top of page

puriel blueberry "hope"

Hope.png

1945// 18 YEARS  GABRIEL  COFFEE  HIGER ANGEL/SOLDIER E. FANNING

Nothing burns like the cold...

Bio

Stvořitel: Bůh (Zmizel)
Orientace: Bisexuál

Práce: ‚Administrativní pracovník‘, voják

Characteristics

Hope je velmi drzá, arogantní a velice kritická, umí být upřímná, ale tu zdravou a jemnou upřímnost byste u ní hledali jen těžko, spíš působí přehnaně. Jindy se rozhodne popustit uzdu fantazii a prolhat si cestu kam potřebuje, a to klidně i přes mrtvoly. Přes mrtvolky to ona ráda, obzvláště, pokud se jedná o někoho z druhé strany, nebo dokonce nějakého člověka. Ne že by snad neměla vůbec ráda lidi, naopak. Lidi ji fascinují a ráda je pozoruje a zkoumá jejich reakce, zabití a protočení na kůlu už je potom jen onen konec vědeckého výzkumu, kdy je zkrátka člověk až moc nudný na to, aby vůbec šlapal po zemi. Je ten typ andílka, co si rád do někoho rýpne, sarkasmus a ironie jsou její nejlepší přátelé a když dojde na nějakou vážnou konverzaci, obvykle ji stejně neudrží nijak zvlášť dlouho – buď se začne smát anebo se nudí. Krom těchto, má ale snad stovku dalších vlastností, za které by jí zrovna nepoděkovali. Rozhodně se nebojí že ji jedna přiletí odněkud, konec konců je tak nějak smířená, že čas od času to její miloučké chování někdo nevydrží. Na první pohled je to totiž skutečně andílek, psí očka a onen první dojem přímo evokuje samotnou čistotu nebe, že by se i některé bílé mraky mohly stydět a pokládat se za málo čisté. Rozhodně patří k těm, které byste vzali do náručí a bránili vlastním tělem, jelikož svou roztomilostí nešetří, ale to je přesně to, čeho ona ráda využívá. Přetvářka a lži ji rozhodně nejsou cizí, kdyby v tom byla někde soutěž pravděpodobně by ji vyhrála na plné čáře, protože se ještě nestalo, že by snad někdo její přetvářku za miloučekého tvorečka odhalil. Není se čemu divit, jelikož před zmizením boha byla skutečně taková rozkošná i uvnitř jaká je nyní navenek. Ačkoliv se v mnoha případech střetává s vlastní nechutí být na někoho milá, co by pro vlastní přesvědčení a zábavu neudělala, hlavním bodem, který na zemi nesnáší, jsou děti, puberťáci a muži. Vlastně nemusí ani ženy, ale to už je spíš nemoc z vlastního přesvědčení. Co se démonů týče, přijdou ji zajímaví, dokud zajímaví jsou, jakmile začnou opakovat něco co už zná, nebo slyšela více než dost krát, raději je zbaví končetin a jazyka, než že by se nimi dávala dál do řeči. 

Umí být velice sebestředná a egoistická, po většinu času ji nezáleží na ostatních a jejím cílem je jen vlastní prospěch. Rozhodně se nezajímá o někoho jiného, či snad o nějaké rozptýlení. Pokud se tedy nejedná o nějakého polonahého archanděla, kterému by mohla připomenout, že na to že je anděl vypadá spíš jako lidský ekvivalent chcípáčka v posilovně – ne že by ta slova pronášela nahlas, zase takový sebevrah není. Škodolibý a pobavený úšklebek, však v její palici zrovna nechybí. Konec konců každý, kdo ji nevydrží si svým způsobem na svém krku kreslí terč, pro její kopí. Z čehož vyplývá že se jen tak někým nebo něčím se zabývat nehodlá a zaměřuje se na každého jednoho jednotlivce, kterému cokoli nabízí nebo od něj něco požaduje velice důkladně. Přičemž bytostně nesnáší ufňukánky a uplakané slabochy, kteří si stěžují na to, jak je život nespravedlivý, zlý a bůh ví co ještě k tomu. Je přesvědčená, že každý má nějaké černé myšlenky, které si za sebou táhne jako závaží, a tedy není potřeba je každému podstrkovat do náručí, jako nějaký dárek pod stromkem. Ona by se svými problémy, nesvěřila ani mrtvole, natož aby je řekla nějaké dýchající kreatuře. 

