The beginning of a new story

Vše někde začíná, každý život nějak musel začít, ať už v těle lidské bytosti, Pekelné díře, či v Nebeské výrobně pod rukami mistra Boha, v případě Kokabiela to byla dílna toho nejvyššího stvoření v Nebi. Nebyla náhoda, že tento anděl byl stvořen ze zajímavých kusů věcí, jako byly barevné kameny, které odrážely to nejjasnější a nejkrásnější barevné škály, co byste na Zemi mohli hledat marně. Důvod byl prostý, anděl, který tvoří hvězdy musí mít možnost jim vnuknout barvu, život pro oči ostatních. Jako by snad lidské bytosti měli mít kdy nárok na to vidět jejich barevnost, důležitost či vůbec jejich existenci. V jeho těle byla už od počátku temnota, ale ta dokázala splynout s temnotou vesmíru, která mu pomáhala vybírat právě vhodné barvy pro nové hvězdy, než však začal tento úkol plnit, musel se učit od starších, mladičký, naivní anděl prahl po vědění hvězd velmi moc, toužil tvořit ty nejkrásnější, jaké by Bůh mohl spatřit, ale to mu nenáleželo, to mohli jen Hvězdonoši, ti je i hlídali a dohlížela na Kokabielovi podobné. „Jsou nádherné, ale já bych rád vytvořil také takové.“ Špitl jednou k vyššímu anděli, které jej poplácal po hlavě, jako by snad byl malé dítě, přitom to byla vysoká bytost, která by kde, komu připadala děsivá, jako z toho nejhoršího nočního snu geologa. „Budeš jednou, ale musíš být trpělivý. Hvězdy stárnou, vyblednou, umírají. Musíš pomoci je obnovit, nebo vdechnout život novým. Jen dočkej času, teprve jsi vznikl.“ Usmíval se anděl.

Kupodivu měl anděl pravdu, postupem času, jak anděl rostl a dospíval, mohl se dostat k barevnějším, větším hvězdám, které už potřebovaly zodpovědné tvory, kteří se o ně budou strat. Nikdy nebyl vyšší anděl, nesměl tam kam oni, přesto po tom mírně toužil, chtěl by poznat i ty nejjasnější hvězdy co existovali, takové Slunce jej lákalo, ale přesto měl jako lidé zakázáno jej ‚ochutnat‘. Tiše stál na obláčku jednoho dne a sledoval hvězdy na nebi, jak se třpytí, jak využívají právě sílu Slunce, jeho světlo, které potřebovali i lidé, které Bůh vyhnal na zemi, poté co ochutnali zakázané ovoce, prý že démon je navedl, jak hanebné. Ale i tak anděl chápal pocit chtíče, poznat něco nové, okusit to sám za sebe, že by tohle byl jeho hřích? Ne, jeho hříchem byl vztek, který v něm přes den vřel, když všichni měli práci, ale hvězdy spaly. Chtěl tvořit jako ostatní andělé i přes den, přeci jen spát nemusel, ale nesměl. Opíral se o stěnu paláce a jeho tělo čerpalo také zbytky slunečního světla. „Nad čím přemýšlíš Kochabe.“ Zeptal se jej drobný anděl, který vedle něj postával, byl to obyčejný řádový anděl, přesto se nikdy k nikomu nechoval špatně, jak typické k nebeským tvorům. „Nad novým začátkem.“ Poví anděl bez otočení hlavy. „Rád bych tvořil víc.“ Usmál se pro sebe. „Ukáži otci, co jsem pro něj stvořil.“ Špitli téměř zahanbeně, neboť to mělo být tajemství, které chtěl otci ukázat až zítra, ale co když by to slyšel již dnes.

​

Is this pride or love?

