1479

V dobách kdy lidé bojovali a umírali o majetek druhých a o slávu svých pánů. V dobách kdy bohatí se svými egoistickými charaktery popíjeli a slavili svojí hamižnost, byli i lidé chudí, kteří museli o drobky žebrat. V takové době vládli ve svém skvostu Andělé v nebi. Vládli povyšeně a s pýchou svému nebi pod toho nejvýššího šéfa, a jejich větší očekávání bylo, že každý tam musí být poslušný, ať už anděl nebo archanděl. A ta jejich poslušnost je odměnována vélkým poděkováním od boha a modlitby smrtelníků. A na naše vládnoucí podsvětí bylo vždy za ten nejhorší svět týhle smradlavé planety, jakoby snad byla země s lidmi o něco lepší. A během takové doby vládl v pekle můj bůh a stvořitel, zvaný Lucifer který byl za svou vzpurnost svržen do pekla. Byl zrovna úplněk když mě vytvořil. Během toho večera, jich Lucifer vytvořil rovných 200, jedním z nich jsem byl já. Samozřejmě jsem nebyl zrozen hned v lidské podobě, takže jakmile jsem se zrodil, tak jsem hned hledal někoho pro mě vhodného, a z nějakého důvodu jsem byl v tu chvíli vybíravý. Nakonec jsem kolem uličky Španělska narazil konečně na osobu kterou jsem mohl posednout, bylo to v celku rychlý. Když jsem ho posednul a viděl jeho vzpomínky, tak můžu s jistotou říct že jsem si vybral správně. Proč správně? Protože z toho člověka jsem cítil zvláštní potenciál. Cítil jsem v něm zvláštní ambice, nechce nic jinýho než žít, hmm, docela vtipné, protože jsem mu od chvíle rozhodně změnil. Muž jménem Crowley, člověk který vyrůstal sám bez rodičů, samostatný, v mládí pracoval jako umejvač bot za pár šlupku. Hned co jsem se vrátil zpátky do pekla, jsem se šel seznámit se svým stvořitelem. Šel jsem společně se svými novorozenými démonskými sourozenci směrem ke trůnu. A hned jsem ho uviděl, v celé své kráse. Okamžitě jsme všichni poklekli. On vstal z trůnu, přistoupil k nám a hned započal svůj proslov. ''Moje děti, moji synové, moje dcery, věřte že jste byli požehnáni už jen tím že jste poprvé spatřily světlo z mé vůle, a věřte že nežijete bezdůvodně, jste démoni, a kvůli tomu se na vás bude takhle lidstvo dívat. A to je ten problém, lidstvo. Lidé jsou jak já říkám, opice bez chlupu a mozku. Stvoření který vytvořil můj otec, a otec do toho chtěl abych se se svýma bratrama a sestrama poklekli před prvními lidmi, jí ale odmítl. Protože jsem věděl že jejich vytvořením mým otcem byla fakt velká chyba, a jak se postupem časů ukázalo že jsem měl přece pravdu, jenom poskvrňujou dar který jim dál bůh. A za svou pravdu jsem byl pro nebesa zrádce a kvůli tomu jsem byl svržen sem. A víte co? Nelituji toho, protože vy, jste moje děti ne lidé, vy jste ti co si zaslouží putovat a žít na zemi ne lidé, to vy, jste budoucí národ''. Po tomhle proslovu jsem hned věděl že mým pravým bohem, bude Lucifer.

1579

Během prvních 100 let od doby co jsem byl stvořen, jsem se co nejvíc učil, poznával a hlavně trénoval. Učil se hlavně poznávat lidskou chtíč, hamižnost, ctižádost. Po takové době jako je 100 let, jsem konečně dostal práci jako křižovatkový démon. Proč takovou práci? Protože jsem žádnou jinou nechtěl. Nějakou dobu jsem čekal až dostanu svou příležitost, příležitost že se na takovou práci hodím. ''A hleďme, jako na zavolanou''. Říkal jsem si, protože jsem byl povolán. Připravil jsem si na takovou příležitost všechno v černém. Byl jsem přivolán vedle jednoho domku v dřívějším Hollandském městečku. Podle všeho můj zákazník bydlí právě v tomhle domku, najednou ze dveří vyjde takový 40letý muž a povídá. ''Ty..ty seš ten démon kterého....jsem přivolal?'' Úplně vyklepaně se zeptal. ''No...jak vidíš, nikdo jiný tu asi není''. Sarkasticky jsem odpověděl. Už hned v hlavě jsem si říkal jak špatnej kšeft to bude. Ten chlapík sotva mluvil. ''Ehm..ehm, no..nechceš?''. Strašně dlouho mu trvalo než něco řekne. ''Nevadí když půjdu dovnitř že ne?'' Zeptal jsem se a prošel jsem do jeho baráku, protože než by mě pozval, tak by byly ještě 3 války. Projdu a vidím jak u krbu sedí tři děti, k tomu uvidím jejich matku která se z hrůzou s děsila a šla ke svým dětem. ''P.... prosím, nechceš si sednout?'' Zetpal se mě ten zděšený muž, v zápětí jsem mu odpověděl. ''Ne díky rád si postojím''. Ten chlap sotva mluvil. Než se vlastně stačil rozpovídat, šel jsem se pozdravit s jeho rodinou, hned dala matka své děti za sebe, ''hmm, máte krásnou ženu'', vyjádřil jsem se k půvabu jeho ženy, klekl jsem prohlížel si děcka, styděli se, aby ne když vidí démona v černém. ''Tohle asi budou vaše krásné děti,'' odpovídal jsem klidně. ''Tohle je moje žena Ganiya, a tohle jsou naše děti Bran, David a Nadyia.'' Rozpovídal se muž za mnou a představil svoji rodinu, chtěl ještě něco asi říct ale musel jsem ho pozastavit. ''Papapa, promiň ale asi jsem přeslechl tvoje jméno.'' ''Aha, promiň, jmenuji Goledwyn.'' Odpověděl a hned se zase zeptal, ''A ty budeš....?'' ''Oh, promiňte mi mou neslušnost, říkejte mi Crowley,'' odpověděl jsem. ''Oh, dobře..eh... Crowley, proč jsem tě vlastně přivolal, och...potřebuju tvojí pomoc.''

