Začátek a pád

Začalo to tím, že byl stvořen. Alespoň pro něj to tím vším začalo. On a jeho bratři: Michael, Gabriel, Uriel a Rafael. Začátek by popsal jako zvláštní, klidné a příjemné období, kdy ve světě ničeho pobývali jeden s druhým jako sourozenci a pomáhali otci tvořit svět do podoby jeho představy. Lucifer plnil vše o co jej otec požádal s trpělivostí a precizností tak, aby odpovídal výtvor představě, jakou mu Bůh popisoval. Našel v tom jakousi radost, v plánech, které otec měl, které s ním sdílel a s úkoly které mu dával ke splnění. A on nikdy nezklamal, ani si neuvědomil kdy, ale postupně se stal oblíbencem, tím kdo naslouchá, tím kdo se zajímá ze všech nejvíc a to i poté co otec stvořil ostatní anděle a rozdělil práci rovnocenně mezi všechny z nich. Ano, dalo by se říci, že tím se jeho rozvrh uvolnil a Lucifer trávil svůj čas s bratry, tréningem i procházením vytvořeného světa. Nikdy tolik netíhnul k tréningu se všemi svými bratry, nejčastěji trávil čas s Urielem a Rafaelem. Nebylo to tak, že by neměl zájem trávit čas i s dvojčaty – jen by se dalo říct, že sdílel Michaelovu nechuť společně trénovat. Co se pak veškerého volného času týče, trávil jej skutečně převážně s Urielem, kdy si jeho bratr věnoval knihám a Lucifer pak vlastnímu studiu, tréningu nebo jakýmkoliv jiným rozborům důležitým pro jeho následující práci či úkol, kterým ho Bůh podaroval.

To, co fungovalo dobře a mělo i nadále dobře a spořádaně fungovat se však otec rozhodl narušit tím, že se rozhodl stvořit lidskou bytost. Luciferovi se tato myšlenka nelíbila, že by do světa, který společně vytvářeli k otcově představě měla přít bytost s volným myšlením, s nápady a činy, které by mohly všechno dočista změnit. Nesouhlasil a nebyl jediný, viděl u Michaela podporu ve svém nesouhlasy a rozhodl se vůči otci se svým názorem na takovou bytost ohradit. Nesouhlas se stvořením člověka se setkal nejen s neúspěchem, ale také s božím hněvem, kdy se stvořitel rozhodl dát oběma bratrům jasně najevo, že s jejich názorem nesouhlasí a lidstvo bude zkrátka a dobře stvořeno. Zatím co si Michael odnesl z otcova hněvu pár modřin, věčných vzpomínek a ponaučení, Lucifer si odnesl pohmožděniny, bolest, přesvědčení, že to zkrátka není vůbec dobrý nápad a nenávist vůči lidem, kteří ho ještě před svou existenci sesadily z jeho místa stvořitelova oblíbence. Nesnášel je tak moc, že se své myšlenky nechtěl vzdát a tajně ji v sobě uchovával i v době, kdy byli stvořeni první z nich.

A tak spořádaně žil dál, se svými myšlenkami vůči lidem zakořeněnými v mysli dál plnil úkoly a sledoval co se vlastně děje na zemi. Později po svém pádu navštěvoval zemi, aby trénoval nejen svou schopnost, ale také aby viděl ta stvoření a bytosti, které otec tolik miloval při životě. Všechno vypadalo dobře, lidé se svými nápady, se svou vírou v boha i svými hříchy. Viděl, jak církev jedná ve vlastním zájmu, jak se lidstvo pomalu hubí od nejnižších tříd. Jak nevěří jeden druhému, a i ty nejhorší věci považují za boží zvěst. Uznal však, že mezi lidmi se nachází i tací, jejichž život šel správným směrem. Změnilo to jeho postoj, nikoliv úplně, pouze začal na lidské bytosti pohlížet více spravedlivě, rozsoudil si, kteří jsou správní a kteří naopak zaslouží osud, jaký by jim přál. Spravedlnost. Avšak v tomto světě se nenacházel okamžik, kdy by Lucifer plně mohl souhlasit se vším co se děje. Jako ono boží dítě, které andělé zvěstovali, které lidé tolik opěvovali a nechali jej narodit se na chudé slámě – nesnášel to dítě, jelikož jej znal s doby svého pádu... to dítě tudíž před dlouhou dobou zapříčinilo jeho pád. Kristus, milovaný Boží Syn, byl důstojnější a vzácnější nad všechna andělská vojska, která otec kdy stvořil. Byl jedno s Otcem dříve, než byli stvořeni andělé, Lucifer Ježíšovi záviděl a postupně si přivlastňoval postavení, jaké výlučně náleželo Kristu.

