top of page

arthur pendragon

king (1).png

1441 // 30 YEARS  NEUTRAL  DAEMON  ALCHEMIST CH. WOOD

So stay with me and I'll be your protector...

Bio

Matka: Igraine (Mrtvá)

Otec: Uther Pendragon (Mrtvý)

Starší bratři: Konstantin II. a Ambrosius Aurelianus (Mrtví)

Nevlastní sestry o kterých neví: Elaine (Mrtvá),  Morgause (Mrtvá), Morgan (Mrtvá) 

Adoptivní matka: Celyn Sanders (Mrtvá)

Adoptivní otec: Ethan Sanders (Mrtvý)

Žena: Guinevere (Mrtvá)

Blízcí: Merlin (Mrtvý), Sir Lancelot (Mrtvý), Galahad (Mrtvý), Perceval (Mrtvý),  Sofiel (Živá – anděl)

Vrah: Mordred – Syn Morgause (Mrtvý)

Práce: Technik - opravář dronů, elektrických věcí. 

Characteristics

Ať už jste o něm slyšeli cokoliv, nenechte se tolik ovlivnit pověstmi a bájemi, které kolují širým světem a jsou v poslední době předávány dalším generacím písemně nebo ústně. Arthur nebo taky Artuš, či Artie ve světě lidí stále byl, je a snad i bude, pokud se mu něco špatného nestane. Má však svoji verzi sebe samotného, která se v jistých částech do dějin nedostala. Nejspíš je to i dobře, přeci jen každá mince má rub a líc.

Na první pohled je Artuš nevyzpytatelný, je znám svojí tvrdohlavostí, vášnivostí a silnou vůlí a dobrosrdečností, tohle vše utvrdilo Merlina v tom, že právě tento synek bude vhodným vládce Anglie. Pokud však potkáte Artuše teď, neřekli byste, že se jedná o legendárního krále, který byl požehnán kouzelným mečem. Vlastně, traduje se tato legenda ještě? Kdo ví. Jakmile na něj narazíte, uvidíte nejprve jeho úsměv, ten září do všech stran, jelikož jej to nic nestojí a on rád rozdává radost, která může nakazit i druhé. Však se to říká, že je úsměv nakažlivý. Artuš se snaží být téměř pořád pozitivně naladěný, aby nekazil den sobě, nebo ostatním, kteří s ním přijdou do kontaktu v práci, nebo prostě jen na ulici. Vyskytuje se často ve větším kolektivu lidí, nemá problém si získat pozornost jiných lidí, protože nepůsobí vůbec nebezpečně, ba naopak, Artuš je spíš luční kvítí než okrasná růže v hraběcí zahradě. Už jako mladý byl viděn ve skupinkách čítající víc dětí, které s ním spolupracovaly, více méně kradly. Dokázal si získat jejich důvěru srdce, aby se nechaly právě jím vést za výpravami pro jídlo, šatstvo, či prostě jen tak. Děti jsou děti.  

Artuš patří mezi lidi, kteří se pro věci umí nadchnout celým srdcem a vložit do toho vše, to stejné však platí v jeho případě i u přátel a rodiny, kdy je znám tím, že nemá příliš pevné sebeovládání, což jej bohužel vždy zavede na scestí, kde mu hrozí nebezpečí. Za svoje přátele je schopný riskovat jakékoliv zranění, nebo dokonce i zemřít. Jak bylo řečeno, není nebezpečný, ale nebojí se použít jakýkoliv druh násilí proti útočníkům, kteří se rozhodli postavit jeho přátelům a všem těm, kterým Artuš důvěřuje. Ostatně, jeho povaha jej vysílá na smrt i kvůli úplným cizincům, které nezná, viděl je sotva jednou, ale bezpráví není nic, co by se mu líbilo. Nehledí na sílu, velikost a stavbu svého protivníka, v současnosti ani na rasu. Pokud zemře, tak zemře, ale s tím, že někomu pomohl. (Sofiel mu za to pravděpodobně nepoděkuje.) Neváhá zakročit, jako samozvaný zákon a vmíchat se do jakéhokoliv projevu násilí. Jeho sebekontrola není pouze v zapálení, ale bohužel či bohu dík i v jeho temperamentu a klasicky jej má ve zvyku zrazovat v těch nejméně vhodných chvílích, kdy i přes svoji sluníčkovou povahu má zvyk říci zrovna to, co jej žere a vpálit to dotyčnému do obličeje. Leckdy jsou to věci, o kterých sám ví, že by je říkat neměl.

Sem tam se zdá, že tento modrooký ‚král‘ nemá příliš moc empatie, ale to je jen stín, který jej pronásleduje. Je dobrosrdečný, laskavý, ale některé věci vidí černobíle, do té doby, než někdo poukáže, že je za tím víc než to, co vidí na povrchu. Může se tak jevit chladný, což přijde v jeho racionálním myšlení nejlepší než na to skočit v plné polní, obalem emocemi. Protiřečí si, co? Ano. Některé věci se vymykají jeho divoké povaze, která se do všeho tvrdohlavě zakusuje, občas je to prostě plané a jednotvárné, kdy nemá v úmyslu nad tím hloubat, položí Vám pak prostě názor a jde od toho. Například se to stává v případě války, smrti nebo osudu. Jsou to věci, které lidi nechápají a on taky ne, je člověk.

Nemá vysoké sebevědomí, má jen to zdravé, ale to taky postupem času upadá, je více méně schopný se vinit za maličkosti, které udělal, nebo neudělal a případně, že zvolil špatný postup, o kterém si myslel, že je správný, a to vše vedlo ke katastrofě. (Alchymie je pro to ukázková.) Myslí si, že některé věci zná, ale plete se, velmi mnoho věcí zapomněl, ale jelikož nechce ostatní obtěžovat a nutit je stát po jeho boku, dohlížet na něj a obírat se o čas, tak se bude tvářit, že to umí – dokud to reálně nevede ke katastrofě.

