vás oba a ti dva vás už nebudou otravovat?“

​

Nejspíš si můžete vyložit, jak to bylo dál. Jezdec použil sice trochu zvrácenou taktiku, která ale zabrala a bylo později na dívce vidět, že svého rozhodnutí nelituje. Svatba byla o dva týdny později po tom slavném bále. V nynější době by se to zdálo trochu uspěchané, ale v té to době to nebylo nic neobvyklého. Aurora své práce nechala hned v ten večer, svému otci dala peníze, které jí Seth svěřil, a s klidem na duši šla žít na panství svého muže.

Protože Smrt ještě do té doby netušil, že stvoření jako on se může zamilovat a mít stejné city jako normální člověk, byl chvilku zmaten. Jeho sluha mu ale vždycky říkal nějaké věci o lásce a opravdu si to začínal brát  k srdci. Co když opravdu mohl milovat jen jednu osobu? Do té doby totiž ukazoval lásku každému živému stvoření a každé duši, která se s ním prošla do života po smrti. To, že se do ní zamiloval, zjistil, až se jeho drahé Auroře začalo ukazovat bříško. To dítě nemuselo být jeho, ale už jej miloval stejně, jako jeho matku. Tyto vzpomínky se nedají zapomenout, i kdyby je z nějakého šíleného důvod nechtěl. Něco takové ví, že ve svém dlouhém životě nezažije a v tuto chvíli si ani není jistý, zda to chce znovu zažít. Rád jí objímal, zatímco jeho ruce drželo to vypuknuté bříško. Když se to stalo poprvé, jeho drahá se rozplakala. Šokovaně jí chtěl pustit. Bál se, že jí nějakým způsobem ublížil. Byl sice po uši zamilovaný, ale ještě stále v hlavě měl to, že je Smrt. Jeho žena mu ale položila její drobnější ručky na ty jeho. „Neopouštěj mě…prosím.“ zašeptala a schovala si obličej do jeho hrudě. On stále trochu v šoku zavřel oči a položil své čelo na její hlavu, svírajíc jednou rukou bříško a druhou její ruku. „Vždycky budu s tebou.“ Věděl, že ona k němu nic necítí. Brala ho za dobrého přítele, který jí dostal z pekla na zemi, ale lásku k němu nechovala. Jezdec si kolikrát říkal, proč ho ještě neodstrčila, když se jí snažil obejmout anebo když jí držel za ruku. „Miluju tě, má drahá.“ zašeptal, když jí držel. Cítil, jak zamrzla, její pláč ustál a její sevření na jeho ruce polevilo. „J-J-Já…Sethe.“ „Nemusíš mi na to odpovídat nic. Jen mě nech se o tebe postarat.“ Pro někoho to mohlo být mučení. Milovat někoho, kdo tě milovat nikdy pravděpodobně nebude, ale s touto osobou jsi i ve svazku manželském. Smrt se opravdu dostal do „špatné“ situace. Jenže on to tak nebral. Miloval jí a to mu bohatě stačilo. Ona ho neodstrkovala a snažila se lásku vynahradit gesty, které jezdec opravdu někdy velice rád uvítal. Objetí, polibek na tvář anebo pouhé pohlazení ruky; snažila se mu ukázat, že za něj byla opravdu ráda a jemu to stačilo.

Tato idylka byla ale po roce skončena. Protože ještě se stále vydával za osobu někoho jiného, musel plnit povinnosti toho daného člověka. A to bylo učení a nějaké schůzky s jinými lidmi ze stejné vrstvy. A to i v momentech, kdy jeho drahá rodila. Ona mu to nezazlívala, alespoň mu to říkala vždycky, když se někam chystal. Pokaždé se na něj tak krásně usmívala. Nelhala mu, on to věděl a jemu bylo z toho do pláče. Byla k němu vždycky férová a nezlobila se na něj nikdy, když jí musel opustit, i když jí sliboval, že jí nikdy neopustí. Ona se vždycky zasmála, políbila ho na čelo a řekla „Tohle je ale tvá povinnost. Počkám na tebe.“ Domů spěchal jako šílenec. Potil se, třásl se. Od toho rána měl špatný pocit, že se něco špatného stane. Jeho sluha ho ale ujišťoval, že se nic Auroře ani dítěti nestalo. Jenže Smrt měl na problémy čuch a v tomhle musel mít někdo další prsty. A taky, že měl pravdu.