V době, kdy Stvořitel shromáždil nebeské zástupy, aby v přítomnosti všech udělil Kristu zvláštní hodnost a syn tak usedl na trůn společně s Otcem, Lucifer dávno propadal pýše. Otec oznámil svou další vůli, že Kristus, to boží opěvované dítě, má nyní být jen jemu rovný a nadřazený všem ostatním. Kdekoliv se bude pohybovat, jakýkoliv rozkaz dá, jakýkoliv úkol, bude na něj pohlíženo jako na rozkaz a úkol od Stvořitele samotného a Lucifer nevěřil vlastním uším. Nebylo to příjemné, nebylo to správné a zkrátka to v tu chvíli nebylo fér. Kristus přišel na svět až po nich, po andělích. Chodil po zemi jako smrtelník, narodil se jako smrtelník, nebylo stvořen jako ostatní. Lucifer viděl svou oběť otci, oběť svých bratrů a dalších andělů, kteří se podíleli na stvoření lidských bytostí i země, po které všichni chodí. Boží syn stál po boku otce, velel andělským zástupům a vykonával otcovu vůli.

Lucifer toto postavení Ježíši záviděl. Když se všichni andělé před Kristem sklonili jako uznání jeho svrchovanosti, jeho autority i jeho pravomocné vlády, i on se spolu s nimi uklonil, ve svém srdci však choval zlost a nenávist. Vůči lidem, vůči všemu nesouhlasu s jejich stvořením a vyjádřil se znovu. Podpořen stoupenci, které si nastřádal za léta tichého odporu. Čekal válku, válku na Nebi, která by rozhodla o tom, kdo má svou sílu lépe v hrsti. Ale Otec na něj byl připraven, připravil jej o možnost další podpory, nechal jej napospas Michaelovi, který od prvního střetu s božím hněvem tančil podle boží písně. Přišel na Lucifera se zbraní od otce, která zamíchala kartami sil a učinila z toho nerovný boj, ke kterému přispěl Bůh sám i Michael, že se tuto zbraň rozhodl použít. A tak byl Lucifer připraven o křídla a svržen z nebes, následován stoupenci, kteří mu věřili a stavěli se na jeho stranu.

​

Král pekel, peklo a jeho královna

Stal se démonem, vyvrhelem Nebe a byl mu odepřen návrat domů. Ale on už neviděl nebe jako svůj domov. Prozřel, pochopil, že on nikdy do nebe nepatřil, jediný po kom za celou dobu skutečně tesknil byl Uriel o němž nemohl slyšet víc, než jen pár pověr, které se k němu vracely po zvědech a těch andělech, kteří se stále rozhodli ctít jeho osobu, nikoliv jeho přesvědčení. Peklo nebylo pro někoho jako on zrovna příznivým, vyčníval tam se svými světlými vlasy, se svou podobou, a proto se rozhodl ji změnit. Pohrál si s barvou svých vlasů, se svou podobou a po čase trénování svých schopností a rozvíjení svého umění si na svá záda vrátil křídla. Avšak byl ze svého díla zklamán a frustrován. Křídla, která si mohl dát, nebyla ani zdaleka tak majestátní, tak dokonalá, a tak nádherná jako ta, kterými disponoval na Nebi. A tak je částečně poničil a smířil se s jejich vzhledem, které nyní odpovídali tomu, jak jej lidé nazývali. Satan, Ďábel, král pekel, ohavný démon. Chtěl dostát tomu, čemu si jej lidé předurčili, tomu, co z něj otec udělal, když si dal záležet, aby každá bytost věděla o tom, že Lucifer padl. A tak pocítil zradu od svého otce, kdy mu obětoval vše, kdy začátek svého života dělal vše tak jak si jeho otec přál a vysloužil si za to nerovný boj a upření postu, které by mu mělo náležet. A tak tu byl a odteď vždy bude král pekel.