Tak jako byl Icarus naivní a toužil po tom se dostat k nebi, kdy jeho křídla shořela byl naivní i anděl hvězd, který toužil po tom potěšit svého stvořitele. Jednoho rána, kdy mu bylo sotva něco kolem dvě sta let, utíkal za Bohem a tiše zaklepal na dveře jeho pracovny, klep, klep se rozléhalo chodbou i pracovnou, ale nikdo neotevíral. Když zaklepal po několikáté, dveře se otevřely, anděl se protáhl dovnitř a tiše zašeptal: „Otče?“ Ale nikdo mu neodpověděl, proto šel anděl za zvuky, které slyšel ze zadní části otcovy pracovny, kde měl i výhled na celé Nebe a okolí, andělé tam neměli přístup, zejména ne bez schválení, ale Kochab se chtěl jen za otcem podívat, když vkročil ve své menší podobě dovnitř, cítil vánek, ale to, co spatřil jej nechalo v bolesti. „Zničte je všechny, tohle nepřipadá v úvaze, nic tak odpornějšího jsem ještě neviděl! To je nemyslitelné, který hvězdonoš to dovolil!“ Prskal Bůh na anděla, který strážil hvězdy. Ten si jen povzdechl, mladá žena se podívala na Boha. „Nikdo můj pane,“ odvětila tiše. Kochbiel se zadíval na otce a pak na anděla vedle něj, kdyby měl oči, nejspíš by se zalily slzami, ale takto se jen vypařil, když si uvědomil, že se bavili o jeho darech pro otce v temné, ještě prázdné části vesmíru. Kam se také z pracovny přemístil, jen aby se mohl dívat, jak andělé jeho práci ničí. „Ne, Ne!“ Křičel na anděly, když mezi ně vběhnul. Andělé jej prosili, aby jim dal možnost opravit to, co mladý anděl pokazil. „Říkal jsem ti Kochabe, že nemáš nic tvořit. Pročpak jsi nedal na má slova?“ Zeptal se jej Bůh klidně, když na místo dorazil, neboť mladý anděl všem dlouze a snaživě bránil v práci, v ničení. Andílek plný barev se zdál právě teď matný, snad i bledý, když pomalu došel ke svému stvořiteli a svěšená ramena narovnal, aby Bohu neukázal, jak jej jeho zrada bolí, tíží. „Chtěl jsem ti udělat radost, ukázat, jak šikovný jsem. Byl to dar z lásky k tobě.“ Špitl zahanbeně anděl a díval se na své nohy, Bůh si nahlas povzdechl, než lusknutím prstů nechal zbylé hvězdy proměnit na prach a přivolal je k sobě, kdy je nahromadil do malé nádoby. „Na, tohle ti připomene, že nemáš nic tvořit. Tvůj dar byl hezký, ale takto se dmout pýchou? Copak jsi démon?!“ Křikl na něj a postrčil jej, aby si anděl kecl na zadek. „Je od tebe drzé se takto povyšovat nad své sourozence, a ještě se hájit tím, že je to dar z lásky, už jsi jako Lucifer, copak chceš dopadnout stejně?“ Tázal se jej, ale mladý anděl, který měl svoji práci rád, právě teď cítil vyhoření, tak jako umíraly hvězdy, umíralo jeho já, které bylo plné naděje a lásky ke své práci. Anděl si tiskl přívěsek se žlutým prachem v čirém skle k sobě, jako by právě jeho malé světlo bylo udušeno jinou větší hvězdou, sklonil zrak a svíral mezi prsty přívěsek, jehož obpleteni bylo vytvořeno z nebeské oceli, kov se mu bořil do ruky. „Omlouvám se pane a děkuji,“ špitl jako malé dítě, než se rozhodl s bolestí v duši zmizel na druhý konec Nebe.

​

Oh Lord please forgive me for what I'm about to do

Kochab si vybral novou cestu života, která jej měla uvrhnout v nemilost Božího hněvu, ale než k tomu došlo, tak se anděl musel postavit své bolesti a zklamání, které den předtím utržil. Opět se vrátil do práce, dokonce pomáhal prázdné místo naplnit novými hvězdami, ale jeho nové výtvory, výplně barev nebyly tak úžasné, jeho malý přítel Pasedius se postavil vedle něj a položil mu ruku na rameno, tak jak to dělával vždy, když se za andělem přišel podívat. „Děje se něco?“ Otázal se jej a usmíval se na něj, na rozdíl od anděla přezdívaného Hvěždy boží, měl druhý anděl tvář, oči rty a vše co měla mít i lidská bytost, ale nikdy mu Kochab na to nic neřekl, že nemohli ostatní vidět jeho mimiku, proto se ho ptali. „Slyšel jsem, co otec udělal, mrzí mě to.“ Poplácal jej. Kochab jeho ruku odstrčil a zavrtěl hlavou. „Mám práci, nech mě být.“ Zamručel na něj anděl a odešel nazpět k hvězdě, kterou před několika okamžiky opustil, opět si sahal do své hlavy a vytahoval barvy, které vkládal do hvězdy, ale stále to nebylo ono.

Postával u jedné hvězdy pár hodin, ovšem to se přeneslo i na několik desítek hodin až z toho byly dva dny. Unavený, zklamaný anděl do hvězdy udeřil, znovu a znovu, dokud jeho dlaně nebyly rozdrásané do krve a ta odkapávala do prostoru, mizela. Karmín, barva, která mu vdechla druhý život, druhý pocit. Otíral dlaně do kamenů, které se barvily na temně rudou, několik andělů to sledovalo, ale nikdo si neuvědomil, že se jedná o jeho krev a ne barvy, které tam mladý anděl obvykle dával. Až když se na to podíval Kochab z dálky, uvědomil si, že jeho vztek vytvořil něco nové, ale hvězda se třásla, jako by ji něco ničilo zevnitř. Oné noci se rozpadla, když nevydržela všechny další údery anděla, jeho zlost, která v něm vřela. Byl to počátek něčeho nového, ošklivého.

„Co se stalo tvé hvězdě?“ Otázal se jej Bůh, anděl se na něj podíval a pokrčil rameny. „Rozbila se otče, opravím ji.“ Sliboval, Bůh si jen povzdechl a zavrtěl hlavou. „Měl bys dělat lépe, kde je tvá chuť dávat barvy výtvorům tvých bratrů a sester?“ Tázal se dál, anděl pokrčil rameny, opět. „Vrátí se otče,“ snažil se jej ubezpečit, ačkoliv si tím už sám nebyl jistý. Jen tam stál a ruce si tiskl na krk, kde mu visel přívěsek, který mu otec dal, poté co zničil jeho krásné hvězdy. „Ano otče, vrátí se…ale ne pro ně.“ Zavrčel nahněvaně. Anděl se sice vrátil ke tvoření, ale jeho výtvory trpěly, hodně, pokud hvězdy měly emoce, tak musely plakat, když jich poměrně mnoho anděl zničil, vždy to uniklo pozornosti ostatních, neboť vesmír se pohyboval, stávalo se, že do sebe předměty narážely, rozbily se, mizely pryč. Proto si toho přestali všichni všímat, bylo to jako s dinosaury, taky je zaplácl meteorit, ale nikdo to neřešil. Proto měl možnost dělat to, co chtěl – vybít si vztek na nebohých hvězdách, ale později jej to přesto také bavit.