Mezitím co se mi ten Goledwyn sanžil vykecat, já jsem jenom koukal kolem sebe, a nejvíc ho zaujalo že v domě toho moc nebylo, viděl akorát jenom pec, krb, stůl a jídla snad na týden, ale co mě vlastně zaujalo, bylo že jsem viděl vojenský výstroj a puška k tomu. ''Oh.. jo to je můj vojenský výstroj,'' odpověděl na moje prohlížení, ''Oh fakt nepovídej?'' Odpověděl jsem opětovně, úplně jakby se ho snad někdo na něco ptal. Radši jsem se zeptal o co tedy jde a proč mě zavolal, ''No tak asi se dáme do toho. Takže, čím ti posloužím?'' ''No věc se má tak Crowley, tady v Hollandsku a v dalších oblastech zuří válka už 11 let, dřív bych si myslel že tyto konfrontace nebudou mít dlouhé trvání, ale... asi jsem se zmýlil. Zrovna nedávno byl dobyt Maastricht, a krom toho obsadili vojáci s guvernérem další 3 města nedaleko od Hollandska. A problém je v tom že tahle válka má velký důsledky na moje výdaje, a nejsem ani jedinej, spoustá vojáku kvůli téhle válce téměř přišla o spoustu peněz a téměř jsme museli i prodat polovinu majetku, a..a prostě.." Během toho jak mi vysvětloval svoji špatnou situaci jsem radši pzastavil.

''Hey hey hey, příteli radši to zkrať, nemám moc rád dlouhý proslovy.'' Musel jsem ho fakt poprosit aby to trochu zkrátil, protože jak do toho sotva mluvil, to se fakt nedá poslouchat. ''Ohhh.. dobře, potřebuju aby jsi nás dostal kamkoliv do bezpečí mimo týhle války. ''Po tomhle jsem si v hlavě říkal, jak moc zajímavé přání, "a nic víc?'' zeptal jsem se, a hned kývl že nic víc. ''No čekal jsem trochu víc'' pomyslel jsem si, no budiž, hned jsem začal obchodovat. ''No dobrá, ale věř, že budu na oplátku něco chtít od tebe, protože v mém branži se nedává nic zadarmo.'' S vélkým nádechem a výdechem odpověděl, ''dobře, co chceš na oplátku?'' Nedočkavě jsem uvedl svojí první nabídku. ''Bude to stát tvoji duši.'' Hned jak jsem to dořekl, zjevil se jeho vyděšený výraz, jeho žena také, hned uskočila ke svému manželovi a objala ho. ''Ne lásko, tohle ne, tohle nemůžeš.'' Úplně se jí po tváři vztékla slza. ''Páni, ty máš fakt starostlivou ženu chlape.'' Po dlouhém promýšlení nakonec Goledwyn řekl, ''Promiň lásko, ale jediné co chci, je aby jsi ty a děti byli v bezpečí, a nechci riskovat vaše životy. A tohle je jediná možnost, nemám na výběr, musím to udělat.'' ''Takže, dohodneme se?'' Lehce jsem netrpělivě vyzvídal. Pak přijal obchod. ''Platí, a kdy budeš chtít moji duši, hned teď?'' Zeptal se a já odpověděl. ''Hned? To ne, řekněme, že tě navštívím za 15 let, za to ti zaručuju že se tvojí rodině nic nestane.'' Ujišťoval jsem ho, a vytáhl jsem smluvní list. ''Prosím ruku.'' Přiložil mi ruku, píchl jsem mu palec, a krví podepsal kompletně. Jeho žena sotva udržela slzy. Mě to ani nějak nezajímalo, zajímalo mě jenom pocit dobře odvedené práce hned první den. Poté jsem se hned zeptal, ''tak tedy fajn Goledwyne, kam vás mám umístit, když říkáte mimo války?'' A hned uvedl místo. "Potřebujeme se dostat do Ameriky, konkrétně na Oregon, tam máme největší jistotu že se tam válka nedostane." "Pak tedy dobrá.'' souhlasil jsem a přemístil jsem nás na onen stát, přemístili jsme se hned vedle jednoho domku, naštěstí nebyl nikdo kolem aby si nás všiml. Pak jsem se tedy rozloučil, stačil jsem se ještě ohlednout zpátky na ně, pevně svírali děti svého otce, stejně tak jako on, a jeho žena opět neudržela slzy, hm zvláštní, jako by mi ho bylo líto.