„Auroro?“ zavolal na ni, když byl v jejich komnatě. Ustaraně se koukal po celém křídle, nikde nebyla. Ani žádné služebnictvo neviděl. Byl čas oběda, takže nejspíš všichni připravovali oběd. Stihl ale zastavit jednu služku, která mu řekla, že si jeho manželka dává po porodu koupel. Podle zpráv, co dostal, tak porodila velice brzy ráno. „Drahá?“ zavolal, když vstoupil do koupelí. „Auro…ro…“ V ten moment v něm hrklo. Ruka, která v ten moment držela dveře, mu spadla podél těla. Oči měl vytřeštěné, jeho spodní ret se začal třást. S třesoucími koleny se vydal k jejímu bezvládnému tělu, které bylo ponořené v koupeli z vlastní krve. Byla pořád krásná, i když už tam její duše nebyla. V ten moment jakoby ale úplně zapomněl, že je samotná smrt. S třesoucími pažemi jí vzal do náručí, aby jí vytáhl z koupele. Vůbec ho nezajímalo, že byl celý mokrý a navíc od krve. Jeho tělo se celé třáslo a oči se plnily něčím, co netušil, co pořádně bylo. I když za celou svou existenci říkával, že mu bylo do breku, bylo to spíš metaforicky řečeno. Jeho duše plakala. V ten moment plakalo celé jeho bytí. Objal mrtvé tělo a naříkal. „K-Kde j-jsi?“ zašeptal se a koukl se jí do obličeje, jakoby čekal, že mu mrtvola odpoví. „P-Proč tě necítím…? Auroro…KDE JSI?!“ Snažil se její duši najít, ale jakoby vůbec neexistovala. Vypařila se. Necítil ani sýru ani pach nějakého dalšího anděla smrti. Prostě zmizela. V ten moment se rozhodl, že opustí tělo, které po ten rok osidloval. Zda ho někdo posléze našel, musel najít opravdu smutný pohled. Jeho tělo stále drželo to její a zdálo se, že se nechtělo pustit.

„Charbieli!“ zařval na celé nebe, když se ocitl zpátky nahoře. „Smrti…“ řekla jeho práva ruka, která na něj sklíčeně hleděla. „Kde je?!“ zařval na něj, v jeho očích byla vidět totálně beznaděj. Charbiel jen zakroutil hlavou. „Nevím, příteli.“ „Jak to, že to nevíš?! Ty je rozzařuješ, musíš vědět, kde je!“ „A ty jí snad cítíš?!“ Tahle věta ho umlčela. Jeho slzy ale stále tekly z jeho krásných očí. „Víme oba dva moc dobře, že se vypařila. Víme úplně to samé, Smrti.“ řekl anděl a jezdec se zatřásl. Tentokrát to bylo ale zuřivostí. V jeho očích se střídal smutek s naštvaností. Moc dobře věděl, kdo v tom měl prsty. „Háde!“ zařval na svého společníka, kterého na rok opustil. Obrovská doga se za ním rozběhla a proměnila se na kosu, která padla jezdci přímo do ruky. Než dovedl zase odejít, trochu klidněji se znovu zeptal svého přítele „A dítě?“ Dostal ale pouhé zakroucení hlavy.