Sem tam můžete na Artušově tváři spařit něco, co se dá prostě nazvat „nevědomí“, kdy prostě už neví, co má dělat. Nemusí se jednat přímo o práci, že by se ztratil ve výpočtech, utekla mu matice, nebo by ztratil šroubovák, ne jde o emoce, kdy naprosto vyhoří.  Zejména pak, pokud nemohl udělat dostatečně dost, aby někoho zachránil. Snaží se na všem tvrdě dřít a pokud to nepřinese ovoce, zhroutí se a klidně se rozbrečí. Občas se mu slzy naženou do očí, když začne někomu něco hystericky vysvětlovat a má toho prostě už plné zuby, ale v dobrém slova smyslu. Ovšem nazpět k nevědomí, které přechází oné hysterii, jeho tvář je většinou strnulá, oči ztratí typické jiskry a je zamlklý, tehdy totiž už vážně neví c by udělal, aby situaci zlepšil. Pokud je sám, prostě se sesype, pak to vyspí a zase je v pohodě, čilý jako rybka. Pokud je s ostatními, vyhledá jen ty nejbližší a jejich osobní kontakt. On a osobní kontakt není nic divného, co by jej mělo omezovat, podá ruku každému, kdo ji potřebuje a pomůže mu tím. Doslova nastaví vlastní ruku do ohně, aby pomohl. Ironické, že se v jeho řadách našli tací, kteří jej nakonec zradili. Přesto Artuš nedá na slova ostatních, rád si udělá obrázek o ostatních sám, pokud však uvidí, že jste zrádné lišky, tak Vás vykopne a bude mu jedno, že tyto zrzavé tvory má rád.

Ach, ano…Artuš a zvěř, vyrůstal v prosté zemi, obklopen zvířaty pobíhajícími po náměstích, které křižovali jezdci na koních, lovečtí psi se doprovázeli na lovy a tak podobně. Nejvíce si oblíbil lišky, pro jejich inteligenci a milou tvář, krásné oči, dále pak koně. Kdo by je neměl rád, v historii měl svého koně, ale ten zemřel při jeho poslední bitvě, od té doby už v sedle oře dlouho neseděl. Pokud jej do sedla posadíte, nejspíš spadne na druhé straně. Velmi rád by se na koni projel, ale pravděpodobně z něj sletí při prvním pohybu, jelikož se projeví ta absence jízdy celých desetiletí.

Arthur má průměrnou postavu muže, který sem tam cvičí, aby byl ve formě. Nejspíš by se to jednoduše dalo nazvat atletickou formou, nebo tak, ale poté, co si hrál na Růženku v hrobce, je trochu ztuhlý, ale nepřibral ani gram. Měří dobrých metr osmdesát pět, tváří se sem tam vyšší, i když je poměrně normálně vzrostlý muž. Obléká se prostě, pokud ho neuvidíte zrovna pobíhat v jeho róbě alchymisty, kterou na sebe bere ojediněle, pokud jde mimo město a ví, že by se mu alchymie mohla hodit. Jediné, co z toho všeho nikdy nesundává, je peříčko, které má od anděla, který nad ním drží ochrannou ruku, jedno bílé pírko s růžovými konci. Nepamatuje si přesně, zdali mu jej dala, nebo jak jej získal, jen ho našel v pokoji a věděl, že je její. Přeci jen zná křídla anděla, který má za úkol nad ním dohlížet. Nepovažoval ji nikdy za barevný obláček, který by mu byl lhostejný. (Ani ji tak neplánuje považovat, vlastně je mu líto, že díky spánku v hrobce neví, kde je.) Nejčastěji nosí tmavé barvy, případně takové přírodní, jako je hnědá všech odstínů, černá, sytě modrá – kterou miluje, podobně jako zlatou barvu, nebo prostě jen šedé kusy oblečení a béžové. Nepotrpí si na jiné barevné kombinace, které by na něj příliš moc upozorňovaly. Jen někdy nosí bílé tričko, nejčastěji asi v práci. Nepotrpí si na složité kusy oblečení, byl rád, když mu vojáci dali kalhoty, pevné boty, obyčejné tričko. Nepotřeboval víc, měl tehdy na sobě jen oděv alchymisty.