Nebyl to ani rok, když poprvé zaútočil na anděla, byl pro právě Pasedius, který měl Kochaba velmi rád jako bratra a vážil si jej, ale přesto anděl nedokázal pochopit, proč je druhý anděl tak naštvaný. „Nikomu jsem to neřekl, nikomu…“ špital Pasedius a couval před Kochabem, když natahoval ručiky před sebe, ale anděl plný zloby viděl rudě, skočil po druhém a začal jej dusit. „Řekl jsi mu to, že? Že?!“ Křičel na něj a obepínal ruce kolem hrdla vyděšeného anděla, ten prosil, doslova škemral, ať toho anděl nechá, že nikomu nic nepoví. Nic o tom, jak anděl ničí hvězdy, jak je rozbíjí pomalu ale jistě, rozežírá krví nebes. Brzy však Nebe zalila i pravá nebeská krev, když si Kochab přivolal čepel a zabodl ji do anděla, rozpáral jej jako prase na zabíjačce a smál se tomu, jak moc jej tehdy krev přitahovala a měnila jeho chápání, karmín byl nadevše. Úder srdce mezi nádechy se měnil ze smíchu na pláč, křik o tom, aby jim někdo pomohl, aby utišil bolest, kterou kdosi způsobil. To vše přecházelo do šepotu a třesu, který jím procházel – strach. Obepínal se dlaněmi od krve, takové objetí mu uměl dát je Pasedius, ale ten byl mrtvý, jeho duše byla na cáry, stejně jako tělo. Krev se vpíjela do mraků a mramoru, anděl u něj klečel a plakal, přímo křičel hysterií do nebe: ZACHRANTĚ HO.

Záchrana však nepřišla, ale postupně se objevovali nechápající andělé, někteří se jej snažili utěšit, jiní si zakrývali s úlekem otevřená ústa, jiní volali Boha o pomoc a další se rozhodli mrtvého zakrýt bílým plátnem. Gabriel se objevil poblíž anděla a zvídavě naklonil hlavu. „Maličký,“ pověděl k němu klidně, když si dřepl vedle anděla a jeho bílý šat se umazal od krve mrtvého anděla, když jej jeho vrah objal zakrvácenými rukami. Gabriel přejel po jeho zádech a mírně si povzdechl: „Co se stalo?“, „Já…já nevím, našel jsem jej.“ Mumlal do šatu archanděla a ten jej jen poplácal po zádech, tak jak by andělé měli mít pochopení pro všechny, tak jak ho tehdy archanděl měl. „Bude to dobré.“ Zašeptal. Kupodivu i po příchodu vševědoucího bylo vše dobré, jako by to Bůh neviděl, což donutilo ptát se mladého anděla, vidí opravdu otec vše? Nebo je to jen báchorka?

Kochbiel se to rozhodl otestovat, řekněme tato éra v jeho životě byla tím, co zapříčilo později jeho pád. Jednou to anděli prošlo a proč nenechat svůj hněv na někom jiné, nejprve to byly tiché hvězdy, které si nemohly stěžovat, pouze trpěly a později se rozpadly, dále to byli andělé, sice jednoho z nich zabil, ale déle je jen týral, ovšem brzy zabil znovu, když se jedna z andělů rozhodla, že nebude nadále mlčet, proto ji odtáhl Kochab bokem a zabil, nechal ji spálit v hvězdě, kterou obdivoval – Slunci. „Hoř má panenko, plápolej.“ Později se tato surovost vrhla i na lidské plémě. Ti červi, kteří mohli tvořit, mohli obdivovat to, co anděl nemohl plně vytvořit. „Mohli obdivovat mou práci,“ fňuknul si a hleděl dolů na Zem, než se tam přemístil jedné noci, objevil se jako barevná záře v domě farmáře a jeho ženy, jejich úžas brzy přešel na žalostný křik, a nakonec se opět do noci vylilo ticho. Nebyli to první, ale ani poslední, které jeho hněv postihl, utrápil je, upálil, vlil do nich zlobu. Vidíte v tom podobnost s Gabrielem? Ale jděte, každý měl svůj osobitý důvod, proč lidi nenáviděl. Gabriel v budoucnu, Kochbiel v minulosti, ale ten necítil zášť, jen měl lidi za idioty, které mohl mučit. Vlastně měl lidi rád.