„Věděl jsem, že se tu ukážeš.“ řekl Bůh. Jezdec se sarkasticky ušklíbl a zeptal se ho „Kdy ty o něčem nevíš?“ To ale jakoby nejvyšší totálně ignoroval. Usmál se na nejstaršího jezdce a vůbec mu nevadilo, že v ten moment drží něco, čím mu může ublížit. „Kde jsou?“ zeptal se tiše, v hlase byla ale slyšet jeho zuřivost. „To už není tvoje starost.“ „Je to moje starost. Jsem-“ „Co? Její manžel anebo anděl smrti?“ Bůh k němu přistoupil, vůbec nevnímajíc kosu, kterou pevně jezdec svíral. „Postaral jsem se o ně, na rozdíl od tebe.“ „Měli ještě čas.“ „A na co?! Až se rozhodneš, že už pro ně nemáš využití?!“ „MILOVAL JSEM JE, BOŽE!“ zařval na ně. Ty dvě duše nikdy nevyužíval. Miloval je. „A to byla chyba!“ zařval na něj Bůh stejnou silou. „To dítě se nemělo vůbec narodit a ta žena měla zemřít už před rokem!“ Jezdec mlčel. Jeho schopnosti mu ukazovali čas, kdy kdo má umřít. V tomto případě se ale rozhodl všechno ignorovat. „Ignoroval jsi své poslání jako Smrt a ta nesmí milovat nikoho! Ty nejsi schopen milovat, jezdče!“ To dorazilo Smrt úplně. Ale Bůh ještě neskončil a jezdec ho v ten moment vůbec nepoznával. Co se s ním stalo? Byl takový vždycky. „Za tohle bych tě měl nechat zmizet anebo nejlépe poslat tam dolů za mým synem. Ber to jako trest.“ Zdálo se, že by kolem Smrti prošel. Stačil mu ale ještě položit ruku na rameno a zašeptat mu do ucha. „Slíbils jí, že jí nenecháš samotnou a ty jsi mi slíbil oddanost. Nauč se své sliby plnit.“

Než Smrt zavítal mezi normálně pracující anděly smrti, musel si zařídit poslední věc. A to byla smrt ženy, která byla celou dobu loutkou Boha. Stejně jako její „pán“, tak si také zasloužila zemřít. Šel dolů v jeho pravé podobě, aby duši vyděsil na další milénia. Naivně čekal, že se dočká nějaké úlevy anebo radosti. Nic nepřišlo. Naopak se mu zdálo, že ho zasáhl ještě větší chlad. Se svými city se dostal na bod mrazu, necítil prakticky nic. Neovlivnily ho ani křiky a pláč ženy, která byla v domácím vězení za činy, které způsobila.

„Co sakra jsi?!“ zařvala na něj, když jí držel pod krkem, jeho chladné drápy zasekávaly do její jemné vrásčité kůže. Ta krev nevinných jí na kráse neudělala nic. Akorát smrděla hříchem.
„Spravedlnost.“ řekl hrobovým hlasem a vmžiku byli v pekle, na její pravoplatné místo.

Čtyři roky se potuloval a dělal svou obvyklou práci. V nebi se snažil zdržovat, co možná nejméně a když už tam musel zavítat, zdrhal do toho koutku, který byl speciálně jen pro něj a jeho bratry. Mezi lety 1618-1648 si jeho mladší bratr rozhodl, že na tom lidském světě je málo problémů a rozpoutala se třicetiletá válka, která měla následky opravdu katastrofální. Andělé smrti se v tu dobu opravdu mohli roztrhat. Kromě jeho bratra v této době cítil i hřích, ale protože byl zaneprázdněný v tom odnášení duší, že si doteď nemohl zapamatovat, který to byl. Čekal by ale Hněv, zda to ale byl on…To nejspíš věděl jeho bratr, na kterého se na to raději ani neptal. Toho se ptal na něco jiného.

​

„Hele, nechceš to trochu přibrzdit?“ zavolal na svého bratra, který byl nedaleko s mečem, bojující netušil už ani proti komu. „Pěkně makej, bratře!“ zavolal na něj a jen v jeho hlase Smrt slyšel ten jeho úšklebek, který na něm miloval, ale zároveň nenáviděl. „Ať mi nezrezneš!“ dodal ještě předtím, než zase začal někomu sekat nějakou část těla.