Nenávidět se naučila velice rychle, a to hlavně proto, že to byla zábava. Nemůže sice popřít, že ji občas zastihne sentimentální nálada, kdy uvažuje o svém stvořiteli a životě v nebi, ale stačí jedna dvě useknuté hlavičky, nebo trocha té prolité krve a svět má zase onen správný tvar i směr. Ne že by snad byla stroj na zabíjení, ale jednoduše řečeno i ona má své limity a její váza plná trpělivosti je asi o velikosti akvárka pro maličké rybičky. Velice snadno se vyprázdní, pokud někdo naráží na body její povahy a života, které nemá ráda. Není to tak, že by snad ze srdce nenáviděla každého, obvykle bývá lhostejná k těm, co se jmenují jako její nepřátelé, svým způsobem by snad i zvládla působit na nějaké té neutrální straně, ovšem ona nenávist, kterou si umí k někomu vypěstovat se nechává slyšet a pak už je jen otázka času, kdy se vaše hlava bude točit jako kolotoč napíchnutá na nějakém velice pěkném kůle u cesty. 

Ačkoliv se může hned od samého začátku zdát velice nepoužitelná pro jakýkoli vztah nebo spojenectví (což v mnoha ohledech i je), k překvapení vlastnímu i okolí je dokonce schopná něco takového udržet. Kdesi hluboko v ní se totiž skrývá ta stará andělská duše, která věřila v nemožné zázraky, jen má ve všem svůj osobitý styl, a to včetně projevení náklonnosti. Není sice klasická holčička s romantickými sny, ale s radostí po vás mrští kámen nebo jen tak zkusí, jestli se vyhnete jejímu kopí, když ho hodí dostatečně ‚pomalu‘ – je více než zřejmé, že ti, kteří kdy měli nějakou šanci to obvykle nepřežili. Svým způsobem je Hope tak trochu jako kudlanka nábožná nebo černá vdova. Partner se nedožije mnoha let. Ale jelikož stále ještě snad existují zázraky, třeba se najde někdo dostatečně šílený, aby zjistil, že je Hope ve skutečnosti velice pozorná, věrná, majetnická a žárlivá žena. Ne že by šla vylít svůj vztek protočením hlavy na kůlu, minimálně ne hned, počká až to nebudete čekat. Na druhou stranu, poslechnout rozkaz ji stojí víc úsilí, než by se mohlo zdát. Má totiž ráda svůj rozkošný krček.