​

Oh Lord won’t you believe me I burn in hell for you

Každý jednou padneme, buď na kolena nebo z Nebe, ostatně, změna je taky počátek. Tato změna byla bolestivá, jeden by řekl i krutá, když se na to podíváte z úhlu jeho, nebo těch, co jej měli rádi. Ačkoliv se současný Kochab chová jako vůl, měl více přátel jako anděl, kteří jej milovali, dokud…no nezemřeli během války. Všechny lži se dají tajit jen do určitého bodu, kdy je jejich tíhla už tak velká, že se buď nedají utajit, nebo je prostě někdo najde, jak trčí z pytle ‚tajností‘. V tomto případě je našel Bůh, ať už mu to někdo řekl, nebo jen náhodou. Chytil Kochaba při činu, když týral lidskou bytost, možná, že se Otci někdo z andělů stěžoval, tak či onak byl předvolán před Boha a radu vyšších andělů kteří často zastupovali soud, jaký známe dnes z lidské historie. Chlad obepínal jeho tělo, ale hrdost dřímala v jeho mysli i když se je ptali proč něco tak hanebného udělal, jak si mohl dovolit týrat lidské bytosti, Kochab se jen usmál: „Pro boží lásku, udělal jsem to pro něj, zničil to, co vytvořil, neboť nikdo přeci nemá dovoleno tvořit, ani Bůh. Kdo mu to dovolil?“, „Mlč anděli!“ Křikl na něj jiný anděl. „Oh, on sám sobě, že? Jak překypující pýchou.“ Položil si ruku na hrudník, nyní i jím cloumala pýcha, která zde nebyla tak dlouho, anděl nikdy neměl potřebu se pyšnit svojí prací, ale když ji otec neuměl docenit, začal tuto pýchu cpát jiným – lidem, které se později rozhodl zabíjet. Nikdo to nechápal, nebo spíš nechtěl, jen Bůh tiše seděl na svém trůně a pozoroval anděla kdysi překypujícího barev, teď jen matné kameny se odrážely na světle nebeském, kam zmizela ta záře, kdo za to mohl? Nikdy by svoji vinu nepřiznal, ale Kochab nebyl sám, na jeho stranu se postavili další, andělé, kteří nebyli spokojeni, div by i Boha nechtěli zlynčovat, Kochbiel se usmál: „Vím, jak skončím otče, ale já tam shořím pro tebe.“ Pověděl, když si pro něj přišli popravčí, trest byl jasný, srazit do Pekla, zbavit křídel a nechat jeho duši padnout. Anděl jen vydechl, obláček mlhy se pohyboval kolem jeho hlavy, na které se sem tam objevily ústa, pokud mluvil. Ale teď mlčel, jen vyčkával, než jej zbaví jeho křídel. Neměl taková jako jiní, ale přesto mu do zad vyryly v jejích místech hluboké šrámy a narušili tím jeho andělské já. „Láska je krutá, ale víra horší…“ Špitl, než byl doslova shozen z Nebe dolů. Užíval si pádu, jako by to bylo to nejlepší, co měl, ale čím dál tím víc věděl, co jej čeká, krutá smrt umučením v Pekle. Padal, padal sekundy, minuty ba i hodiny, chlad do jeho zad se měnil na žár, ten se postupně přibližoval, než anděl dopadl na Pekelnou zemi.

​

You've seen my descent. Now watch my rising…

Znovuzrození, nedoufal v to, ale přesto přišlo, jeho dopad na Pekelnou zemi byl bolestivý, že jen tiše sípal a plazil se jako vyčerpaná duše po zemi, jeho kameny odpadávaly, tělo chřadlo. Ovšem tehdy mu někdo dal novou sílu, každý jeho pohyb byl bolestivý, ale ruce se při doteku země měnily, něco pod nimi rostlo. Tak jako se drolí opracovaný kámen, tak se drolilo i tělo anděla, který se stával pomalu, ale jistě démonem. Prsty se měnily na drápy, z jeho černé kůže vyrůstala modrá pera a jak se plazil, jak se zvětšoval a zvětšoval, jeho tělo už se nezdálo býti tak křehké. Bledlo, slabá místa se vybarvovala do růžova, jeho hlava se protahovala, a dokonce se vytvořil zobák plná zubů. Byl hubenější než předtím, měl dokonce i křídla, která mu Nebe nechalo strhat, ale stejně je nemohl využívat k letu, ale mohl se o ně opírat jako o další pár končetin. Z měkké tkáně se mu draly ostrá pera, ale nezanechávala za sebou krev, jen trhání kůže. Nebyla měkká jako ty andělská nebo ptačí, byla však pružná a kamenná.

„Tohle je daleko lepší,“ zasmál se sám pro sebe, když se po několika hodinách sám postavil na nohy, poté co z něj opadla bolest z přeměny. Prohlížel si své tělo, ale také poslouchal hlas, který mu našeptával daleko lepší věci než Bůh. „Od teď mi sloužíš, pokud se mi vzepřeš, skončíš tak, jak jsi měl. Jako utrápená duše!“ Démon se ušklíbl. „Ale já tak skončit nechci Lucifere, věř mi, tvého otce budu trápit jako démon daleko raději, jen mi dovol týrat ty, které má rád.“ Vzhledem k tomu, že nedostal zákaz, bral to jako svolení. Byl znovuzrozen, jako démon strachu, hysterie.

​

I have no soul, silly mortal...