S jeho nejmladším bratrem se setkal o několik let později. Mor se rozhodl rozpoutat morové peklo v Londýně. Byla to opravdu podívaná, ale taky to bylo o něco víc depresivnější na pohled. Lidi pomalu umírali a netušili, zda se dožijí druhého rána. V těchto letech se také více ukazoval umírajícím lidem a mluvil s nimi. Obzvlášť u dětí, držel je za ruku, vstupoval jim do snů, když umíraly ve spánku. Už tak nevinná stvoření musela trpět. To všechno bylo ale zastaveno požárem, který zastavil bratrovo dílo. Tušil, že Mor bude zklamán, ale každá nemoc musí také jednou odejít. Druhý den, co se začal požár roztahovat, rozhodl se svého bratra najít.

„Tak tady jsi.“ řekl s drobným úsměvem. Zda jeho bratr viděl unavenost v jeho tónu a v úsměvu, ignoroval to anebo si toho vůbec nevšiml. Nejstarší jezdec ale vsázel spíš na to druhé. Seděl na zdi a sledoval, jak jeho práce jde do plamenů. „Přišel jsi mi sebrat zábavu?“ zeptal se ho, sklíčeně. „Já Londýn nezapálil, bratře.“ „Já vím…Ale teprve to začalo být zajímavý!“ Chvilku tam spolu jen seděli a sledovali, jak Londýn pohlcují plameny. Smrt věděl, jak na depky, které Mor občas měl. Z kapsy jeho kabátu vytáhl hadrovou panenku. „Co kdyby udělal tady nové kamarádce čaj? Můžeš jí ukázat ten nový čajový set z Číny.“ řekl mu s úsměvem, zatímco mu podával panenku. Mor, jako by byl vyměněný. Vyskočil na zeď, čapl hračku a než zmizel, řekl bratrovi „Nezapomeň, čaj je o páté.“

Jeho společníci se rozhodli proti jezdci trochu spiknout. Každý den sledovali, jak je Smrt unavenější. Nikdo netušil, co si s Bohem řekli, ale muselo ho to hodně ranit. Neusmíval se tolik jako předtím. Byl stále milý, ale bylo to pod rouškou chladu, která neměla pro ně žádný význam. Co se jen mohlo stát? Ale protože se shodli, že potřeboval menší oddych, nechali ho do první světové války v Nebi. Sice byl někdy otravný tím, jak se ptal, co se děje tam dole. Vždycky mu ale řekli něco ve smyslu, že tam dole je nuda. Lidstvo od té doby ale pokročilo v mnoha ohledech. Proto si připadal trochu jako blázen, když viděl všechny ty zbraně, které střílely. To jak všechno vymyslely? Jeho andělé si sice chvilku říkali, jestli neudělali chybu, ale protože Smrti chyběla země, svůj údiv raději schoval a věnoval se své práci. Při první světové válce se potkával hodně často s Válkou. Jak by taky ne. Nejspíš jim k tomu rozpoutání nějak pomohl. Zapotil se ale stejně, možná ale ještě víc, než u třicetileté války. Ale protože odpočíval několik století, stíhal svou práci.