Jeho život v pekle a střádání plánů na možnou pomstu, kdy vytvářel roztodivné potvory od Leviathanů, přes démony až po mučení těch, co se do pekla dostali za své činy, si zpestřoval návštěvami země, kdy uzavíral dohody s lidmi. Za duši, za život někoho jiného za duši někoho jiného. A ne nadarmo se říká, že smlouva s ďáblem nikdy není výhodná pro někoho jiného, než že je výhodná pro Lucifera. Člověk se mohl modlit k andělům, ale pokud propadal zoufalství volal i samotného Lucifera. Nestačilo tak tedy jen to, že upsal svou duši peklu a věčnému utrpení, ale také se vzdal přízni Boha a andělů, kteří by jinak mohli stát na jeho straně ve zlu v jeho životě. Ovšem naučil se, že otcovi vysněné lidské bytosti, snadno podléhají vlastním touhám a snadno se jim dostane do hlavy myšlenka, pro kterou jsou schopni zaprodat nejen svou duši. A pak se k němu do pekla jednoho dne dostavil Samael s krásnou ženou – s Lilith. "Můj pane, přivedl jsem Vám první ženu, překrásnou Lilith, jež byla vyhnána z Ráje, protože se odmítla podvolit muži." Démon jej zaujal obsahem věty, žena jej zaujala svým půvabem a krásou. Žena, která byla vyhnána z ráje. Žena, která byla ochotná nechat se vyhnat od jeho otce. Žena, kterou stvořil, původní lidská bytost. Viděl v tom pěšáka – způsob, jak dokázat jeho otci, že ty jeho milované bytosti by si raději vybírají peklo s jeho nabídkami, s jeho hříchy a s jeho vládou, nežli Nebe a jeho ráj. Učarovala mu svou krásou o tom nebyl pochyb, ale v tu chvíli si ještě nebyl jist svými plány s ní. Nevěděl, co s ní bude mít v plánu a jak ji ještě využije, ale byl přesvědčen, že se jednou bude hodit, mít ji nablízku. A tak ji na její žádost dovedl do pokoje, aby si mohla odpočinout.

Zatímco Lilith spala Lucifer uvažoval, jak by nejvíce otce pokořil. Jak by mu ukázal, že i ta jeho první žena volila raději útěk od něj a jeho ideálů, než aby zůstala po jeho boku. A pak se rozhodl – pověřil démona, aby pro ženu došel a vzkázal jí, aby za ním přišla. Mohlo to vypadat jakkoliv, že se mu natolik líbila, že mu natolik učarovala, že jí propadl. Že propadl její kráse, ale bylo to hlavně o tom, kým původně byla, kdo ji na svět přivedl a co z ní nyní bylo a čím chtěl, aby se stala. Rozhodl se z ní udělat svou královnu, dát ji možnost ještě větší moci, než jakou nyní disponovala, cítil z ní potenciál a fyzickou přitažlivost podobně nešlo zcela skrýt. "Lilith, stala jsi se démonkou, máš moc. Mohla bys však být nejmocnější žena, královna pekel." Položil jí otázku a nechal ji čas na rozmyšlenou. Nebyl netrpělivý blázen, byl rozvážný a bylo mu jasné, že se nejedná o věc, kterou by žena, která poznala ráj byla schopná přijmout zcela okamžitě, a tak zbytek noci oddal jiné radosti. Svedl tuhle krásnou ženu. Pohledy, doteky, tancem a vínem. Líbal ji a dotýkal se ji na místech, o kterých věděl, že není první, kdo na ně zavítal, přesto mu to v tuto chvíli bylo jedno. Tahle hříšná žena byla tuhle noc jen jeho a on ji chtěl ukázat, že být jeho královnou je víc než jen titul, byť k ní cítil méně, než kdy cítil k bratrům, Nebi nebo otci. Avšak fyzická přitažlivost a vidina moci, by se k přitažlivosti a potřebě dala přirovnat také. Vášnivá noc zakončená milým ránem, kdy si Lucifer neodpustil krásné ženě věnovat políbení na holá záda a položil svou otázku podruhé. "Vážím si tvé nabídky, pane pekel. Ale musím odmítnout. Nechci být ničí ženou, ani vaší. Lituji." Odpověď to nebyla podle jeho představ, utrpělo jeho ego a jeho pýcha, ale nebyl jejím rozhodnutím rozčílen ani rozhněván. Nepovažoval jej ani za to správné rozhodnutí, natož o rozhodnutí konečné. Byl zkrátka rozhodnut, že pokud někdo má být někdy nazýván královnou pekel, bude to tato žena a nebylo to proto, že ji miloval, ale proto, že původně byla stvořena pro Adama. Musela patřit peklu, to bez pochyby.

Utekla a on ji pro tentokrát nechal jít a věnoval se svému. Nehledal ji, nepátral po ní – byl přesvědčený, že ke svému rozhodnutí musí dojít sama ať už bude jakékoliv. On své intuici věřil. A pak se mu dostalo i dobrého výsledku – donesla se k němu zpráva o návratu Lilith do pekla i s obrovským zámkem, se služebnictvem, které proměnila v démony, a ačkoliv se mu nelíbila představa, že by mu měla mocí oponovat, nakonec uznal, že peklo bylo stvořeno pro soupeře a pokud on je svobodný král, ona bude zdejší královna ať se mu to líbí nebo ne – přístup s jakým se rozhodla věci brát oponovalo mu to příjemně. Bylo to zdravé procvičení jeho moci.  Dostala se k němu i informace o její pomstě v ráji a nedokázal skrýt nadšení a radost z tohoto vědomí, že bůh díky ní tam nahoře na nebi zuří. A tak se rozhodl samozvanou královnu navštívit v jejím zámku, s lahví dobrého vína k oslavě nad pádem božích stvoření z ráje. A oslava se přehoupla v mnohem více než jen popíjení vína. K noci plné vášně, doteků a sexu. A jak se později ukázalo, tato noc vedla k jeho prvnímu potomkovi.