Patnácté století, nechť žijou války, nemoci a kdo ví co ještě. Démon měl svůj úkol, zejména pak děsit právě Turky před Vladem Tepesem, kterému se díky strachu vojáků ostatních armád říká Drákula nebo Kníže narážeč. Valašské knížetství nebylo, kdo ví jak kouzelné, co se na pohled týče, ale bylo plné hříchu. Lidé se sice jako vždy obraceli k Nebi, ale to jim nikdy moc na volání neodpovídalo, aspoň toho nebyl svědkem tento démon. 1462 nebo kdo ví kolik to přesně bylo se Sirius pohyboval kolem Vlada III. Tehdy se kolem něj pohyboval i Darmon, nejednou na sebe narazili na válečném poli. „Co tu děláš?“ Hleděl na něj Wrath v sedle koně a přimhouřil oči, byl v těle Tepese, Sirius měl svoji schránku, kterou během pobytu v knížetství našel. Rána na jeho krku ještě stále byla výrazně růžová, démon se zakřenil: „Vlívám do jejich žil strach.“ Byl totiž nadšený vidět jejich ublížené pohledy, když viděli turečtí vojáci, jak si to k nim šine rumunský voják, kterého nechali uvěznit, utekl jim, postavil v boji, a dokonce jej viděli se dusit krví, ale přesto zde stál a byl relativně na pohled v pořádku.

Kromě hříchu narazil tehdy i na jezdce, přesněji řečeno Válku. Neměl z nic strach, ale ani jimi neopovrhoval, podobně jako archanděly. „Táhneš do války jezdče?“ Ušklíbl se na něj s otázkou do větru, kde byla válka byl určitě i strach. „Mohl bych ti pomoci.“ Zubil se na něj a rozhlédl se po bitevním poli. „Turci se Vlada bojí díky mně, strachu.“ Podíval se na jezdce. „Hněv pohání jeho touhy, když už ti pomáhá on, nemohl bych i já?“ Naklonil tázavě hlavu, vlastně nezáleželo na tom, co mu jezdec sdělí, ale mohl si být jist, že se strach a hysterie v mnoha válkách vyskytne.

„Tvoje duše skončí v Pekle!“ Křičel na něj kněz v Tepesově hradu, když se démon do něj nejednou přišel podívat. S Hněvem si takto nejednou vyměnili nechápavé pohledy, ale tehdy tam byl Sirius sám. „Nemám duši hloupý člověče.“ Zavrtěl prstem, když kolem něj procházel a jen se mu podíval do očí, aby v mysli našel to, co hledal, jeho strach. Knězovým největším strachem byla prohra zla nad dobrem a také smrt jeho milých učedníků, tento strachu mu démon rád oné noci ukázal v mysli, ale také poházel těla učedníků po jeho pokoji, než se jako stín vytratil do tmy.

 

I got a spell for that… 

Severní Amerika a Salem, opravdu kouzelná země a zejména pak období. Přišlo mu i vtipné, že když se poprvé vyloupnul na zemi, po takové době, našel opět něco zajímavého. Ironicky se to týkalo obou jeho stvořitelů, Boha I Lucifera, který mu v Pekle dovolil začít nový život v podobě démona, když padl. Jako temný stín se měl vkrást do srdcí občanů města Salemského, aby pravdu řekl, přišlo mu to nudné, ale rozkazy se v mládí prostě plnit musí. Potuloval se zapadlou ulicí, když se opřel o dřevěný dům a nahlížel dovnitř oknem, viděl ženu míchající byliny na mastě, rty se mu roztáhly doširoka, když k ní doběhlo malé dítě, tahalo ji za sukni a prosilo ji, ten hlas byl sice velmi otravný, jako celé dítě, ale obsah jeho slov byl zábavný: „Matko, neměla bys…“ špitalo. „Víš, co povídal pan farář, byliny zná jen služebnice Satana!“ Písklo na ni.

Sirius se ušklíbl, upravil si kabát a košili pod ním, opíral se při chůzi o elegantní hůl, vypadal jako zámožný pán z Anglie, ale nikdo se jej neodvážil, kdy podezírat, že se jedná o démona. Modré oči, krátké vlasy, hladká tvář a prohnaně roztomilý úsměv, na který dokázal zlákat kde jakou ženu. Což bylo vlastně i jeho poslání, které mu tehdy Lucifer zadal. Nic těžkého, ani složitého, pouze měl zlákat ženy k temné magii a naivita, neznalost lidské rasy se měl postarat o zbytek. Stačilo jim právě vnuknout jen ten impulz, stejný, jako se snažila dívka vnuknout starému dřevěnému kolu na studni, které ne, a ne se hnout, protože se provaz kdesi zpříčil, či byl džber příliš plný. Sirius se pomalu k dívce pod rouškou noci přiblížil a usmál se na ni: „Drahá, nechte mě to udělat.“ Podal ji svoji hůl, která by mu zavazela. Dívka se zdráhala, neboť jak by mohl někdo jako on, pomáhat někomu jako jí. Její šat i kůže byla cítit zvířectvem o které se starala, cítil tam i seno, ale také její auru, která se převalovala ze strany na stranu jako vrtošivý kocour na římse. Sirius se však nedal odbýt, pár vesničanů se na ně otáčelo, šuškalo si a ukazovalo, ale to démona vyššího o minimálně dvě a půl hlavy nedonutilo se stáhnout. Jakmile vytáhl dřber nahoru, položil jej na okraj studny a podíval se na dívku, chlad v jeho očích se zaměřil na její rudé tvářičky, které se dmuly studem. „Děkuji ti vážený pane, kéž bych se ti mohla odměnit, ale nemám ti co nabídnout.“ Sklonila zrak ke špičkám bot. Sirius ji pohladil po hlavě a vzal dřevěný kbelík za jeho ucho a svěsil dolů ze skruže, podíval se na ni a naznačil jí, že až po ní. „Ukaž mi zde žije tvůj pán,“ požádal ji. „Mám jen paní. A proč Vás zajímá, smím-li se ptát?“ Špitla dívčina a stále se ohlížela, měla pocit, jako by ji něco sledovalo, přitiskla si přívěsek na krk a povzdechla si. Démon zavrtěl hlavou a kráčel vedle dívky dál, viděl, že se snažila jít více za ním, než vedle či snad před ním, proto se na ni otáčel. „Měl bych pro tvou paní nabídku.“ Vycenil zuby.

