Stvořitel: Lilith

Sourozenci: Pekelní psi

Blízcí: Blízcí: Silverberg (Aktuální vůdce – živý), Valeria (Dcera Silverberga – 8 let – živá), David (Lučištník, co mu kryje často záda.), Zire – démon, učitelka. (Neznámý)

Orientace: Žádná (Pokud se mu někdo zalíbí, tak si jej všímá. Ale je poměrně laxní vůči přitažlivosti ostatních.)

Práce: Žoldák, voják, vrah, zloděj. (Rozhodně nic legálního.) Dříve byl společník i osobní hračka na jakoukoliv špinavou práci, co Lilith požadovala.

Characteristics

„Jakou mají barvu tvoje oči?“ Zeptal by se někdo, pokud byste se podívaly do jeho očí, naleznete jednoduchou odpověď, která se však dá kreativně popsat: Takovou, co vidí člověk uvězněný v bedně, než jej šest stop hlíny pohltí a on sám v temnotě spočine. Tak lehce byste jeho temné oči mohly vystihnout, kromě toho působí na rozdíl od světlých očí větší, a tak mu dávají možnost mít roztomilý vzhled i když je to rošťák. Pokud něco udělá, věnuje Vám nevinný pohled, plný sarkasmu, kdy se člověku vysměje do hloubky duše se svými dokonalými zoubky. Není dokonalá bytost z Nebe, která by se měla držet extra zákonů, pro něj je život daleko lehčí než pro jeho opeřené protivníky. Narodil se do lepší třídy v temnotě Pekla, když jej vytvořila samotná královna. Je loajální jen jí, a i kdyby nechtěl musí být, což je snad i jeho prokletí, kterého jej lze zbavit smrtí, ale nikdy mu nepřišlo, že by po jejím elegantním boku strádal. Naopak, měl vše, co mohl jen takový démon chtít mít, zejména, pokud mu k ukojení chtíče stačí, strava, lov a mít kde složit zadek. Ano, pokud by jej měl ovládat hřích, byl by to chtíč po tom plnit ‚matčiny‘ úkoly a nezklamat ji, ale i dítě občas zklame, což ví, není dokonalý. Jeho ego se drží při zemi, no přesto neváhá a zaútočí i na silnější. Chtíč je vážně jeho vodítkem, ale nedokázal by jej ovládnout, pokud si myslíte toto. Ne, jediný, kdo jej ovládá dokonale je zmiňovaná stvořitelka, Lilith. Nejen, že jeho vzdorovitou hlavu dokáže zchladit pohledem, ale taky tím, že na něj sáhne ho srovná do latě rychleji než jezdec svého splašeného koně.

Na zádech v lidské i démonní podobě, kdy vypadá více jako člověk, než bestie z hororů má démon tetování, je to také pečeť. Tvoří ji tři měsíce, menší dva, jeden v úrovni zátylku a další až níže pod lopatkami, mezi nimi je větší, který je ve středu půlměsíce rozdělený. Kdo zná aspoň trochu knihy o démonech, mohl narazit na symbol pro jeho tvůrkyni, tím byl srpek měsíce a kříž pod ním, pochopitelně obrácený. Měsíc byl vhodný i proto, že se dokáže měnit do psovité šelmy o velikosti koně, které rozhodně připomínají často kombinaci psa a vlka. Toto tetování reaguje na Lilith i na démony vyšší třídy, kterým dá jeho majitelka možnost jej ovládat, zatím tuto schopnost měla jen Zira a její osud je neznámý, možná ještě žije? Nebo podlehla po jejich posledním setkání? Neví, vědět nechce, už mnoho let nebyl v Pekle a má pocit, že by si jej Lilith za to uvázala na vodítko, a to by se mladému psanci nelíbilo, má rád volnost, na kterou si zvykl. Možnost myslet podle svého a lovit kdy chce, co chce. Ovšem stále ví, že Lilith je jeho ‚matka‘ stejně jako Bůh pro anděly je otcem. Své rodiče ostatně nebodáte do zad, takže pokud se s ní setká i on, ochotně (s menším vzdorem) ten hřbet ohne, ale on ví, jak na tom bude, když se královna dozví o malé bleše, kterou v jeho kožichu nepřehlédnete. Ach, tohle je snad ten největší vzdor co by mohl královně, pro kterou zabíjel mohl udělat. Mít u sebe to, co obvykle lovil a rád loví – dítě.

Jeho apetit není kdoví jak vytříbený, nevadí mu lidské jídlo, ale nic z toho nemá, každopádně nepohrdne tím, ačkoliv to chutná jako papírmaš. O to rád sní Vaši duši, zejména pokud je pošpiněna hříchy, jeho citlivý nosánek to doslova cítí přes kůži. Čím více hříchů, tím Vaše duše chutná jinak, ale pokud má hlad nepohrne ani s čistou duší, všichni jsou neviní, dokud se neprokáže opak. Pokud nemá na výběr, tak se živí čímkoliv, co je zrovna poblíž, ačkoliv démoni nejsou jeho typická potrava, kanibalismu se i přes svůj původ vyhýbá, andělé nejsou špatná poslední možnost, no, jsou upřímně chuťově pro jeho jazyk odporní. Proto, když jej uvidíte je lovit, kde mu jen o jejich křídla, ano, o to peří, které může využít pro hojení ran (pár jich vždy má v brašně), nebo k prodeji na černém trhu. Potulování s bandou drancujících barbarů zrovna není jeho obživa, tudíž někde musí čerpat finance, aby neskončil doslova na ulici, mimo prozkoumané okolí města, má dál v pustině chladu svůj dům, kde byste v jeho sklepě nelezly bedny s peřím i křídla andělů. Není to nic s čím by se zrovna chlubil, ale vynáší mu to.  Mstí se jim za to, že právě díky andělům jej tehdy lovci dokázali chytit do pasti a několik let mučit.