Pokud se oholí, vypadá jako dvacetiletý mladík, ale se strništěm či trochu delšími fousy vypadá jako starší třicátník, ačkoliv jej ‚zabili kolem‘ 32 let. Jenže na jeho pravém věku se to moc nepodepsalo, je to přímo dar z Nebes, buď jej zapomněl odmítnout, nebo mu to Merlin zatajil, ale tak či onak je prakticky nesmrtelný. Stejné barvy jako obočí, tehdy tmavě hnědé jsou i ony vlasy a fousy. Během minulosti měl dlouhé vlasy po ramena, ty si však po procitnutí z nekonečného spánku ostříhal na krátko, možná až moc. Může si je stále prohrábnout rukou, ale moc na tom nezmění, jsou krátké několik centimetrů a vypadají jako pokosená tráva, která trčí do všech směrů – zejména ráno. Zatím mu povyrostly o něco víc a aktuálně jsou nahoře delší než po bocích, může si je prsty sčesat dozadu, nebo na bok. Jeho tvář není kdoví jak ostrá, nevypadá jako nádherná socha z muzea, přesto má poměrně osekané čelisti a lehce protáhlou bradu. Dominantou obličeje jsou více méně tmavá obočí, která jsou upravená a nejsou to hubené žížalky, ale spíš macatí červíci. Pod nimi jsou schované jeho kukadla, která se zdají obyčejná, na dálku dokonce i hnědá až černá, ale ve skutečnosti jsou oči lazuritové. Že cože? Je majitelem tmavě modrých očí, do kterých se zapletly žluté až zlatavé žilky, které se podobně objevují v zmiňovaném kusu kamene, který byl v minulosti součástí mnoha šperků i zbraní. Dále je tu pak nos, který byl za jeho život několikrát zlomený, už od dětství a pod ním nevýrazný horní ret, ten se však hanbí před spodním kolegou, sdílí společně růžovou barvu, ale ne to, že spodní ret je výraznější. Horní je naopak méně baculatý, ale ostře řezaný. Za nimi se skrývají celkem hezké, kupodivu bílé zoubky. Jelikož se rád usmívá, určitě je uvidíte. Někdy však vypadá jako vysmátý měsíc nad hnojištěm, když protáhne rty a ukáže zuby, jenže rty pak vypadají jako dvě linie, které mizí ve výrazných koutcích rtů a tváří, takže se to spojí v zajímavé důlky na tvářích. Tyto záhyby jsou tvořeny zejména pak linií vedoucí k nosu, která obvykle při strnulé tváři vidět není. Nemá jinak na obličeji žádné vady, jako například znaménka nebo tak, jen vrásky pod očima, které tvoří jeho spodní víčko a ty kruhy pod nimi. Ale ty jsou přirozené, spánku měl až dost.

Bohužel má Artuš odvrácenou stranu, která není tak světlá a nelze ji považovat za snad ani součást Artuše. Na první pohled si jí nevšimnete, pokud se Vám nepovede jej dostat do stavu, kdy se cítí nepříjemně natolik, že vytáhne alchymii. Na tu se jeho druhá povaha váže, bohužel se jí pravděpodobně nejde ani zbavit, pokud by se o to nesnažilo Nebe. Ale neudělal nic tak zlého, aby se jej snažili zabít. Obyčejně se tato druhá osoba, stránka no říkejte tomu, jak chcete, považuje za anděla, který mu předal alchymii.  Více méně se jedná o střípek duše, kterou Merlin spojil s mečem a nechal ji otisknout se do Artuše, jelikož Merlin jako mocný a velmi hodný učitel, chtěl svoje znalosti věnovat učňům, aby pokračovali v jeho práci. Každopádně to nedopadlo, jak by mělo, i když byl Artuš dobrého srdce, odvážný a nejspíš by i splňoval všechny předpoklady, duše si dělá své a rozhodla se ničit Artuše zevnitř, rozložila jeho psychiku na dva tábory. Anděl nebyl úplně čistý, jak by se od bytosti očekávalo, byl to raubíř. Stále vlastně je, pokud využívá alchymii, je to pro něj bolestivé a zejména pak energeticky náročné, ovšem nemluvíme o té základní, ale speciální. Dělá mu problém, nejčastěji při obraně nebo útoku, redukovat vliv anděla a má pocit, že pokud se jednou jeho otěže přetrhnout úplně, někoho anděl zabije.

Tato část také nezná pevné sebeovládání a sem tam vypění jen tak, i když není ani špetka alchymie v dosahu několika kilometrů. Artuš mu rozumí, vlastně nemá problém si s ním povídat, ale většinou se od něj úplně oddálí, když nemá meč v blízkosti. Duše se totiž váže pevně k meči a posiluje se tím, v Artuši zůstaly jen malé částečky. Tuto duši je třeba v jeho těle vždy uzemnit, aby se nerozhodla pláchnout do éteru a nechat tam Artuše na pospas smrti. Nerad používá meč k tomu, aby se s ním spojil, aby jej uklidnil, protože mu to způsobuje křeče, ale sem tam to udělat musí, v boji to na sobě nedává znát, až po boji je vyždímaný jako houba a byly byste schopní jej ubodat i špendlíkem.

Pokud na Vás Artuš vystartuje bez předchozího kontextu, bude to pravděpodobně práce Virgila. Tento vyšší anděl daroval duši Merlinovi, ten si její kousek nechal, aby mohl pokračovat v práci a zbytek dal do meče, a ještě dalších věcí, které mu patřily. (Luk a dýka – nejsou tak silné jako meč) Virgil byl s tímto nespokojen a když jej zabili, tak se kus jeho hněvu nahromadil v existujících zbytcích. Jakmile se odděluje od Artuše, ten začne prvně cítit únavu a pak krvácí z nosu. Vše se začalo projevovat až když se probudil ze své kamenné rakve, kdy se od něj duše oddělila na delší dobu než při poslední bitvě, kdy to postřehl poprvé.

Artuše nepatří mezi lidi, kteří by se museli vychloubat, že je například alchymistou, využívá to, jen k práci, nebo pokud někdo potřebuje, ale Virgil má ve zvyku to vytahovat a chvástat se tím, co dokázala z člověka udělat. Jeden by řekl, že se pak natřásá v těle Artuše a předvádí se. Vždy mu pak na ruce září žíly a Artuš se cítí vyčerpaně, nemá tyto období rád. Kromě toho Virgil jej rád týrá nočními vycházkami, kdy se probudí na neznámém místě. Ale tato celá část je vskutku neprobádaná, a tak není jasné, co můžeme očekávat. Lze se tedy jen modlit a doufat, že to nebude zlé.

Na těle má několik jizev, jednu na břiše, těsně kousek, kde končí hrudní koš, od zrady jeho nejlepšího přítele. Téměř nevýrazné jsou ty na prstech a rukou od jeho alchymie, když se mu objeví na rukou modré žíly a září, více méně jde od spáleniny, ale pod kůží. Dále pak úmyslně má na rukou vyryté transmutační kruhy, které si vždy obnovuje. Jinak na tele nemá výrazné jizvy, pravděpodobně za to může poděkovat svému andělu strážnému.