„Pane, mohla bych to už vzít? Paní nebude,“, „Ido?! Neobtěžuj pána!“ Křikla na ni žena v tmavém šatu, její modré oči se zakously do dívky, která si ihned pobrala vědro z rukou zámožného pány a vrátila mu jeho hůl, když jej nechala u vrat a utíkala s vodou za zvěří. Paní domu za ní se zvídavě pozvednutým obočím došla a lehce se mu na pozdrav uklonila, což se Sirius div nezlomil v pase, jak jí projevil hranou úctu. „Nezlobte se na to poupě, přišlo mi vhodné jí pomoci. Ovšem také jsem tam mohl najít Vás, slyšel jsem o Vaší medicíně.“ Usmál se, žena lehce vytřeštila oči a div mu nezacpala pusu, prstem mu naznačila, aby šel za ní dovnitř. Sirius se nenechal pobízet dlouho, aura Rose byla prohnaná a rozhodně žena byla zkažená do morku kosti.

Žena jej pohostila tohoto večera vínem, chlebem a solí, která démonovi zrovna nevoněla, proto ji sypal za lavici, na které seděl. „Hm, neduh, jaký řádí ve vašem městě nemá na svědomí Satan, to nelze říci, tento závoj nepochopení k inteligentním ženám stvořil Bůh. Chce Vás ponížit, tak, jak si Adam podrobil Evu,“ odfrkl si. „Má víra je prostá, věřím v umění a kouzlo žen, Vaše medicína a schopnosti jsou drahá kouzelné. Měl bych pro to kouzlo, jen za jednu jedinou věc.“ Zamrkal na ni modrým pohledem. Žena pozvedla obočí ještě víc, napnula se a mírně usmála, až se jí pod očima vytvořily vrásky. „Můžete žít věčně, být silnou ženou, která všechno spasí.“ Zubil se. „Co za to!“ Vyhrkla, démon si sáhl do kapsy a vytáhl lejstro, malý pergament srolovaný do ruličky, převázaný černou stuhou. „Jen podpis krví, moc bude tvá a moje bude duše, tvá i  všech ostatních.“ Přisunul papír k ní, žena se však zalekla a vstala. „Duši?“ Zamrkala, chvíli chodila sem a tam po místnosti, byla už klidnější, ale přesto nerozhodná. Vyklonila se z okna a zavolala na svou služebnou, tak s plícemi v hrdle doběhla a odložila na zem džbán s mlékem. Padlý anděl naklonil zvídavě hlavu a na dívku se jen usmál, Rose chytla Idu za ruku a dotáhla ji i přes vzdor ke stolu, kde ji píchla husím brkem do dlaně, tak silně, že dívka jíkla bolestí, chtíč po krvi se div neodrazil rudě v očích démona. Rose podepsala smlouvu papírem, jakmile brk zvedla od papíru, ten shořel a démon se postavil. Podíval se na Rose, kterou nechal být a hřbetem prstů přejel po tváři Idě. „Ještě se uvidíme poupátko.“ Zapředl a podíval se na ženu za ní: „Podepsala jsi smlouvu krví nevinné,“ začal. „Proto i Peklo nedá tvé duši pokoj, když zemřeš a ani schopnosti nedostaneš.“ Sjel opět k poupěti poblíž něj, které si začalo odříkávat otče náš. Démon provalil oči a schopnostmi ji zmanipuloval, tehdy víra lidí nebyla tak silná, jak se mohlo zdát, nevěděli, jak se proti většině věcí bránit. „Ššš….bude to dobré,“ pohladil ji po vlasech, sjel na tvář až jí přejel po spodním rtu. „Jen šiř to vědění, které jsem ti dal.“ Požádal ji, než odešel, jako by se nic nedělo. Taky že nedělo, aspoň pro něj.

​

Send me your soul and you'll know what it is to be free...

Polovina sedmnáctého století, nebylo to tak dávno, co se v Salemu ukázal naposledy, dnes opět stál ve své schránce bohatého muže ve vesnici, kterou předtím nechal napospas svým kouzlům, která se šířily jako jed. Čistá duše mladé Idi se změnila v černou, když poznala že ovládá schopnosti nevídaného typu, kdo mohl věděl, jak vyléčit kde jaké nemoci, kdo mohl znát osud ostatních? Jen ona a její nová služebná, která předtím byla její paní, ale Rose náhodou jedné noci onemocněla a už neviděla, nevnímala a její smyly zahalila temnota. Podle lidí prý démon. Dnes se však vrátil z jiného důvodu, toužil po duši té, kterou proklel smlouvou, ale když ji našel koupala se v bylinách, jako by snad tohle vše mohlo očistit

její duši. Dívka nebyla úplně prolezlá zlem, měla stále naději, a to se démonovi nelíbilo, objevil se v její koupelně, když k němu byla v dřevěné nádobě zády a mírně se usmál. Dívka sebou prudce trhla, zkameněla, když v přeludu viděla svého otce, který ji nepěkně celý život týral, ponižoval a jinak psychicky napadal. Dávala ruce před sebe, když se k ní Sirius v podobě otce blížil, chtěl její duši, chtěl ji zlomit. Ještě víc rozdrtit její mysl na prach, stejně jako tu dobrotu v ní. Přitáhl si ji k sobě, a tak jak ji stvořil Bůh vytáhl na podlahu. Dívka křičela, prosila jej a později se ho snažila i napadnout džbánem.