Na krku má výrazné jizvy po obojku a z těchto míst se mu nahoru i dolů táhnou menší jizvy ve formě blesků, někdy mají jen pár centimetrů, jindy až dvacet čísel. Více se jich táhne dolů než nahoru k hlavě, tam má jednu sahající až k uchu na pravé straně, několik malých na zátylku prolíná pečeť od Lilih, každopádně ji to nepoškodilo. Elektřina jej znepokojuje do teď, nevěří jí a vyhýbá se čemukoliv co ji produkuje. Jakmile je poblíž elektrického zařízení, bzučení a elektrické pole v okolí, ho dokáže vyvést z klidu a přepne na bestii, kdy má problém se uklidnit. Je i fakt, že ho elektřina děsí a dokáže podobně jako od blesků couvat, ale najde si cestu na Vás zaútočit i tak, aby ukázal, že není spráskaný pes i kdyby měl riskovat pár šoků do děla navíc. (Elektřina jej dokáže držet na místě, proto na něj lovci využívali elektrický obojek z nebeské oceli.) Pravděpodobně i díky odporu k elektřině, nemá tušení, jak se ovládají jiné věci s ní spojené, nebo jak se startují a řídí auta. Preferuje pohled ze sedla koně, kterého vlastní.

Další jizvu byste našli na jeho boku, je od samotného archanděla Gabriela na levých žebrech. Jizva je tenká, ale stále je viditelná. Pár má i na břiše, jedná se o bodné rány od nebeské dýky od Nuriela, kterého stejně později démon zbil během velké války. Jenu menší má ve vlasech, pár na zádech, a to zejména od bytostí s blesky. Na rameni na pravé straně má jizvy od drápů jiného démona. Nerad nechává sahat na svoje jizvy, ale pokud si je jen prohlížíte, neukousne Vám hlavu. Co se týče zranění, není neznámé to, že se špatně hojí ve své psovité formě, ale jakmile se přemění do člověka, zregeneruje se podobně rychle jako jiní démoni, záleží vždy na rozsahu a hloubce zranění, také na původu. Není zrovna fanoušek duševních jizev, ale pokud narazí na tento problém, tak se Vám ukáže jen několik pachů. Enzo si nepamatuje obličeje, jeho paměť je lehce zvířecí a jak žije dlouho, neměl by možnost si všechny uchovat, pamatuje si však stovky ba skoro deseti tisíce různých pachů. Do paměti se mu příliš obličejů nevrylo, nejspíš jen jeho stvořitelka, Zire a pak Lucifer, kterého si bohužel pamatuje jen ze zášti k němu.

Ačkoliv to zní, že není inteligentní, nenechte se zmást, pravděpodobně by Lilith nevytvořila nějakou trubku, co by nestála za to. Dokáže se učit novému docela rychle, ale zapomíná to, co nepotřebuje. Jelikož často přijímal rozkazy přes pečeť na zádech, tak si je ani nemusel pamatovat, vnořily se mu do mysli jako temnota sama o sobě a dokud nesplnil co měl, nezmizely. Ovšem leckdy na Vás nechápavě jen hledí, mlčí a přemýšlí, co bude dál, protože Vás opravdu nepochopil a jeho poloviční zvířecí smysly to nestihly akceptovat. Nemá ve zvyku se ptát podruhé, proto počká, než de vymáčknete, aby mohl konečně jít dělat své. Je líný, tedy netrápí jej lenost jako taková, ale rád spí a proto, jakmile má splněno, tak se jde najíst a pak spát, zejména přes den, kdy je méně aktivní.

Volný čas tráví na psích zápasech, kterých se buď účastní nebo jen přihazuje. Ne, nejsou to obyčejné psí zápasy, ale ty za hranicí lidských obydlí, ve kterých sám dlouho nevydří. Kdo by taky chtěl být v kleci, které vládnou opeřenci? On ne, takže jej můžete najít tam, kde jeho mozek naprosto vypne a on se vyřádí. Zápasy pekelných psů, nejsou pouze věcí démonů a lidí z pustin, ale taky andělů, kteří se tam chodí odreagovat. Někdy se to zvrtne v boj s anděly v aréně a jej to upřímně baví, může jim rvát křídla z těla, a ještě dostane větší balík, když roztrhá jejich duši. Nevyhledává však jejich přítomnost, nedokáže se u nich kontrolovat a často tak vrčí jako pes i v lidské podobě, kdy pak postačí málo, aby se přeměnil a šel po andělu ve své zvířecí formě. Můžete projev nespokojenosti okamžitě spatřit a taky slyšet. Obecně jeho trpělivost s něčím, jako jsou emoce, je malá.