Story

„A tak to začalo...“

Koho by napadlo, že rok 123 bude produktivním rokem pro nebe? Nikoho? Rozhodně se nebe mohlo pyšnit novým přírůstkem, a tedy dalšího vyššího anděla se jménem Puriel, boží oheň. Trest, který měl přijít v božím jméně. Bůh si dal záležet, aby tenhle trest přicházel od anděla se skutečně andělskou tvářičkou a kukučem správného rozkošného štěněte. Andílek několik desetiletí vyrůstal v Nebi a podroboval se výcviku, jelikož bylo jeho předurčením, aby se proháněl po zemi v rámci rozkazů od Boha a trestal ty, jež měli být potrestáni. Andílek byl v tu dobu velice naivní a otevřený všem možnostem. Hlavinku plnou otázek a skutečně více než svému jménu dostával svému vzhledu – kráse, roztomilosti. Tedy andílek seděl v nebi na svém něžném zadku až do doby, než došla trpělivost jak jeho učitelům, tak i bohu samotnému. Byl vyslán na zemi a měl čekat na své první rozkazy. Nebylo to tak, že by se snad plně angažovala do historických událostí jako někteří její sourozenci, ale jen čekala na svůj rozkaz a následně jej velice ochotně splnila v božím jméně prováděla onen boží trest. Nejprve to byly drobnosti, napomenutí, trocha smůly, ale pak se tresty stupňovaly. Jedním z mnoha úkolů, které ve svém raném věku měla Puriel vykonat, bylo dokončení tzv. deseti ran egyptských, které se v rámci historických událostí nakonec slily dohromady. Pravdou však bylo, že se těchto deset ran rozložilo do mnohem delšího intervalu a náš malý andílek měl dokončit poslední z nich, aby byl osvobozen tamní lid otroků. Byla to dobrá věc, příkaz od boha a ty se musí do posledního dodržet, alespoň tak to bylo v hlavě andílka, když během noci navštívil zdrcené rodiny těch, kteří neuposlechli varování a dovolil si vzít jejich prvorozené. Nedá se to považovat za klasické krveprolití, neboť daní lidé odcházeli na onen svět poměrně slušnou cestou, přesto to v andílkovi zanechávalo jakýsi smutek, který se nakonec šířil celým tělem. Byl to přece jen ještě mladý anděl, sotva pár let, co se pohyboval po zemi. Nic proti božímu rozkazu, ale už tehdy v sobě nacházel jakýsi odpor k rozkazu, který sice splnil, ale nebyl z něj nadšený. Ačkoliv se jednalo o poslední ránu, která zasáhla Egypt, přišlo andílkovi, že se jednalo o poměrně nepřiměřený trest na druhou stranu to v ní zanechalo pocit zadostiučinění a spokojenosti, který si uvědomila až později, když na tuto událost vzpomínala. Po několika dalších příkazech, které byly na ní, aby je splnila. Pořád ještě byla mladičkým andělem, který se do nebe vracel jen zřídka a pobýval tam krátce. Ostatně Země byla plná těch, jež si nakonec zasloužili boží trest.
 