Její jemnou ruku chytil a zkroutil, prsty měl vpletené do jejích vlasů, než nakonec pustil její ruku, aby ji chytil pod krkem. Soustředil se na ni, když ji velmi drze políbil, jeho oči se stáhly téměř do miniaturních zorniček, když okusil její vlastní krev na rtech, protože se sama několikrát praštila a kousla, když ji potřeboval vytáhnout z dřevěné vany. Viděl v její hlavě vše to, co jí, kdo kdy udělal, to, čeho se bála a nechal jí to prožít znovu, znovu a znovu, dokud se na zemi během jedné hodiny netřásla jako malá rybka na suchu. Klepala se a mumlala si modlitbu, démon ji jen překročil a podíval se na ni přes rameno. „Tvůj otec nebyl dobrý muž.“ Poví, on sám se sice nebál na někoho v sexuálním motivu zaútočit, ale jemu přeci jen šlo o duši a pokud je mohl týrat tímto strachem, jakožto přeludem dělal to raději, cítila a viděla to, co chtěl, byla v jeho hrsti.

Jelikož toho bylo málo, aspoň pro něj, chytil ji za vlasy a vytáhl ven, táhl ji blátem až před kostel, kde ji před faráře hodil jako kus hadru. „Viděl jsem ji, jak praktikovala temnou magii. To ona uhranula vaše koně, to ona oslepila svou paní! To ona může za neduhy vašich dětí, viděl jsem ji. Chtěla i mě zbavit zraku!“ Volal na celé kolo, než se podíval na faráře, který sepnul ruce k sobě a vyvolával jméno boží, démon znechuceně ohrnul ret, než začal našeptávat muži strach ze všech vybraných žen, které později byly upáleny za čarodějnictví, zatím mu stačila a ta, kterou již měli zavřenou a obviněnou z černé magiie.

Ta noc byla zvláštní, věděl o anděli i démonovi, který je měl zachránit. Postrčil démona k tomu, co měl dělat, aby tomuto počinu bránil, jak jen může a naivní démon to udělal, byl o hodně mladší než Sirius. Ten sledoval povyk celé vesnice, která anděla při pomoci obviněným ženám nachytala. Sirius se pohyboval vždy dál, nepotřeboval být někde první, zejména ne v tomto případě, kdy se do ohně později dostal svatý olej, i jemu by uměl nepěkně ublížit, proto se opíral o stěnu jednoho domu a sledoval anděla, který bojoval se vším, co měl, mírně pozvedl zvídavě hlavu – něco v ní viděl, ale co? Rozhodně se zde démon nechtěl zdržovat déle, když tu začínalo být horko. Možná ho fascinovala naivita a obětavost pro věc, ale on šel lovit, mezitím co se anděl dostával ze svých plamenů utrpení a jako gilotina ťal hlavy vesničanům. On dohnal dívky, Ida k němu uplakaně doběhla sama, neboť neměla potuchy, že to zlo způsobil on, objala jej a plakala mu do hrudi, kdežto druhá se zdráhala, než je démon pokynem ruky neujistil, že u něj je bezpečno. „Jsem tu, nemusíš se už bát mé dítě.“ Špitl, když k ní natahoval ruku. Ale dívka měla nejspíš větší rozum než Ida a vyběhla naprosto jiným směrem, démon protočil oči, když si přivolal čepel a vrhnul jí po ní, ta ji pomalu jako šíp pronásledovala, než jí prošla krkem a zabodla se společně s ní do stromu. Ida vykřikla, snažila se sebevíc dostat od démona, ale ten se na ni jen škodolibě díval, když se s ní přemístil do Pekla, kam stáhl i duši druhé dívky. Domů.

…

Na zemi se vrátil namátkou, vlastně to byla náhoda, stejné století, jen plus mínus chvíli poté, co dívky zemřely jeho rukou a vesničané rukou anděla. Možná to nebyla tak úplná náhoda a Sirius čekal, až se dozví o pádu anděla, nečekal, dokonce, že to bude právě ona, ta, která chtěla pomoci lidem a doplatila na to. Našel ji tehdy na louce, nedaleko lesa, když se dokázala ještě dostat do lidského těla, vypadala na jeho vkus příšerně, kdežto on si vzal na sebe svoji typicky vysokou schránku, černý šat a bílou košili do toho, měl kolem krku elegantní šál, který se hodil spíš do Viktoriánské Anglie, nežli sem a v tento čas. Démon si povzdechl, založil si ruce na hrudníku a sledoval ji, vypadala jako uschlé poupě, které si přeje jediné, zemřít.