​

Co se týkalo druhé světové války, měl podezření, že se nejstarší hřích trochu zbláznil. Jak tohle všechno vymyslel? To si tu celou dobu vymýšlel tyhle kraviny? Na konci války ho ale potkal a zeptal se ho, zda tohle všechno bylo nutné. Očekával úšklebek, setkal se s pokrčenými rameny. „To víš, jezdče, někdy stačí jen nádech k něčemu zakázanému a jde to všechno do kytek.“ Hitler očividně jen potřeboval jen nápad, důvod, proč tohle všechno začít. Pýcha mu dal ohlušující ego, které nikoho jiného neposlouchalo a pak ho nemohl zastavit už ani samotný hřích, ne že by se o to snažil. Diktátorovu duši odnášel a cítil, jak nejstarší hřích nemusel dělat skoro vůbec nic. Při tomuhle všemu ale dohlížel na jeho třetího bratra. Ten byl naštvaný v Rusku a Smrt měl pocit, že poprvé uvidí Hladomor vybouchnout zlostí. Když za ním zavítal, rozhodl se s ním zůstat. Kdyby to neudělal, SSSR by se nejspíš nedočkala konce 20. století. Sice trochu litoval všech těch zemí, které Rusko později ovlivňovalo, ale v ten moment, po dlouhé době, si říkal, že nějaký smysl to bohužel má.

„Smrti, ty to nechápeš!“ zvyšoval na něj, snad úplně poprvé, jeho mladší bratr „T-Tohle nesmí! To je moje práce! Musím to napravit!“ Držel ho za košili, která se začala mačkat v jeho sevření. Smrt se na svého mladšího bratra jen usmál. Chytl ho za ruce jednou rukou a druhou mu položil na rameno. „Ty musíš zachovat klid. Jeho čas přijde. My ale mezitím si užijeme nějaký čas spolu, co říkáš?“ Věděl, že bude muset na něj dohlédnout. Tohle se snad ještě nikdy nestalo a chudáka bratra mu bylo líto. Určitě mu to taky muselo být proti srsti. Když se usadili, Smrt jim začal připravovat čaj. K něčemu ty dýchánky s jeho bratrem přeci jenom byly. Když si přitom dočítával poslední kapitolu nějaké knihy, kterou si dovedl sebrat, jen koutkem oka sledoval utrápeného a naštvaného Hladomora. Ten se opatrně otočil, nenápadně koukajíc na bratra a snažil se tiše vstát. „Hladomore…“ zavolal na něj varovně nejstarší jezdec a ten se usadil zpátky. „Kolik kostek?“ „…Jednu prosím.“

Než nastala situace amfora, prakticky nic nedělal nic jiného, než přinášel duše do nebo anebo pekla. Cítil ale, že se něco stane. Tam dole to smrdělo a hřálo daleko víc než předtím a tam nahoře byl divný vzduch. Jakoby to bylo ticho před bouří. Nikdo netušil, že jezdci skončí zavření. Doufal snad Bůh, že se navzájem zavraždí? Chtěl si svůj náhlý odchod pojistit, aby ho nesledovali? Tou amforou akorát nejstaršího jezdce naštval a to se poslední staletí nedělo, kvůli jeho chladnokrevnému chování. Zajistil si akorát to, že bude mít Smrt za zadkem. V nynější chvíli je to jeho nový koníček, který si opravdu užívá. Každopádně, bratři se sice místy málem opravdu zabili. Mor s Válkou se občas nepohodli, Smrt to musel roztrhávat a Hladomor jen sledoval, jak se to vyvrbí, občas jednoho z bratra následoval, i když moc daleko nedošli. Na druhou stranu, on za tu amforu byl rád. Mohl s nimi být častěji a nemusel řešit prakticky nic. Cítil, jak duše v pořádku odcházejí ze země a to bylo to hlavní. O Občanské válce se dozvěděl právě přes tento „pocit“ řekněme. Cítil, jak duše mizí, létají všude možně. Byl to podivný pocit. S bratry si tuto událost moc „neužil“. Když po dlouhé době vstoupil na zemský povrch, bylo to v jeho pravé formě s Hádem v ruce. Byl to tak podivný pocit. Gabriela následoval, ale postupem času mu docházelo, co se vůbec stalo.