„Ve válce jen těžko najdeš přítele, ale najdeš svého viníka!“
Andělská dušička Puriel, prošla několika zkouškami během celého života a formovala nejen ji samou, ale rovněž i její povahu, kdy se nakonec její povaha začala postupně odklánět od onoho čistého vzhledu. Dokud však plnila své povinnosti, jak měla, nikoho přílišně nezajímalo, jestli se chová tak či onak. Svým způsobem její život upadl do jakéhosi stereotypního bytí, který se týkal jen rozkazů od boha a jejich plnění, návratu do Nebe a pak zpět na Zemi. Všechno bylo jednotvárné a nudné, a právě ve chvíli, kdy se andílek nerozhodl jednoduše zmizet někam, kde jej na čas nikdo nenajde, rozkazy přestaly chodit. Pozdvižení v celém nebi ji přilákalo ze země domů, kde svému překvapení zjistila, že otec zmizel. Stereotyp se změnil způsobem, který ji nedělal dobře, jelikož Bůh byl ten jediný, kdo si od ní nakonec nějaký ten respekt dostal, a nejen proto že se jednalo o otce, teď bude muset poslouchat Archanděly, a to nepatřilo zrovna k něčemu, na co by byla zvyklá. Chvíli se dokonce užírala tím, že se Bůh sebral a odešel, protože zjistil, že její příjemná tvářička se chce schovat a přestat plnit stereotypní rozkazy, kterých už tak ubývalo. Svědomí ji trápilo až do vypuknutí občanské války, kdy jednoduše svou vinu svalila na ty, kteří si to zasloužili mnohem více. Na lidskou rasu. Vždyť její celoživotní prací bylo je trestat v Božím jméně, kdo jiný by za to logicky mohl mít větší zodpovědnost než zrovna ti prašiví smrtelní a ulhaní lidé? Dávalo ji to větší smysl, tedy ne že by něco z toho všeho dávalo klasický smysl, ale Gabrielův názor dával smysl. A Puriel, která zrovna nechtěla přijímat rozkazy od někoho jiného se jednoduše rozhodla, že musí lidi zmizet, aby se Bůh vrátil a všechno se vrátilo tam, kde to začalo. Jen bez lidí. Nějak se upnula na fakt, že pokud jich svět zbaví více, bude pochválena. Takže tasila zbraň. V té době neměla zrovna brnění, takže velice snadno přišla k úhoně, k překvapení všech nakonec pokaždé přežila a brnění si nakonec velice ochotně sehnala, pěkně kontrastní se svou pletí i vlasy, na druhou stranu to krásně ladilo s jejím oblíbeným kopím. Svým způsobem tedy přečkala občanskou válku v Nebi, a nakonec se po vzoru jiných rozhodla jít a rozpoutat i peklo na zemi. Bojovat po boku démonů ji dvakrát nevadilo, tedy později už ji to nevadilo. První setkání s příšerkami, které se rozhodly vylézt po zničení pečeti v Římě, nebylo pro andílka zrovna příjemné. Ačkoliv byl jejich cíl stejný, křídla a nějaká ta příslušnost k andělské rase ji zkrátka dostala do boje nejen s démony ale také s jedním leviathanem. Nemohla to nazvat zrovna rovným bojem, ale byla rozhodnutá nestát se svačinkou pro nějakého nechutného plaza. Takže úkol zněl jasně, nejen že musela přežít, ale ještě musela tu šupinatou obludu sprovodit ze světa, podobně jako to dělala s lidmi. Pomyslnou tečkou za vším, co z ní kdy dělalo čistého anděla udělal moment, kdy se jim v boji podařilo ji chytit a v rámci ztížení podmínek – ona Puriel nebyla nikdy zrovna špatná v boji, a když mohla využívat svá křídla, pořád ještě byla větší hrozba, než když ji přikurtují k zemi – ji přelámali její pravé křídlo. Sama si není jistá, kde se v ní vzala ona touha po krvi a násilí, ta nekonečná potřeba někoho nutně připravit o tu jeho nechutnou palici. Možná to bylo tou bolestí, která ji probíhala tělem, jak ji lámaly křídla, nebo pomalu propadala šílenství z boje, ale najednou tu byla a na její tváři se objevil jeden z nejděsivějších úsměvů, jaký se kdy může na tváři anděla objevit. To co ji mělo nakonec zastavit v ní vyvolalo energii navíc a ačkoli pak div nepadla vyčerpáním, nejen že Leviathan neměl svačinku v podobě jejích křídel a těla, ale Puriel si přivlastnila jeden jeho zub a hlavu pro všechny případy odnesla několik metru stranou, kde ji v čiré radosti zapálila – tedy chvíli odmítala hořet, takže musela trochu přihodit, ale nakonec ji se skvělým pocitem jednoduše nechala shořet. Neměla zrovna tolik času, aby se postarala o křídlo jako takové, takže ho jednoduše nechala vlastnímu osudu a tomu, aby kosti v něm srostly tak, jak se jim zrovna bude hodit. Sice tím dost pošramotila jejich délku a funkčnost, ale ve válce není čas na nějaké rovnání. Obzvlášť když zrovna nemáte žádného spojence. Ačkoliv se Puriel jako taková celou dobu hrdě počítala jako stoupenec Gabriela a vyznávala jeho myšlenku, že za všechno mohou lidé, během boji se na společného archanděla zrovna nedívala, ne snad proto, že by nechtěla mít spojence, ale proto, že se nikdy nemusela a nechtěla na nic spoléhat. Ne co se týče přivedení Boha zpět na jeho místo. Snad i proto pokud někdy přišel nějaký specifický rozkaz od Gabriela po většinu času jej ignorovala, nebo předstírala, že se k ní prostě nedostal – tedy dokud ji nešlo vyloženě o krk a její nádherné peří, pak by byla i vytřela podlahu. S největší pravděpodobností by ji vytřela spíš než něčím, tak někým, ale pořád by rozkaz splnila. Ačkoliv její bílá křídla i vlasy, byly věčně plné krve, měla nakonec Puriel válku docela v oblibě, člověk se zrovna nemohl nudit tím, že by dva dny byly stejné. Vždyť poslední ránu můžete dávat vždycky jen jednu.