Story

Artuš neměl šanci si svoji rodinu vybrat, kdo ví, jak to původně s jeho otcem bylo, ale ví jediné, že se jej jeho matka vzala, aby unikl intrikám vyšší třídy a zvrhlých pařátů této společnosti, která by nebohé dítě zatáhla do temných zákoutí jejich plánů. Ačkoliv byl Artuš počat za temných časů, kdy sám Uther využil Merlinovi pomoci, aby s iluzí vzhledu svého soka dokázal navštívit Lady Igraine, Gorloisovou manželku. Skončil v prádelně u jedné řeky v Cornwallu, kde byl vychováván ženou sedláře, který šil pro pány sedla. Jeho pravá identita byla utajena a on se nikdy neměl dozvědět kdo vlastně je. Žena sedláře si dítě vždy přála, ale zdravotní problémy jí tento dar odepřely, a tak byla ráda, že mohla vychovávat dítě, které bylo vyvrhelem vyšších tříd, ale toto tajemství si museli nechat pro sebe.

Taky se tak dělo, dlouhých několik let, do chvíle, kdy Artušovi bylo kolem tří let, tehdy se městem začala prodíraly klevety o tom, že v zdejších domech přebývá pravý král země, ale nikdo neměl ponětí, o koho šlo. Největší blázni města se snažili prosadit si své místo a získat tím tak i nějaké odměny, no jediné, co dostali byla šatlava, nebo posměch na náměstí. Tak to šlo dál, žena vždy prosila svého muže, aby nikomu nic neříkal, ten den, co den sliboval, když odcházel do krčmy. „Nikdo nám tě nevezme, malý králi.“ Špitla k chlapci pokaždé, když jej ukládala do postýlky z dřeva, vystlané ovčí vlnou. Sama tomu občas nevěřila, jediné, co jí to připomínalo, bylo pečetní razítko, které měla schované mezi prádlem ve své komůrce. Ale u malého dítka určitě neočekáváte, že se Vám bude prohrabávat prádlem a hledat něco, o čem ani neví, že existuje.

Jednoho dne tohle vše prasklo, když bylo Artušovi pět let a jeho otce domů dotáhla stráž, která s ním vyrazila dveře. „Drž si svého muže zkrátka ženo, než jej to bude stát jazyk. Naše země nezná jiného krále než toho, kterého má!“ Nebylo to nic lehkého, udržet mužův jazyk, když se nechal omámit vínem a dalším alkoholem, tehdy nikdo netušil, že král Uther bude brzy otráven a vrchnost, církev si začnou povídat více o novém králi, nežli to dělali doteď. Ale už v kontextu, kdo zaujme ten pravý trůn než někdo legendární, koho nevidělo žádné lidské oko. Tento otřes v základech, měl vliv na budoucí pokroky v životě Artuše. Který neměl být vůbec lehký, a naopak měl být jakousi zkouškou, zdali je dítě vůbec schopné přežít v této době plné, nemoci, války a zloby v lidských srdcích.

Jako dítě byl terčem šikany, neboť se proslechlo, že se jedná o dítě nechtěné, které pojala sedlářova rodina za své. Byl malý, hubený a spíš samá kost a kůže, už se však od mala naučil držet v sedle koně a navázal tak s těmito zvířaty pozitivní vztah, daleko lepší než s okolními dětmi, bohatších rodin. Velmi často s ním neměli slitování, a tak chodíval domů zbitý jako pes, matka s ním pak třásla jako s osikou, aby z něj vyklepala jména. Nejradši by ty malé ďábly utopila v mýdlové vodě. Vyrůstal tedy v chudobě se základním studiem, které mu upřímně moc nedalo, ale ani jeho rodiče jej nemohli naučit víc, protože to sami neuměli. Byl odsouzený pracovat rukami od útlého věku, ať už kydal hnůj v panských maštalích, nebo chodil s dobytkem na pastvu. Nejvíce času trávil se svým otcem, kterého dlouhé roky považoval za svého, nikdo mu neřekl, že není, nevěřil pomluvám, které na něj děti házely stejně jako shnilou zeleninu. Dokázal jim lži odpustit, protože si mezi těmi rozumnými, dokázal najít přátele, třeba takového Lancelota, který měl zapovězeno se s Artušem bavit, patřil k vyšší třídě, měl být v dospělosti sirem. Jenže dětem nejde vše zakázat, hlavně je nemůžete mít na očích celý den, když musíte pracovat, v případě hraběcích se povalovat někde na palandách.

Starší verze Artuše (12let) musela čelit prolomení lávky, kdy byl vystaven veřejnému násilí jinde než proti jeho kamarádům, jednalo se o jeho adoptivní matku, tehdy ji napadli noční stráže, když se vracela později z prádelny. Přišla domů celá špinavá, měla rozbitý nos, krev jí tekla i z ranky na obočí a stále si zpravovala šaty na rameni, jenže neúspěšně, poněvadž látka byla rozseknutá ostrým předmětem, kdyby ji trhly, válka by se oddělila, ale takto to byl přesný rovný řez. Unaveným pohledem zírala na Artuše, který se svíčkou v ruce stál na schodišti vedoucím do jeho místnosti v podkroví. „Ještě nespíš?“ Zeptala se jej, Artušovi oči byly klidné, přesto z nich cítila vztek. „Byl to otec?“ Naklonil tázavě hlavu a ukázal na mi prstem, jen zavrtěla hlavou a došla k němu, otírala si dlaň do sukně a pak jej pohladila po hlavě. Celyn se snažila na syna usmívat, ale viděl v její tváři smutek, ten se vytratil, poté co její manžel odjel na cestu za panství, aby vytvořil pánům sedla na míru. Odmítli mu poslat věci, tak hold poslali pro něj. Artuš tehdy plný hněvu, slíbil matce jediné, že se pomstí a donutí muže pykat. Hned druhého dne šel do stájí, kde obvykle pracoval, aby si vypůjčil koně a mohl jet až k panství, kde stráže pobývaly přes den, dokud nenastala jejich noční směna. „Kde jsou ti ubožáci, kteří vztáhli ruku na ubohou pradlenu!“ Křičel, když sesedl ze sedla vraníka, ten klidně stál za chlapcem pár metrů a rozhodl se požírat letní trávu. Muži neochotně vystrčili hlavu z oken, smáli se mezi sebou a bavili se nad zjevem, který tma byl. Kdo by se taky nesmál, kluk kost a kůže, už vyšší, oblečení, které jasně dávalo najevo, že nepatří k vyšší třídě, naopak, že je úplně dole a pak ty jeho vlasy, rozčepýřené a delší.