Kdo jej potkal v minulosti, ví, že jsou mu emoce ukradené a jedná v popudu velmi často. To, že ho ovládá vztek, je jediné, co zná, jako mladý ještě poznal smutek, nebo zklamání, ale neovládaly jej tak, jako zloba. Chová však pokoru a respekt ke své stvořitelce, není radno o ní mluvit ve špatném, je na to hodně alergický, podobně jako na to, že je Valerie jeho dítě. Ano, ta malá holčička, co chodí poblíž velkého psa, sedí na jeho zádech, nebo svírá jeho nohavici. Je malá, na rozdíl od Enza, který je vysoký sto devadesát centimetrů a fyzicky atleticky založený. Valeria má na Enza velmi uklidňující vibrace, proto reaguje útočně, je-li dítě v ohrožení. Ačkoliv takto jedno škvrně chrání, stále nepřestal s vražděním novorozeňat a obecně s lovem dětí, nejsou jeho prioritou, ale je to oblíbená činnost. Jeho malé společnici to nikdy problém nedělalo a klidně za ním po přeměně dojde, aby mu otřela krev z pusy, tak jak to dělají většinou rodiče malým dětem. Ano, jeden by vážně řekl, že mají vztah otce a dcery, ale sytě tmavé vlasy Enza se neshodují s vlasy mladé dámy, kdy jsou špinavě blond. Vyloženě si s ní nehraje, jen ji hlídá a nechává ji sedět na zádech, pokud nesedí v sedle koně, je taková velká chůva, která kdyby chtěla, tak ji roztrhá bez mrknutí oka. Valerie jej většinou nevyužívá, ale už jej párkrát poslala proti někomu, když se cítila nepříjemně.

Společnost dítěte mu dodává i na neškodnosti, jelikož se to spojí s jeho sytě tmavými kukadly a dokonalým úsměvem, který věnuje komukoliv, kdykoliv, ale většinou je to ten sarkastický typ, kdy se vysmívá Vaší celé podstatě a je opravdu jedno, zdali jste svatí, prohnaní zlem, nebo prostě jen jste. Téměř všechny vnímá jako kořist, takže si zrovna na kamarády nehraje, v pustině je pár zákonů a hlavní je: Sežer nebo budeš sežrat. Ovšem pro dámy je celkem lákavým kusem masa, vysoký, tmavé vlasy, které mu v minulosti sahaly po ramena, aktuálně jsou krátké a sahají maximálně po uši. Výrazné čelisti, rázný krok a řekněme si i rázný stisk, který se nebojí použit na křehký lidský krk. Jeho tělo převážně mizí v temnějším oblečení, jelikož jeho prací je v současné době plížení stíny, lezení po střechách. Ale přesto v jeho šatníku naleznete několik světlých košil, úzké kalhoty, dlouhé kabáty, a dokonce i klobouky. Ty miloval ve Francii, když se mohl ukázat jako hrabě, který svedl hraběnku a pak ji zabil. Konec pohádky.

Story

Zrození a první roky

Každý někde vznikne, je však otázka, zdali se za tím pídíme. Některé z nás nezajímá, odkud jsme vznikli, jiní nepochybují, o tom, že je stvořila vyšší moc. Ale Enzo ví přesně, kde vzniknul, tázal se na to, a tak je dobře informován o svém původu, samotná Lilith ví, jak tomu bylo, ale královna Pekla jednoho dne (1648) ať už z nudy, či pro ukojení kreativní touhy po něčem novém, lepším, co by si zasloužilo stát po jejím boku jako společnost. To, že jejími mazlíky jsou kdejaká stvoření, ví kde kdo, tedy v Pekle, tito jedinci znají i mocného hlavního pekelného psa, ze kterého vždy stačí vzít ždibec, aby mohla vytvořit nové. Právě to udělala s tím rozdílem, že smíchala základní suroviny pro tvorbu démonů a přidala geny pekelného psa, kdy vytvořila démona podle svých představ. Když mu vdechla život, hlína, ze které byl vytvořen se oddrolila a on procitl jako mnoho spících panen v kdejaké báji, kdy ji musí chrabrý rytíř zachránit ze spárů temnoty.

Ale on se do těchto spárů narodil, byl zrozen s kouzly, která mu dovolovala se měnit do bestií, které samozvané královně oddaně slouží, někteří sice zběhnuli k Luciferovi, ale ví, kde je jejich pravý vládce. „Matko,“ oslovil ji prvně, než se jeho úplně zbavil všechny hlíny ze svého šedého těla, když obrazně řešeno na Adama stál se svojí výškou proti Lilith se vstřícným pohledem. Lehce stočil ocas kolem svých nohou a sklonil se před ní, když klečel na koleni. Loajalita vůči jeho stvořitelce byla vše, co v té chvíli cítil, naplňovalo jej to a zároveň krotilo mladou duši.