2016

Krásná Sobota a krásná doba na to udělat další krásnou smlouvu. Taková návštěva na křižovatku na Jihozápadní Americe v Arizoně. Taková klasika, fikaný černý oblek, modrá kravat, krásný účes. Zjevím jak kouzelník, no jo, za tu dobu co dělám tuhle práci tak dokážu z toho udělat drama, kouknu a vidím před sebou krásnou, dobře stavěnou brunetu. ''Áááá" Lekla se. ''Ale copak madam, to jste ještě neviděla démona v slušném obleku?'' sarkasticky jsem ji utěšoval.

''Oh tyvole'' povzdechla si. ''Čím pak jsem si zasloužil tvoje zavolání?'' Zeptal jsem se, a v zápětí odpověděla. ''No.... slyšela jsem že dokážeš lidem splnit přání, no a já bych jedno měla.'' Po jejím stydlivém proslovu jsem to na ní chtěl zkusil elegantněji. ''Ale, copak tak krásná žena jako vy potřebujete od někoho jak jsem já pomoc?'' Ale i hned jsem si v hlavě říkal co by ona si asi tak vyžádala. V hlavě mi těch variant proběhlo spousta, ale nakonec věc o kterou chtěla smlouvat, mě ani nepřekvapila. ''Já.. já chci aby jistá osoba umřela.'' No jo no, člověk usiluje smrt o jiného člověka, ''ach ti lidé'' pomyslel jsem si, no nic radši předložím karty na stůl. ''Smrt joo? Hmmm, okey tedy, tak tedy koho, kdy a kde?'' A na otázku odpověděla takhle. ''Chci aby umřela Margaret Prescottová hned zítra.'' ''Aha, ok, a příčina?'' Zeptal jsem se z principu protože neodpověděla úplně. ''To je jedno, Rakovina, infarkt, je mi to sakra jedno, halvně ať zdechne, já ji už prostě nechci aby žila.'' Docela se nám ženská rozvášněla, tak jsem ji radši uklidnil protože na hádky fakt nejsem. ''Okey okey dračice, ale věř že to nebude zadarmo.'' ''Fajn, co po mně chceš?'' Zeptala se, hned jsem jí opdověděl, nerad se združuju. ''Zkrátka, tvoji duši.''

Úplně zkameněla, bylo z ní vidět lehká hrůza z její obličeje, po chvilce se vzpamatovala a hned odpověděla. ''No dobrá tedy, tak kdy jsi pro moji duši přijídeš?'' A hned jsem uvedl podmínky. ''No vzhledem ke tvému přání, řekněme.... tak 10 let, může být?'' ''Dobrá, platí.'' Souhlasila bez mrknutí oka, klasicka povaha člověka, mít cokoliv za každou cenu, vytáhl jsem tedy smlouvu, popadl jsem její ruku a píchl jsem na její prst kvůli krvi. ''Au, co děláš?'' zakřičela kvůli jednomu popíchnutí, achjo, ti lidé nic nevydrží. ''Tohle? Něco takového se musí vždy podepsat krví.'' Utěšoval jsem jí jenom z principu aby nemusela jančit. Pěkně napsala své jméno na list, poté se hned otočila a nafrněně mířilia ke svému autu, nastartovala a odjela. ''Ach, proč zrovna já chytím potkám takové lidi,'' říkal jsem si, než jsem se stačil vrátit, zničeho nic, se nebesa jakoby začala trhat a z černat. Do toho se z nebes začalo něco padat, něco v podobě malýho asteroidu, akorát trochu světlý. Viděl jsem jich popadat tak nejmíň 10, když dopadli, tak udělali vélký výbuch, nejméně tak 10 kilometrů ode mě ve všech směrech, a já si říkám co se skara děje. Radši jsem zalezl zpátky do pekla, nerad bych aby mi nějaký spadl do hlavy. Když jsem se vrátil, všichni v pekle pobíhali sem a tam, téměř nikdo neví co se děje. Po půl hodině jsme se nějak dozvěděli že Archanděl Gabriel započal v nebi občanskou válku, a technicky za to, vyhlásil válku celému lidstvu. Můj udivený výraz byl hodně znát, ''Tak nevím, mám jásat nebo co?'' Říkal jsem si, protože kdo by čekal že zrovna andélé budou chtít genocidu pro lidi. Téměř všichni démoni v pekle se připravovali na boj, já byl svým způsobem taky připraven. Pak nám ale Lucifer oznámil že to není možné, protože ho drží nějaká pečeť, kvůli tomu pečeti nemůžeme ani my démoni. Tak jsme se radši v klidu a trpělivě, čekat na tu správnou chvíli.