„Kdo se ptá?“ Otázal se jej jeden voják, který stál ve svém brnění jako první ve dveřích a prohlížel si naštvaného chlapce. Artuš vytáhl menší sekeru, kterou ukradl ve stájích a zamračil se na muže. Už se proti němu chtěl rozběhnout, muž se ani neobtěžoval tasit meč, nemusel, když kluka zezadu někdo chytil za límec a prudce stáhl dozadu, jelikož mu nastavili nohu, vykulil se tam jako se vyvalí opilec z krčmy. Okamžitě se začal stavět na nohy, ale to jej druhý voják opět nohou donutil zůstat ležet, či válet se tam o něco déle. „Běž si hrát jinam ty ochránce.“ Smáli se mu a šťouchali se lokty do ramen a žeber, protože jim válející se dítě plné hněvu přišlo vtipné. „Lež.“ Zavrčel na něj první rezavý voják, jehož zelené oči jej sledovaly už od počátku, co sesedl z černého koně. „Jste ubožáci.“ Vyběhl na něj opět tvrdohlavý Artuš se sekerou, kterou se rozmáchl, ale místo toho dostal facku, až se opět jeho tvář střetla se zelní. Tentokrát zůstal klečet na kolenou a otíral si krev z rozraženého rtu, proklínal pohledem muže, než však stačil udělat něco dál, podal si jej i druhý – nakonec Artuš skončil přehozený jako pytel na vraníkovi a byl poslán nazpět, ať už přišel odkudkoliv.

Omráčený a nevnímajíc čas, ani déšť jej kůň nesl jinam. Chlapce našel až Merlin, byl daleko od doma víc než hodinu jízdy v sedle, tak moc byl vyřízený, když s ním skončili. Snad okamžitě poznal, s kým má tu čest a vzal jej k sobě do Camelotu. Ošetřil mu rány, ale tajil mu, kdo je. Vesnický chlapec, který o mocném mágovi nikdy neslyšel, neměl ponětí, s kým mluví, přesto byl rád, že mu někdo pomohl. Merlin navrátil syna do Cornwallu až druhého dne večer, aby opět nepozorovaně odjel. To bylo první setkání Artuše s Merlinem, aniž by věděl, že jej za tři roky bude potkávat neustále. Tohoto večera potkal doma svého otce, který seděl před domem a svíral v rukou květy, které dovezl své ženě. „Otče?“ Pozvedl Artuš obočí a prohlížel si jeho zlomenou tvář, která narozdíl od tváře jeho matky, zůstala zlomená i když se díval na něj. Artuš byl na obličeji pestrobarevný, jelikož se modřiny a podlitiny vybarvovaly, jeho otec mu uštědřil další facku a pak křečovitě ukázal na dveře: „Kde jsi byl? Měl jsi ji chránit!“ Křičel na něj hystericky, Artuš neměl ponětí, co se stalo, ale když vešel dovnitř, našel tělo pod dekou. Jakmile nadzvedl cíp látky, našel matku uškrcenou na koženém řemenu od pochvy na meč. „Bránil jsem její čest…“ mumlal. Bylo to tehdy naposledy, co se Artuš střetl s rukou svého otce, ten na něj už více nesáhnul, vlastně to bylo poprvé, kdy jej udeřil.

Jeho otec jej učil mnohému, jízdě na koni, také základní šerm s mečem, to, co prostě uměl sám. Jenže ani jejich společný čas neměl být dlouhý, během roku přišel i o otce, který si pustil pusu na špacír v krčmě a jeden z pobudů jej ubodal přímo před krčmou. Od té chvíle žil Artuš ve společnosti dětí, mladších i stejně starých jako byl on, většinou to byli to, které znal z dětství a kterým pomáhal. Aby měl na jídlo, musel prodat některé věci, tehdy našel i razítko, kterou tak dlouho jeho matka schovávala, ale nechápal to, nevyhodil ji, jen ji prostě schoval. Prodal dům, koně a téměř vše co měl, jelikož už ze začátku neměl ani na poplatky za dům, tudíž zaplatil vše, aby nebyl v dluzích a rozhodl se živořit. Ti, kterým pomohl on předtím, teď pomáhali jemu.