„Tam kde je mír, obvykle končí sranda.“

A pak bylo najednou ticho. Tak by to sama Hope nazvala. Nebylo to sice jako kouzlem nebo lusknutím prstu, ale připadalo to dost podobně. Válka se odklidila někam do pozadí, stále tu byla, nemohla říct, že ne, když byla její součástí, ale nebyla na prvním místě. A našeho andílka top vrátilo k hledání si zábavy, která se nakonec ocitla v Ractronu. Nemohla říct, že je to sice zábava, jakou by si představovala, ale pořád to bylo město plné lidí a andělů, které bylo jako časovaná bomba, když se zatahá za pár správných nitek. Andílek, ale nebyl hloupý, aby si to tam nakráčel sám za sebe a prostě se rozhodl srovnat místo se zemí (buď to anebo podvědomá touha zjistit, kde se sakra onen mír vlastně vzal). Takže se nakonec odeprala vyhledat toho, jehož jméno si brala k srdci po celou dobu, a jehož slova si citovala v hlavě jako novou modlitbičku – za vše mohou lidé. A to ani nevěděla, jestli to skutečně řekl. Neměla v plánu Gabriela poslechnout na slovo, ale bylo to lepší mít nějaké zázemí, než se toulat jen tak bez cíle – mnohem víc to zavánělo zábavou, když bude někde zašitá mezi papíry, nebo třeba jako uklízečka – bylo ji jedno co bude dělat, jelikož to stejně nehodlala provádět tak svědomitě jako nějaká vyumělkovaná dobračka. Každopádně se s něčím jako ‚mír‘ srovnala, co to pro ni ale znamenalo ve skutečnosti? Když na to přijde, nikde není dáno, že si nesmí sem tam přinést nějakou pěknou hlavu, nabodnout ji na kůl a nabídnout ji někomu k večeři.

Abilities

  • PARALYSIS

  • PAIN

  • PORTAL

Angel Form

Podoba Puriel byla stvořena tak, jak ji vidíte i na zemi. Rozhodně se nijak zvlášť netají tím, jak vypadá a raději to vystavuje na obdiv, než že by se snažila vydávat za nějakého naprosto obyčejného člověka. Je drobná, má sotva svých 157 centimetrů na výšku a má velice útlou postavu. Vidí se jako žena a k mužskému pokolení se nehlásí, ačkoliv nemá problém s označením i to nebo ono, každopádně vsází na svou ženskou roztomilost a často ji ve svůj prospěch využívá. Snad i proto ji po většinu času zastihnete oděnou do oblečení, které tuto její roztomilost a ženskost podtrhuje. Vlasy má světlé blond, spíše směřuje k bílým, v andělské podobě jsou jen čistě bílé. Nijak zvlášť se nezaobírá s jejích splétáním, vlastně je tak trochu nechává žít vlastním životem.
Její lidské oči jsou svítivě zelené, v andělské podobě jsou čistě bílé. Součást jejího andělského vzhledu je brnění, tedy něco, co už tak nějak odráží její povahu o dost víc než světlá stránka jejího normálního bytí. Jedná se tmavý kov, přiléhající k tělu. Na ramenou a loktech je brnění vybaveno ostny, aby stačilo už jen postrčit a človíček už krvácí. Za svou zbraň si vybrala kopí v podobně tmavém kovu a ostrou čepelí na jednom konci a s kruhem na konci druhém. I z této části kopí pak trčí dvě menší čepele. 

Hope má celkem dva páry křídel, Stejně jako její vlasy, jsou jí křídla čistě bílá, plně funkční je však jen jeden pár, jelikož ten druhý spíš připomíná pokřivený drát než funkční křídla. Během války ji totiž tento pár křídel byl na několikrát zlomen a už nesrostl způsobem jakým by měl a byl slučitelný s letem (zlomené ji bylo jen pravé křídlo. Celkem na 6×). První pár křídel měří v plném rozpětí 182 centimetrů a druhý měřil v plném rozpětí 175 centimetrů, nyní se špatně srostlým křídlem je to dohromady jen 153 centimetrů.

Other

  • Nepoužívá jméno Puriel, ale Blueberry nebo Hope

  • Je přehnaně citlivá na svá křídla.

  • Nemá ráda kočky, psi a děti.

  • Trpí nočními můrami o svých sourozencích.

  •  Nemá ráda hady (Má z nich hrůzu, ale nikdy to nepřizná).

Revards

bottom of page