Narození dítěte, které v tomto případě mělo být radostnou událostí, která v pekle měla vyvolat pozdvižení, oslavy a radost nakonec díky prokletí od boha vznesla jen zášť a další nenávist, která se prohloubila do morku Luciferových kostí a zasáhla jej hlouběji, než by kdo předpokládal, byť toto dítě původně nechtěl ani neplánoval. Rozhodl se toto rozhodnutí otci neodpustit, proklel ženu, kterou stvořil, když nefungovala dle jeho představ? Došlo mu, že je Bůh ve svých výtvorech neskutečně sobecký. Souhlasil, že o další dítě nestojí – není proti občasnému výletu na zámek královny pekel za účelem vášně, ale nepokusí se o další dítě. A tak se peklo vrátilo dál ke zbrojení, k démonům, trýznění lidí a armádě, která čekala na správný okamžik.

Odchod stvořitele, válka a Mír

A správný okamžik přišel. Ačkoliv na něj musel Lucifer skutečně dlouhou dobu čekat a krátit si dlouhou chvíli jen svými novými povinnostmi v pekle, obarvenými o několika málo partnerkami z řad démonů i andělů, kteří do pekla zavítali ať už dobrovolně nebo z donucení. A pak se k němu donesla informace o Božím zmizení o válce mezi anděli, kdy Lucifer od svých zvědů, od démonů, kteří se dostali na Zemi a kteří mohli nosit zaručené zprávy o vývoji dozvídal pro něj stále lepší a lepší informace. Ano – pravda, nebyl nadšený, že se proti sobě vydali jeho bratři, že se staví na dvě strany a hrají spolu tuhle hru, ale měl upřímnou radost, když zjistil že dvojčata jdou proti sobě. Prahnul po informacích o Urielovi a Rafaelovi, ale dostávalo se mu jich málo. Dost málo na to, aby od toho odvodil více. Peklo však nemohlo zaváhat a jen se přiživovat na informacích, muselo se připravovat na svůj moment slávy, Válka se přesunula na zemi a lidé začali šílet se zmatených informací, pustošili si vlastní půdu pod nohama a Lucifer z toho cítil příležitost, když pečeť začala povolovat a strážkyně slábnout. Burcoval démony a připravoval se na vstup na zemi s celou svou armádou, připraven převzít zpět vládu, kterou jeho bratři nezvládli a naprosto zhroutili celý systém jen proto, že jejich sobecký otec odešel. Nezáleželo na tom, kolik katastrof Stvořitel předtím stvořil a opět vyřešil. Záleželo jen na tom, že od svého díla utekl a zbaběle se schovával před svým výtvorem, před kterým jej Lucifer před staletími varoval. Lidé nikdy nebyli dobrý nápad.

Dočkal se, Zlo na zemi přitahovalo peklo nahoru jako magnet, už se nemohli držet déle zpět, vstupovalo na zemi pomalu, bez své plné moci pouze se střípky toho, co mělo Zemi ještě potkat. Až se jednoho zimního večera konečně stalo nevyhnutelné, temnota se dostala až do nejmenších prasklin v půdě Říma, strážkyně propadla zlu a pečeť povolila své sevření. Lucifer tento moment využil, neváhal ani vteřinu a vyšel na povrch i se svou armádou, povolal dlouho se potulující Leviathany, každou jednu ošklivou stvůřičku kterou vytvořil, každého démona nad kterým měl moc a poslal je mezi přeživší. Nechal je plenit a ničit to, co na zemi zůstalo, srážel k zemi anděly z obou stran, hledajíc svou pomstu. Michael mu dlužil křídla a Gabrieli nechtěl dopřát moc. Nedíval se kolem sebe, jeho armáda plenila zemi kousek po kousku a srovnávala se zemí všechno co jí přišlo pod nohy.

A takhle to pokračovalo několik následujících let, hon na lidi, na anděly, na všechno, co peklu, a tedy Luciferovi stálo v cestě. Boj o moc, o slávu o nadvládu nad světem. Boj proti sourozencům, kdy se peklo úspěšně obhajovalo na bojišti až do roku 2060, kdy na zemi zavládl křehký mír. Není vítězů ani poražených, ale i když se Lucifer stáhl do ústraní, aby zahojil své rány, načerpal síly a obnovil své vojsko do početnějších řad, rozhodně od svého plánu dosáhnout svého neupustil.

„Peklo nikdy nespí – hoří věčným plamenem, poháněným nenávistí a záští vůči těm, kteří se jej pokusili uhasit.“