Merlin jej jedno zastavil v uličce a požádal jej o peníz, byl však v přestrojení, aby jej mladík nepoznal. Artuš prohledal všechny kapsy i boty, všechny skulinky v oblečení, kde by se mohl nějaký penízek zatoulat a když našel kousek pečetního razítka, který mu zbyl, když se mu předtím podařilo dřevo ulomit, zamračil se, Merlin jej nenechal ruku stáhnout nazpět, věděl totiž, že tam ona pečeť bude. „Tak se opět shledáváme synu,“ umíval se Merlin. Když stáhl kapuci a svíral mu ruku dál, Arthur nechápavě na starce hleděl a vzal si od něj pečeť. „Tohle mi dal tvůj otec, abych ti předal, až budeš starší. Mohl jsem si vybrat lepíš čas, ano…ale to co jsi zažil tě zformovalo. Máš dobré srdce, viděl jsem tě, jak pomáháš dětem z okolí.“ Díval se na něj a kýval pokorně hlavou. „Kdo jste? A proč by Vám otec dával královskou pečeť?“ Povytahoval obočí. „Abyste mi to předal, když jsem to našel v domě.“ Povytáhl obočí, Merlin vzal kus kovu do ruku a sehnul se na zem, cosi tam kreslil, to, čemu Artuš nerozuměl byl transmutační kruh. V malé ulici to kole mužů zajiskřilo a Merlin místo kousku razítka měl v ruce pečetní prsten, patřil Utherovi, už kdysi jej Merlin proměnil v něco jiné. Artuš na to hleděl jako na boží úkaz, fascinován, ale taky mu něco našeptávalo, že by to mohlo být zlé. „Tvůj otec byl král Artuši, jsi Pendragon.“ Prohlížel si zmatení v chlapových očí a vložil mu do ruky prsten, aby si jej nechal. „Jsem Merlin.“

Mohl to být výstřel do tmy, odkud by se nikdo už vrátit nemusel, ani by nemusel šíp trefit ten pravý cíl, ale přesto měl Merlin pocit, že se opravdu trefil. Vzal si chlapce k sobě, dál od Camleotu, kde jej mohl učit a vychovávat tak, jak uvážil za vhodné. Artuš nebyl žádný hlupák, naopak, byl houba, která dokázala nasáknout jakékoliv informace poměrně rychle, sice mu někdy dělalo problém je aplikovat, ale podle mistra šlo vždy o cvik. Artuš jej považovala za mága, Merlin mu tehdy neřekl, v čem je to kouzlo, protože chtěl opravdu vidět, na vlastní oči, zdali je vhodným učněm a budoucím pravým králem Anglie. Nebylo to nic lehkého, učil jej základům počtů, fyziky a dalším přírodním vědám, které se mu v budoucnu mohly hodit. Musel pochopit, jak fungují látky, jak se rozkládají a tvoří, aby to sám mohl aplikovat. Sem tam se žák svého mistra zeptal ‚proč on‘ nebo zdali tato cesta má svůj cíl a Merlin trpělivě odpovídal, že má a že se jí brzy dočká.

Artuš se u Merlina učil dlouhých osm let, stále podle něj nebyl připravený, takže se učil dál. Ironiky Artuš neměl ani ponětí, na co má být připravený. Jednoho dne však zavítal velmi brzy do Merlinovy pracovny s výhledem na moře a našel na stole kožený balíček, ovázaný přezkou z kůže. Prsty po něm přejel, než se naklonil, aby se podíval z boku, ale došel k problému, že ani z boku nebylo dovnitř vidět, podíval se doleva a pak doprava, zdali tu není mistr. Pomalu kůži rozvázal a odkryl, aby našel to, co se na něj zázračně blyštilo. Pootevřel pusu a hleděl na perfektní meč, který rozhodně musel být pro nějakého pána, ne obyčejného rytíře. Neodolal, když meč zvedl, ucítil sílu, která jím prošla a na rukou se mu rozzářily žíly, ta bolest jej málem poslala ke všem čertům, ale snažil se ji nepodlehnout. „ARTUŠI NE!“ Vykřikl Merlin, když vtrhnul do místnosti a spatřil Artuše s mečem v ruce, chvíli předtím, než jej silou meč od sebe odhodil a Artuš proletěl oknem ven do vody. Meč zůstal v místnosti a Merlin utíkal za svým učněm, který se na vodě vznášel více méně jako mrtvola – aspoň tak vypadal. Společně se Sirem Lancelotem, který za Artušem dojížděl, jej vytáhli na souš. „U všech svatých Merline, co to tak skrýváte…“ ptal se jej žertovně, když jej probudili ze šoku, základní pomocí. „Varoval jsem tě, že nemáš na nic v mé pracovně sahat.“ Mračil se. „Co jsi tam dělal vůbec tak brzy?“ Ptal se. „Chtěl jsem se učit.“ Sdělil mu Artuš, když ještě kuckal vodu.

Asi o dva roky později potkal Artuš svého dalšího, budoucího přítele Galahada. Jednalo se o mladšího muže, který nevypadal nijak speciálně, stejně si získal pozornost budoucího krále, který stále nevěřil, že má být králem, ale jen v tom Merlina utvrzoval víc a víc. Jako například tím, jak Galahada zachránil před spáry hladových vlků, které nutila zima útočit i na lidi. Tehdy Artuš projížděl lesy na svém koni, kterého získal darem od Merlina, jako by mu už tak mistr nedal dostatek darů – Llamrei. Bílá kobylka, kterou měl Artuš až do své smrti. Galahad utíkal ve sněhu a šedá zvířata za ním, neměli dostatek vysoké zvěře, jelikož panství tento rok pořádalo víc honů, než bylo třeba, bez kráse si užívali a hodovali, jak jen mohli, ti, co vládli se neohlíželi nad skutky, které napáchali a jejich činy ponechají. Artuš tehdy slyšel jeho volání o pomoc a přihnal se jako velká voda za mužem, ten vlky odháněl kusem padlé větve, ale zvířata vystresovaná a hladová, reagovala jak jinak než ještě větším dorážením. Všichni měli štěstí, že vlků nebylo moc, jen tři. Artuš muži hodil jeden ze svých mečů, který u sedla měl a sám se svojí kobylou postavil mezi vlky a oběť jejich lovu. Llamrei nebyla nikdy klidná kobyla, jak by se očekávalo, byla to poměrně bestie, která si k sobě nikoho jiného nepustila, kromě Merlina a Aruše, i Lancelot musel před sněhovým zvířetem býti na pozoru.