Dřepl si vedle ní a pohladil ji po tváři, měla na sobě z pádu mnoho šrámů a pochopitelně ty největší na zádech, ačkoliv měla lidské tělo, tento nešvar se projevil. Měla z něj strach? Kdo ví, možná jí to bylo prostě jedno, že se jej nesnažila napadnout, nebo utéci. „Malý ptáček spadl?“ Otázal se jí, na to, jaký byl a uměl být, k ní přistupoval opatrně. Mohl by ji lusknutím prstů rozdrtit jako křídu, ale to on nechtěl. Věděl, jak se asi cítí, neboť sám padl, ale na rozdíl od ní až na samé dno, ona se zasekla na Zemi. Podíval se na její rány na zádech a nespokojeně zamlaskal. „Copak jsi provedl maličký ptáčku?“ Ptal se jí opět s oslovením, které jej napadlo jen tak, vlastně do teď jej využívá. Protože on sám byl takový malý ptáček, který seděl na rameni dívky a cvrlikal cosi zlého do její mysli, něco, čím ji chtěl nalákat na to, aby mu zaprodala duši. „Byli na tebe zlí, nedocenili tvoji sílu, krásu a odvahu…ale takový nebudu.“ Šeptal, položil jí ruku na tvář a natočil k sobě: „Za čistotu tvé duše ti ukážu, jaké to je být volná.“ Usmál se lišácky, než si sám přitáhl z nočního nebe malé svítivé jiskřičky, prach, který svítil – hvězdný prach. Dotekem jej nechal pomalu kůži vstoupit do těla padlého anděla, sledoval, jak se jí rány pomalu začaly hojit a zlepšovala se její barva kůže, nebyla tak pobledlá.

Vstal od ní až po chvíli, promnul si bradu a povzdechl si, ale úsměv mu ze tváře nezmizel. „Až mě budeš potřebovat, zavolej mě. Jsem Sirius.“ Kývnul k ní hlavou, než zmizel. Proč to tak udělal? Nejspíš aby ji potrápil, věděl, že schránka padlého anděla má své meze, její nesmrtelnost brzy vyprchá, schopnosti opadnout, smrt jí bude viset na slabé nitce.

​

This is the way the world ends, I am your ruination and hope...

Roky přešly v staletí, co mladý anděl, který padl sotva ve svých dvě sta letech, povstal jako démon. Nikdy toho nelitoval, že se přidal na stranu Lucifera, jeho život byl plný rozkoší, prolévání drahého alkoholu, lidských duší a krve. Měl co chtěl, peníze, ženy, muže, bohatství i chtíč po dalším, to, co lidé obvykle chtějí ve svých smlouvách. Byl vlivným i obyčejným, lidská naivita jej života, stejně jako jejich těla a duše. Moderní doba byla pro démona rozkvětem jeho sil, strach byl mocná schopnost, lidi dokázal udolat i ten nejmenší přelud jejich nejtajnějších nočních můr. Po jeho boku střídavě stálo mnoho lidí, těch, které ‚miloval‘ na oko, nebo těch, které živil svými schopnostmi, ale jediné, co po jeho boku měl rád, byl Malý ptáček. Potřebovala jej a on si to užíval, ale stejně tak dobře toužil on po její duši, ale nechtěl ji z těla vzít, využíval duši i v těle. Nedá se říci, že by si ji zamiloval, jen některé hračky prostě nedáte z ruky. Občas mu zmizela z očí a dlouho, což neocenila nejspíš víc ona, ale pokud si chtěla stavět hlavu a být soběstačná nebránil ji, sám se staral o špinavý lidský byznys, živila jej touha lidských chtíčů, úpisy duší. Nebo prostě jen jejich ego, když je pak vyděsil jejich strachy k smrti. Tehdy totiž byly egoističtí a měli tak velký strach, že přijdou o vše, až je často zradilo srdce, nebo mysl. Byl mazaný a často vyčkával až jej bude potřebovat a tehdy za ní přišel téměř jako stará známá Smrt, kterou tak moc démon opovrhuje a svým způsobem jí Ren krade z lopaty.

Válka vše změnila, aspoň pro něj, pohybovali se poblíž sebe, on využíval ji, ona jeho pro léčení, nuže jak užitečný pár. Démon si na to svým způsobem zvykl dalo to zabrat, protože přítomnost něčeho, co je stále cítit andělem je odporné, ale přesto jej lákala její krev, stejná, jakou už prolil tisíckrát. Kromě ní měl povinnost stát v armádě Lucifera, ale nenechal nikoho mu na ní sáhnout, nechtěl se s nikým dělit o její duši. „Pokud se mi vzepřeš, smažu z povrchu zemské vše, co ti je drahé. Připravím tě o každý úkryt, dokud ti nezbyde jediný, moje náruč.“ Pověděl jí za jejich život nejednou, nebyla to jen bláhová řeč, Sirius byl schopný zabít kohokoliv kdo se kolem ní dlouho ponevíral, možná že ji opravdu nechce ztratit. Možná, že ji chce jen zabít sám. Ostatně emoci lásky za tím nehledejte, tu jeho Otec dávno v padlém anděli zlomil a hluboce pohřbil. Aktuálně se démon poflakuje v Pekle a rozhodl se najít své ztracené Pírko, které zapomnělo, jak se na něj volá.