Poblíž své stvořitelky se pohyboval od prvních dnů skoro pořád, pokud neprozkoumával část jejího Pekla, už tehdy cítil odpor proti Luciferovi, který se nikdy neukázal na tomto území a slyšel na něj jen to nejhorší, co si můžete v uších démona představit, nic, co by jej donutilo k němu vzhlížet i když jej dokáže král Pekla zabít lusknutím pohledem, staví se na stranu královny. Doslova. Občas postával přímo za její osobou, kdy byl schopen si dřepnout a tvářit se jako šelma, dlaně opíral o zemi a drápy zarýval do země. Připraven zaútočit, kdykoliv mu to bylo nakázáno. Svoji stvořitelku však respektoval na slovo, proto si nedovolil roztrhat nic, dokud mu nedala první šanci zabít svoji opravdu první duši, kterou mohl pojat za kořist.

Mrsknul tehdy ocasem a lehce se ohlížel za sebe na stvořitelku, jako by čekal, zdali to myslí vážně, kdy mu nechala dovést duši v podobě mladého kazatele, kterého zabila bodná rána do krku. Tehdy Enzo chodil bez oblečení ještě, jelikož démoni příliš nerozliší pohlaví, nemají ani pocit studu a rozhodně z toho nedělají ani vědu. Přejel si drápem po rtu a naklonil hlavu se širokým šklebem na stranu, když kroužil kolem oběti. Omotal mu ocas kolem nohy a škubnul, vytáhl jej do výšky hned poté, co tělo muže dopadlo na záda na kamenné podloží, pozorné uši mohly postřehnout praskání žeber, co duši přivodilo dušení. Olízl se, když zaryl muži drápy do hrudníku a vytáhl z něj načernalou duši, která už neměla možnost záchrany. Jakmile ji spolknul, podoba muže, kterou svíral ocasem za nohu se rozplynula. Velmi spokojeně se otočil ke stvořitelce a usmál se, nakrmit mladé, není tak těžké, že?

Už jako mladý se dokázal prohánět ve větších prostorech jako bestie, kterou byl, jakmile mohl ukázat svoji pravou podstatu. Později v Pekle měl menší část, která byla pro všechny Pekelné psy, je to neustálá iluze, podle toho, co se zrovna hodí, mladý pekelný pes měl v oblibě western, proto rád naháněl ve své obří podobě duše, co byly odkázané na obranu sebe samých, aniž by si uvědomovali, že jsou vlastně po smrti dávno. Každopádně nic proti gustu, mladý pes si užíval svoje první roky ve velkém, ale povinnosti je brzy dostihly.  

Prvně to byly malé úkoly v Pekle, kdy donášel menší duše z očistce, proháněl se po Pekle, trhal duše, jak se mělo, sledoval ostatní démony při práci a učil se, ano učil. Ani v Pekle se nějakému učení nevyhnete, pokud chcete být aspoň trochu vzdělaní. Na zemi však ještě nemohl, byl hloupé štěně o délce stíhačky. Snažil se vše plnit tak, jak mu bylo nakázáno, ale zvídavost byla silnější.

​

První kroky na Zemi

Démoni a země, nebylo těžké pochopit, že bez schránky se na zem nedostane, a tak se vznášel jako obláček na zemi, byl unavený, protože jej pohyb bez těla značně oslabovat a byl už i výkon to, že se dokázal vyškrábat na zemi, bez toho, aby porušil svoji mladičkou, nezkušenou podstatu. Ale s démony se nikdo nemazlí, takže jakmile se vyškrábal, potuloval se po lesích a hledal první oběť, kterou by mohl posednout. Aniž by tušil, jak se to dělá. Na zemi byl Ranný novověk a vše se měnilo, Columbus objevil už nevědomky Ameriku. Poznával náběh konec třicetileté války, kdy si na jednom takovém bojišti našel tělo téměř mrtvého vojáka na oči, vloudil se k němu a zastavil jeho koně, pohyboval se kolem něj, než mu vlezl do těla ústy a usadil se v jeho těle. Voják se probudil v křeči, kdy začal lapat po dechu, kůň jej úlekem shodil ze zad a muž tak v bolestných křečích ještě absolvoval let a kop koněm, Enzo mu věnoval k tomu vše zadarmo ještě bolest, která se táhla od hrudníku do všech částí těla, byl paralyzován, a přesto se snažil křičet z plných plic. Démon brzy pozřel jeho duši a usadil se v těle, když vše utichlo a tělo ochablo.

Ne na dlouho, posadil se a prohlížel si ruce mladého, blond vojáka, než se postavil na jeho nohy. Nadzvednul košili, která se už nebarvila rudě, neboť zranění bylo zcela vyléčeno. Tehdy se vydal ochutnat krásy lidského světa, který mu do teď všichni odpírali. Nebyl už tak úplně mrňavý, když vylezl na svět, bylo mu lehce přes padesát. Vyškrábal se na prvního koně, kterého na válečném poli našel, než se vydal do neznáma. Když si pochutnal na jeho duši, viděl vše, co se chlapci prohnalo před očima za celý jeho život, ten nebyl zrovna moc dlouhý, protože mu nebylo ani devatenáct let. Neuměl dobře jezdit na koni, spíš se neustále vrtěl v sedle, ve snaze se tam udržet. Všude ležel sníh, byl stále únor, do konce této války historicky nezbývalo moc, ani ne dva a půl měsíce. Slyšel nářek, křik, hluk a výstřely z děl, také dusot kopyt a další výjevy, které v démonu vzbuzovaly spíš zájem než úlek.