Llameri se nemazala s vlky ani pomalu s Artušem v sedle, neustále se stavěla na zadní a automaticky dopadala na přední, aby vlky zahnala a ti si netroufli přijít blíž, pokud se tak nestalo, Artuš koně otáčel ve sněhu tak, aby mohl seknout mečem. Když se jim povedlo jedno zvíře usmrtit, další zranit, a to poslední ve strachu uteklo, natáhl ruku k muži, jenž se oprašoval a byl pro jezdce velkým neznámým. „Děkuji ti.“ Kývnul na něj unavený muž a ruku přijal, když jej Artuš vytáhl k sobě do sedla. Tento muž byl spíš mladík o pár let mladší, sotva dvacet mu bylo. „Jak se ti odvděčím?“ Otázal se Artuše, když se snažil z koně nespadnout. „Že se mnou povečeříš u jednoho stolu a povíš mi, jak ses dostal do této šlamastiky, příteli.“ Ano, Artuš nikdy nebral ohled na to, zdali jej situace bude stát život, nebo ne, proto se vrhl na pomoc neznámému i když mohl riskovat smrt svého koně, či sebe samotného. „Jsem Galahad.“

Artuš nebyl nijak výjimečný, byl prostý učeň Merlina, ten však v celé Anglii znám byl. Přesto jen následovali a byli jeho přátelé do posledního dechu, trénoval s nimi boj a jízdu na koni, neříkal jim, kdo je, nebo aspoň co mu tvrdil Merlin, že je. Věřil, že by jej opustili, kdyby věděli, že je může stihnout trest za to, že se stýkají s nástupcem trůnu, o kterém nikdo neví, že existuje. Ačkoliv se o tomto dítěti šeptalo hodně, nikdo jej přeci neviděl. Artušův strach vyvrátil po nějaké době až Merlin, když jim to sám řekl, co je Artuš zač, všiml si totiž, že k nim nebyl úplně upřímný a že jej to trápí. Ale ani jeden z nich neodešel, ba naopak, přidal se další – Perceval. Tomu Artuš nepomohl nijak závratně, jen mu poskytl pomoc se sedlem a nechal jej přespat u Merlina, ale nakonec tam zůstal déle.

Pokud se ptáte, kdy dostal meč, bylo to jednoho dne, když dosáhl 29 let, tehdy pod dozorem Merlina meč opět uchopil, síla, která jím prošla jej neodhodila jako naposledy, jako by meč i muž museli dozrát ke spolupráci. „Budeš schopný učit se tomu, na co jsem tě tak dlouho připravoval, ale nezapomeň, je to dar z Nebes, to, co cítíš je síla služebníka Boha, který ji věnoval mě, já ji předal zase dál. Jeden člověk nemůže vládnout velkou mocí. Alchymie je věda Nebe, nenech se ošálit šarlatány Artuši, kteří by tvrdili něco jiné. Nezapomeň, nikomu po našem učení nic není, pokud jej nezvolí Bůh.“ Vysvětloval. Tohoto dne se setkal také s bytostí z Nebe, která jej měla provázet v životě alchymisty – Sofiel. Upřímně byl zmatený, ale nikdy anděla od sebe nevyhnal, protože to se bytostem Boha nedělá. Ale den po dni, měsíc po měsíci jej začínalo zajímat, jaký anděl je, jenže neměl odvahu se jej zeptat. Stačilo, že mu pomáhala s Alchymií, která byla srozumitelnější než s Merlinem. Anděl s ním nebyl vždy, nebo o tom aspoň Arthur nevěděl. (Více bude doplněno časem, po retrospektivních hrách.)

Během posledních roků svého života v Anglii se seznámil i s Guinevere, která se stala jeho ženou ve třiceti letech. Artuš tehdy neměl ponětí, že se po jeho ženě poohlíží i jeho nejlepší přítel Lancelot, kdyby to věděl, nemusel by později čelit zradě z vlastních řad, když táhl proti svému vlastnímu synovci, což bohužel také netušil. Ulicemi Camelotu se veřejně šířily zvěsti o příchodu nového krále, ale stále lidem nebylo známo, kdo to bude a jaký je jeho původ. Merlin však jednoho dne předstoupil před lid a sám Artuše všem představil, jako skrývaného syna Uthera Pendragona. Nedůvěřivost lidí byla velká, ježe legenda o meči ukovaném Merlinem vytvrzeném Jezerné paní, byla ještě starší a když viděli co meč v rukou budoucího krále dělá, pojali jej tedy za vhodného nástupce jeho otce.

Artuš byl tedy korunován králem Anglie, tím jediným a pravým. Snažil se vyhnat bezpráví a chudobu ze svého království, chtěl si být rovný i se svými rytíři, a tak vybral dvanáct nejlepších, kteří šli v jeho stopách, ode dne, kdy se stal lepším člověkem, když jej učil Merlin. Většina vojáků neměla hodnost jako Lancelot, ale byli do dobří muži, které znal Artuš podobně jako Sira Lancelota od dětství. Později se jim v legendách říkalo Rytíři od kulatého stolu, který Artuš ve svém hradu v Camelotu opravdu měl. „Všichni si zaslouží pomoc rovně, všichni si zaslouží být si rovni a bojovat tak společně bok po boku!“ Zněla slova čerstvého vládce, když se však podíval do očí svého nejbližšího viděl chmury, které tehdy zatím nechápal.