Stál uprostřed toho všeho, hledíc na nebe. V ten moment cítil neskutečnou zuřivost. Ne vůči jeho bratrům, Gabrielovi, Michaelovi, Luciferovi anebo lidem. „Až se příště potkáme,“ zašeptal do větru s vědomím, že ho ten parchant moc dobře slyší „tak tě na místě zabiju, Bože.“

Poté, co se s bratry odebral do jejich sídla, mohl konečně říct, že byl nějakým způsobem spokojený. Stále vykonával svou povinnost jako samotná Smrt, teď ale k tomu přidal různé koníčky. Kromě toho, že ve volných chvílích brouzdá realitou a hledá toho šmejda, stará se o šestici koček, které našel v ulicích. V době Egypta ho tato zvířata poměrně zaujala, tak se rozhodl je vzít do jeho části sídla, aby se o ně staral. Také dovedl sehnat malířská díla, která jsou v nynější době něco jako použitý kapesník; můžu ho k něčemu využít, ale je prakticky k ničemu. Ale protože Smrt je stále trochu zaseklý ve středověku, díla jako je Křik a Mona Lisa si prostě musel vzít a uchovat na chodbě svého křídla. Dovedl také najít starý gramofon a desky, takže ho můžete najít někde zalezlého, poslouchajícího Mozarta nebo Beethovena. A taky se samozřejmě snaží držet své drahé bratry na uzdě. Má je rád a ví, čeho jsou schopní.

Abilities

• LUMOKINEZE (nejsilnější)

• DREAM WALKING

• PARALYSIS

• POWER REPLICATION

• TOUCH OF DEATH - schopnost umožňuje poslat duši člověka do nebe, pekla či očistce při pouhém doteku. Tato schopnost lze být použita pouze tehdy, kdy se jedná o ztracenou duši či o duši člověka, která na tomto světě nechce být anebo si nezaslouží nadále žít. Jako „bonus“ s touto schopností přichází i vidění ukazatele časomíry, který ukazuje hodinu úmrtí dotyčné osoby.

Angel Form

Jak si člověk může představit smrt? Jako obláček kouře? Kostru v černém hábitu s kosou v ruce? Ženu v bílém? Něco málo od každého. Kdybyste všechny tyto představy daly dohromady, nejspíš byste se shodli na té jeho. Jeho tělo je zbarvené variacemi šedivé a bílé s tím že místy opravdu připomíná obláček kouře. Jeho forma nemá vyloženě nějaké brnění. Má samozřejmě nějakou tu část brnění na jeho ramenech, není to však nijak poznat, protože to všechno zakrývá stejně barevný plášť, který prakticky skrývá i jeho nohy, které jsou prakticky jen samá kost obalená v šedivém závoji. Jeho oči jsou zářivé modré barvy, bez žádné zorničky. Člověk vidí často jen jeho levé oko. To pravé je ukryté pod „vlasy“, které jsou jako plamínek. Zanechává za sebou „kouřovou stopu“, která však nijak nesmrdí. Zanechává za sebou jen chlad.

V jeho lidské formě ho uvidíte nejčastěji s obrovskou černou dogou, která se mu nehne z místa.  A i když jen tato forma je dosti strašidelná, na nikoho neútočí. Protože má schránku psa, občas si zaštěká, ale nikdy neútočí. Útočí pouze jako kosa, která je vedena rukou jejího pána. Není nijak zdobená. Je stejně černá jako její psí forma a zanechává za sebou podobnou kouřovou stopu, jako Smrt. Protože Hádes byl stvořen společně se Smrtí, poslouchá jen jeho v nynější chvíli. Pokud by se ale Smrt dostala na svůj konec a byl by zvolen nový jezdec, jiná Smrt, poslouchal by tohoto případného následovníka. Proto nepočítejte, že pokud tuto zbraň ukradnete a budete se snažit jí ovládat, tak vás zklamu. Kosa bude procházet tělem cíle.

• Podoba

• Kosa/Hades - Pes

• Kůň / Motorka - Svého koně v jeho pravé podobě sice miluje, ale má zato, že jeho pravá podoba by nejspíš u široké veřejnosti nebyla úplně vítána. Proto se mění v motorku.