Když vylez po dvou dnech z lesa, rozhlížel se, neměl ponětí kde pořádně je, dokud mu tělem neprošla kulka, vystřelená ze zbraně, ženy, která naběhla před jeho oře. Enzo spadl z koně a narazil si opět zády, praskání žeber bylo nevyhnutelné, ale jeho regenerace na tom ihned pracovala. Hýknul, jak sebou švihnul, ale po chvíli se posadil, díval se na místo, kam jej trefila a strčil do těla prsty, aby malou kuličku vytáhnul. Znechuceně se jeho zelený zrak upřel na mladou farmářku, která toho všeho měla dost. Enzo příliš nemluvil, neměl důvod s nikým mluvit, kromě Lilith, se psy se dorozuměl vrčením, démoni jej nezajímali. Zavrtěl prstem, když se postavil a chytil jí za ruku, když na něj ihned mířila, lidé neznalí nebeskému či pekelnému kovu, byli lehkou kořistí. Olízl si rty, když si ji přitáhl v polibku, který byl pro ni poslední, rozhodl se vyměnit si schránku tak brzy, neboť tato byla bez poškození a vypadala vskutku hezky. Žena krev a mléko, plná vzteku, hříchů byla dokonalou obětí. Upustila zbraň a sápala se prsty po svém krku, jak chtěla démona vytáhnout, jakmile se tělo mrtvého vojáka odporoučelo k zemi. Křičela na celé okolí, prosila Boha o spasení, ale nic takového nepřicházelo. Stejně jako se jí draly do očí slzy, padaly na zem i vločky – tiše a pomalu.

Odsuď musel pěšky, byl tehdy ve Francii, kde se stále válčilo a bylo v tom zatažené náboženství, protestanti proti katolíkům. Ach, nakrčil nos v malé krčmě jako ženská schránka, protože se mu to vůbec nelíbilo, jak neschopní boje prohlašovali, že je Bůh vykoupí. „Bůh ti nepomůže starče.“ Díval se na něj očima krásné mladé ženy, tehdy netušil, že mu ani tato schránka dlouho nevydrží. Muž dobelhal k ženě a usmál se na ni, i když mu chybělo už celkem dost zubů, třásl se a v očích Enza vypadal spíš jako pomačkaný kus látky než lidská bytost. „Oh děvenko, tvoje mysl je zastřená bolestí ze ztráty milého. Ale nesmíš zanevřít nad pánem spasitelem.“ Snažil se mu domluvit muž, ale démon se nad tím uchechtl, když mu zezelenaly oči a on si přitáhl starce k sobě a olízl si vycenění zuby, tehdy nevěděl, jak se proměnit do psa, ale věděl, že se mu umějí ukázat zuby. Zakousl se starci do hrdla a čekal, dokud z něj nevypadne doslova duše jako lahodná dobrota. „Nevím, proč máte muže za spasitele, ale pro mě je to žena. Přidejte se na její stranu a budete ušetřeni.“ Zazubil se.

Než by se nadál, byl odvěcen do žaláře, za zabití nebohého civilisty a také, za paktování se Satanem. Což pro následovníka Lilith byla velká potupa. Seděl tiše v žaláři a hleděl do stěny, kdy se v myšlenkách opíral do komunikace s Peklem, která bohužel nebyla možná na takovou dálku, ale on doufal. Odpusť mi to má paní, že jsem zradil tvoji důvěru. Opřel se hlavou o chladnou kamennou stěnu, ignoroval téměř fakt, že se může přemístit, ale byl znaven cestou a stále měl neukojený hlad. Ačkoliv nemohl spát, tak spal, jen odpočíval, dokud se mu v hlavě neozývalo volání jeho stvořitelky, která zjistila, že jeden z jejích psů se zaběhl. Okamžitě vstal a přecházel v cele ze strany na stranu, dokud se neopřel o mříže a ruce prostrčil ven, tehdy na dveře žaláře dopadly z venkovní strany tlapy velkého psa, hnědo černý rotvajler. Tehdy se mu tak ještě neříkalo, ale byl to přesně ten typ psa, který znáte z moderní doby. Agresivně chňapal po rukách démona, dokud jej nechytil za čenich a nezmáčknul, pes zakňučel a stáhl se, tehdy Enzo naklonil hlavu, protože mu rozuměl. Přes zuby na něj začal něco vrčet, pes hleděl na démona jako na zjevení, než se rozběhl pryč. Až zanedlouho se ozývalo z chodby mnoho hluků, pád kovové nádoby na zem, dopad měkkého kusu čehosi na chladnou kamennou zem, křik z hrdla muže, kterého pes trhal na kusy, dokud se kolem těla nevytvořila krvavá skvrna. Pes tehdy doskákal na třech nohách za svým novým pánem, Enzo jej pohladil po hlavě a pak jej lehce poplácal, když si převzal klíče z tlamy psa a otevřel si dveře. „Hm.“ Odfrkl si, když viděl na konci chodby jen ruku hlídače, jak sebou cuká posmrtně.

Společně se psem se vydal na nádvoří, ale tam už byli všichni v pohotovosti, jeho zelené oči se zakously do mužů se zbraněmi, kušemi i meči. Muškety byly vskutku otravné zbraně a tělo démona to rychle pocítilo, kromě toho však vnímal, jak schránka mladé ženy nedokáže odolávat jeho podstatě. Na krku měl černé žíly, vypadávaly mu vlasy a tváře chřadly a hubly i během jednoho dne. Byl mladý a plný sil, které čerpal z Pekla. Zavrčel a rozběhl se proti skupince můžu, chtěl je zabít, jen aby mohl pozřít jejich duše, stále měl hlad, a to v něm pobouzelo bestii. Tehdy však padl on, nikoliv muži, když jej zasáhla salva kulek z mušket, padnul na zem a dusil se vlastní krví, pes k němu doběhnul a štěkal po všem, co se kolem hnulo, ale i jeho brzy potkal stejný osud, jako dávno tělo ženy. Smrt si přišla pro psa a démon byl opět bez schránky, ale jelikož byl hladový a slabý, volání Lilith bylo silnější natolik, že jej stáhli doslova do Pekla. Jeho první setkání s lidmi na zemi skončilo poněkud brzy po několika dnech a nebyl z toho zrovna nadšený.

​

Lepší, silnější, naivnější…

Mít sílu je kouzelné, ale s mocí je potřeba mít taky zodpovědnost, co mladému jedinci bylo celkem jedno. Na zemi se mu zrovna nechtělo, taky tam pár desítek let nebyl, měl sto šestnáct za sebou a co většinu tohohle života dělal? Hm, nudil se. Jediné pozitivum na tom všem bylo, že měl svoji osobní schránku, kterou mu jeho paní vytvořila. Tmavovlasý muž, tak akorát vysoký, spíš vyšší než obvyklá výška pro lidské tvory, tmavé oči jako jeho duše, přesto nevinný kukuč. Tehdy byl bez jediné vady, když mu jej Lilith věnovala jako schránku, co jeho tělo jednoznačně vydří a taky měla pravdu, jak by ne, královny se přeci nepletou.

Otřel si hřbetem ruky ve své démonní podobě rty, které měl celé od krve, jak společně s jedním démonem mučili duši, která byla zodpovědná za hrozné činy, tedy aspoň pro Nebe, Peklu to bylo více méně jedno, jen si užívali fakt, že někoho mohli mučit. Zabořil muži do stehna drápy a sjel až ke koleni, přitom se na něj šklebil, jeho zvířecí pudy nešlo zapřít, otočil se a zavrčel, když slyšel kroky, které vydávala démonka, co jej často školila, pokud to nedělala samotná Lilith, nebo jiní. Byla hezká, ale sama pekelnými psy opovrhovala. „Jdeme na zem.“ Dívala se na démona a pak si letmo povzdechla. „Hned Enzo.“ Zamudrovala, když na ni démon nereagoval a jen tupě zíral, vypadal jako hňup, protože neměl ponětí, co vlastně po něm chce, než mu docvaklo, že si má jít pro svoji lidskou schránku. Mávnul za sebou ocasem, jak kolem ní procházel, když si olizoval prsty od krve lidského těla, které tam mučili, ano, dostali sem tam živáčka. Nerad ji poslouchal, ale nechtěl řešit nějaké problémy z vrchu, ačkoliv si hlavu stavěl brzy, taky kromě toho pocítil brnění na zátylku, jak mu to nakazovala i Lilith, pravděpodobně už svůj výmysl znala a taky jeho myšlení. „Neodporuj,“ zaznělo mu v hlavě, hlas Lilith si nemohl s ničím splést, jen sklonil hlavu, jako kdyby ho mohla viděl, ačkoliv o tom pochyboval, byl v třetím Pekelném patře.

Jakmile se jejich nohy dotkly země, tedy ani ne tak země jako půdy, ale spíš podlahy jedné lodě, která mířila kamsi do země. Opřel se o zábradlí a zmateně hleděl na moře. „Kde to jsme Zire?“ Otočil se na ni úplně, když se démonka rozhodla vedle démona postavit a opírala se o zábradlí. „Míříme do Francie, tvoje oblíbená. Byl jsi tam předtím.“ Křenila se na něj jako malé děcko, protože si jej dobírala za to, že schytal bídu, protože odešel jen tak. Zire byla mrcha, však byla démonka, ale přesto ji musel poslouchat, její hlavní schopností bylo ovládání pekelných psů, tudíž dokázala být bičem pro všechny psy, tak i pro mladého démona. Vše se mu houpalo i lidský žaludek, nemohl udržet ani pevný krok na palubě, takže seděl u stěžně a hleděl na šplouchající hladinu, jeli odněkud z Nové země, pravděpodobně to byla Amerika nebo snad Alžír, ale měli to už za pár, protože se na tuto loď přemístili o něco později, než původně měli. Zire se posadila vedla démona a položila mu ruku na koleno, sjela na stehno a mezi prsty se jí objevila zlatá mince. „Mám svoji práci, ty taky, tohle máš na ubytování na zemi.“ Hleděla na něj, když se jí peníze mezi prsty rozmnožily na několik mincí. „Fajn.“ Koukl na ni a sebral jí je z ruky, když jí zatahal za tvář druhou rukou. „Kdy mi řekneš, co mám za práci?“ Díval se jí do očí a schoval si peníze do kapes koženého kabátu, to však neuniklo ostatním lidem na palubě, ti o démonech neměli ani potuchy, většina byla pravděpodobně věřící podle křížků na jejich krcích, ale brali ty dva jako lidi z podpalubí, kterým zde kapitán dovolil pobývat, jak jinak by se jim podařilo proklouznou na palubu střežené lodě?

Abilities

• HELLHOUND – Nejsilnější - (Pekelný pes) – Základní schopnost, která by mu leckdy stačila k tomu, aby obrazně vyhlásil někomu válku. V těle mu koluje část polovina genů pekelných psů, která mu umožňuje se měnit na psa či vlka, záleží dle vybrané schránky, a co je mu více po chuti. Kromě přeměny tato schopnost sebou přináší také větší sílu, obratnost a možnost rozumět psovitým šelmám, jak v lidské, tak i zvířecí podobě. Pokud mu Lilith nebo jiný nadřazený přidělí smečku pekelných psů, může je ovládat, pokud však jsou bez rozkazů, neradi jej poslouchají ve větším množství. Jednoho či dva ještě dokáže zkrotit autoritou, která v něm díky postavení vře. Tato schopnost má hlavní omezení, jakmile na něj začne působit Lilith, musí se jí ihned podřídit, a i když se snaží opaku, jde často o marné pokusy. Ovšem záleží také na vzdálenosti, co mezi sebou mají, pokud je blízko, nemá cenu vzdorovat (přesto to dělá), ale jakmile je daleko, tak že na něj nevidí, je pro něj lehčí jejím přikázáním vzdorovat.

• SHADOW ARTS (Stíny a tma) – Ovládání stínů, není mezi démony nic neobvyklého, jakmile je někde stín, dokáži se přemístit do druhého a naopak, zejména jim k tomu nahrává v současné době i omezená sluneční doba, která přináší více temnoty a tou se dá proplouvat jako oceánem. Nemůže se však přesouvat na velké vzdálenosti, maximálně několik kilometrů, pokud potřebuje jít dále, využije prostě obyčejnou teleportaci, vzhledem k tomu, že nemá křídla. Schopnost temnoty mu také dává možnost se jimi bránit, vytvořit si z tmy ochranné štíty, ale vždy na jeden útok potřebuje stín, aby mohl mít nový štít. Dokáže vycítit jakýkoliv stín i v té nejprosvětlenější části místnosti, pod lampou je přeci největší tma. Ale bohužel tato schopnost byla za slunečných dní trochu nevýhodná, podobně jako je dnes, pokud se střetne s protivníky, co ovládají světlo. Ti jej dokáží zahnat do úzkých, no nikdo neříká, že se vzdá. Může za pomoci stínů a temnoty i uniknout z místností, budov, či vězení. Tato schopnost se mu hodí zejména při plížení, lovu, zlodějině. Je však nutnost mít minimálně 5% tmy / stínu. Pokud využívá schopností, zezelenají mu oči.

• MAGNOKINEZE (Ovládání kovů) – Z části zablokovaná, funkční je na 40 % - Jedná se o jeho nejslabší schopnost, která je zároveň jeho odrazová schopnost v boji, dokáže ovládat kov, ať se jedná o ten pozemský, nebo pekelný. Nebeská ocel mu bohužel hodně vzdoruje. Pokud má přístup ke kovům, dokáže měnit jejich tvar, pozice a stavět z toho cokoliv co potřebuje, sice je to velmi neestetické, jak něco k sobě splácne, například několik vraků aut, aby vytvořil zábranu, či naopak schody do vyšších míst budovy, ale stejně to sem tam dělá. Dokáže vytrhnout ocelové dráty z betonových částí věžových domů, rozebrat mosty, poničit brány a podobné, proto si jej Silverberg hřeje jako hada na hrudi. Kromě ničivých věcí, dokáže tvořit i malé okrasné věci pro jeho svěřenkyni, která se kolem něj často pohybuje. (Aktuálně nedokáže provádět velké útoky, jelikož jeho schopnost byla zablokována jeho tvůrkyní na dálku.) Schopnost vyžaduje přítomnost kovů, kromě toho, je energeticky náročná a podlehne jakýmkoliv schopnostem, které jsou magnetické, elektrické, ohnivé. V případně elektrických, mu může přivodit i nepěkný zásah.

Demon Form

Originální podoba – Vznikl jako pekelná bestie s možností měnit se do lidské podoby, zejména pak kvůli tomu, že s obyčejnými pekelnými psi se těžko domluvíte typickou mluvou. Většina lidí by tohoto tvora na zemi potkat nechtěla, proto je taky dobře, že se v této formě bestie nedokáže na zemi dostat, kdyby ano, tak válku vyhraje Lilith už dávno a bylo by po vše, žádných padesát let, stačily by tři měsíce. Dobře, do zní lehce egoisticky, ale shrňme si to. Enzo je ve své psí podobě vysoký 20 metrů, kdy lidskou schránku dokáže rozplácnout na kaši pouhou packou, natož aby se k ní snižoval a snažil se ji sežrat. Vzhledem k tomu, že má v Pekla tak velkou podobu, pohybuje se v této formě mimo snížená patra Pekla, kde se většinou bydlí. Občas se sice takto objeví u panství Lilith, ale díky velikosti je to jako chtít nacpat vzducholoď do litrového hrnce. Jeho kůže je lesklá a vypadá téměř, jako stažený králík z kůže, kterého chcete porcovat. Na zádech jeho páteř vyčnívá, připomínajíc hory, takto jeho záda i krk z vrchu zdobí od hlavy ke kořenu jeho dlouhého ocasu. Ten je štíhlý, oble zakončen a připomíná tak spíš kočičí. Enzo je tmavě rudý, jediné, co má odlišnou barvu, kromě hřbetních kostí, jsou jeho drápy, které jsou světle šedé. Šedo-tělové jsou i jeho zuby, kterých má doslova plnou tlamu. Nebo spíš tlamy? Na první pohled jeho hlava připomíná lebku olezou svaly, šlachami a někdy ani to. Oční důlky jsou prázdné, zaplněny jen šlachami, které nedrží nic, jen samy sebe. Má hned tři oční otvory na každé straně, jeden velký kulatý a další připomínají trojúhelníkové tvary. Ovšem nazpět k čelistem, už podle velikosti jeho těla, jsou i velké čelisti, které si rády pochutnají na čemkoliv, co se do nich vleze, s tím, že se tam s lehkostí vleze i nákladní automobil, tak i ten by sežral. Tlama se umí otevřít na tři panty, kdy vrchní čelist zůstane celá a spodní se oddělí na dvě čelisti. Svaly spojující vrchní a dolní čelisti u sebe, jsou gumové a pravděpodobně připomínají svojí pružností hadí tlamu. Zuby se to v tlamě jen hemží, nahoře je kromě základní sestavy, tucet dalších menších a různě zatočených zubů, podobně jako na otevírací spodní čelisti, kde se zuby dostávají až do míst, kde obvykle má zvíře tváře a měkkou tkáň. Má je dokonce i na patře, nebo v otvoru hrdla do krku. Mezi čelistmi se pohybuje jeho dlouhý rudý jazyk, kterým je schopen lapit oběť a srolovat si ji do tlamy. Nejvýraznější věcí na jeho těle je koruna, která zdobí jeho hlavu, jedná se o půlkruhovitý kostnatý výrůstek z jeho lebky. Tato koruna je tvořena z hlavních tří rovných kostí, trčících z jeho lebky, které se rozpínají do vějířovitého tvaru, tyto tři kosti spojuje hromada kruhovitých kostí, které dodávají na představě kruhovitého tvaru. Kromě toho mu z hlavy ještě trčí několik ostnů, které už nic ke koruně nepojí. Koruna nebo vějíř, záleží na Vaší představě, je už hodně poničená od boje s ostatními velkými démony v Pekle, některé části se rozpadají, praskají a velmi často chybí.

​

Verze podoby na zemi – je něco daleko jinačího než to, co můžete potkat v Pekle. Rozhodně není tak velký jako několik domů na sobě, vůbec není rudý a nemá tak divou otevírací tlamu, jako by snad byla stvořená z okvětních lístků masožravé rostliny. Tato podoba se několikrát změnila, prvně vypadal jako přerostlý pes, ale zjistil, že se ho lidi nebojí, ba, že se s ním chtějí kamarádit, no, každopádně když na ně zaútočil, nebyli moc nadšení. Proto tuto podobu velmi brzy vyměnil za podobu křížence vlka a psa, jeden by to nazval pravlkem obrovským, každopádně i toho lehce přerostl. V kožichu má o špetku méně než jako člověk, hřbetem sahá do velikosti kohoutku kde, jakého tažného koně (180 cm) a možná proto na jeho zádech můžete vidět právě malou Valerii.

Je sytě černý, ovšem v matném měsíčním světle se odráží modré prvky v jeho hustém kožichu, který i přes velikost tvoří hodně sportovní tělo, které svoji váhu schovává s jednoduchostí do rukávu, podobně jako kouzelník holubici. Se svojí výškou má něco přes tři a půl metráku. Ve velké tlamě skrývá řadu smrtících zubů, které proniknou do masa stejně lehce jako nůž do másla. Kožich jej chrání před chladem pusté krajiny, proto dokáže spát i venku, kdy se stočí do klubíčka. Není extrémně rychlý, ve své psí formě se nedokáže teleportovat, proto prochází stíny, kdy na Vás vyskočí ze tmy, nebo Vás do ní vtáhne. Libuje si v útocích z výšky nebo naopak zpoza zad, jeho zbraní kromě zubů, drápů je i síla a inteligence, která je stále lidská i když vypadá jako bestie, dokáže komunikovat skrze mysl k bytostem.

Podoba zvířete byla uzpůsobena lovu, dokáže silou svalit i koně, ale přesto má na těle hodně jizev z bojů. Regenerace je o něco pomalejší v této formě. Má jasně zlaté oči, které se do lidské podoby přenáší, jen, když se rozhodně proměnit. Nemusí si při přeměně svlékat oblečení, jakmile se vrátí do své podoby opět jej má, tedy většinou, někdy ho prostě nemá. Pokud se vedle něj postaví malá Valerie se svými 138 cm, vypadá proti ní Enzo nehorázně mohutně.