Bylo mu 32 když se rozhodl táhnout proti Mordredu, který byl synem jeho nevlastní sestry, kterou nikdy nepoznal. Podobně jako Artuš ani nepoznal svoje pravé rodiče. Byla to válka plná intrik, boje, násilí a zbytečného prolévání krve, Artuš sám v sedle bílé klisny vyrážel vždy jako první s exaliburem v ruce. Když padne on, padne země, tak se snažil ze všech sil nepadnout, aby svůj lid uchránit. Několik střetů proběhlo víc než dobře, dokud se zrada neukázala býti na vlastních straně. Jednoho večera se vrátil Artuš z bitevního pole později než zbylí vojáci. Cítil vinu, že nedokáže vyřešit spory jinak než jen bojem. Ale když vešel do své síně, našel svoji ženu v milostném obětí Lancelota.

Plný hněvu a s horkou hlavou na svého přítele vytáhl meč, ten zazářil a obklopil Artuše blesky, které se projevily alchymií, když se vyryté kruhy do jeho dlaní spojili s duší meče. Lancelot čekal, že jej za to Artuš zabije, ale ten nakonec meč upustil na podlahu hradu a ukázal mu na dveře. „Běž prosím pryč.“ Hleděl na něj unaveně a zlomeně, ale stejně si pak povzdechl a podíval se na svoji ženu. „Běž s ním.“ Artuš měl pocit, že je něco špatně, že se vše druhý den pokazí, a tak nechtěl tomu všemu vystavovat ještě svoji ženu, která očividně nebyla v manželství s ním spokojená. Tohoto včera se opíral na balkonu svého hradu a díval se na temné moře, kam měl výhled. Vojáci se připravovali na zítřejší tažení, ti, kteří utržili v tom současném zranění se obvazovali a někteří si povídali u ohně, ale král tam stál v tichosti a podíval se jen na Nebe: „Pokud můžeš stůj při mně, nebo…aspoň při nich.“ Podíval se dolů a usmál se, když slyšel hudbu podnapilých vojáků, kteří věřili, že vyhrají.

„Myslel jsem si, že tě zde najdu.“ Ozval se Lancelot a došel k Artuši, ten se na něj jen otočil a lehce se pousmál, jako by vůbec neviděl nic z toho předtím, jako by se nic nestalo, objal sira a poplácal jej po zádech. „Tak v naší poslední bitvě?“ Otázal se jej, jako by mu dával najevo, že si to tam vyříkají, či, že to bude naposledy, kdy se uvidí. Lancelot stál ztuhle a jen lehce Artuše objal. „Už dnes…“ špitl, než jej bodnul do břicha, otrávenou pletací jehlicí. Artuš jej chytil za ruku a překvapeně se mu podíval do očí a sjel dolů po zábradlí kamenného balkonu. Lancelot u něj dřepěl a svíral jeho ruku. „Jednou bys nás dohnal a zaplatili bychom za to oba, nemiluje tě a já tě vlastně zradil…“ vydechl. „Příteli, já bych ti odpustil, když tě miluje víc.“ Díval se mu do očí a lehce se usmál, než ztratil vědomí.

Poslední bitva nastala druhého dne, Artuše jehla nezabila, ani to, co bylo na ní, jen se cítil velmi špatně. Tehdy neměl ponětí, že alchymie a Nebeská duše dokáže pomoci tělu a že regenerace pracuje rychleji a účinněji, takže prostě usoudil, že jeho přítel použil pomalý, hrozný jed. Vyhoupl se na bojišti do sedla klisny, která netrpělivě přešlapovala, zažila toho víc, měla na sobě už pár odřenin, ale pořád vypadala k světu. Artuš jí přejel po boku krku a lehce ji poplácal. „Za lid, za Camelot!“ Zvolal, než se opět na travnatých kopcích rozpoutalo peklo na zemi.

Byl to těžký střet, po bohu Artuše stáli všichni ti, kteří stále žili a následovali krále. Viděl na vlastní oči umírat Percevala, kterému vojáci setnuli hlavu mečem. Jeho koně zasáhlo tehdy vržené kopí do boku krku, kdy se koni podlomily nohy a Artuš ze sedla klisny vyletěl několik metrů kupředu. Když tam Artuš v oděvu alchymisty ležel zády v ledové řece, cítil, že si vykloubil rameno, stejně se však postavil na nohy, aby osobně čelil svému synovci. Jejich střet byl sledován vojáky obou táborů, které se do sebe krvavě pustili a ne, ne přestal. Mordredovi se povedlo Artuše po několika hodinách boje mezi nimi, probodnout mečem, kdy byste zranění mohli klasifikovat na jednoznačně smrtelné. Artuš padl na kolena, svírajíc si ránu, tlačil na ni prsty, aby nevykrvácel, tak jak jej to učil Merlin, ale bolest jej ochromila. Mordred podlehl zraněním, která mu udělali ostatní vojáci i samotný Artuš, leželi pár metrů od sebe. Mordred zemřel dříve než Artuš, jelikož jej král dýkou bodnul do krku. Galahad tehdy našel krále na pokraji sil, klečel u něj a svíral mu ruku do posledního dechu. Vojáci sledovali scenérii, která se jim naskytla v tento slavný čas, když vyhráli, ale přesto jim nebylo do radosti, když jejich král zemřel.

Artuš byl uložen do hrobky nedaleko Camelotu, zde byl také uschován jeho legendární meč, který zde dal samotný Merlin. On sám nemohl uvěřit tomu, že jeho učeň je mrtvý a naděje pro Anglický lid na krále plného cti vyprchala. Mág hrobku za pomoci svého anděla zapečetil, aby se k ní nikdo do smrti Merlina nemohl dostat. Nechtěl brát meč Artušovi ani po jeho smrti, neboť jej už kdysi dávno nechal ukovat přímo pro něj a meč neměl jiného dědice, stejně jako kdysi i anglický trůn.

Artuš nerušeně spal dlouhých 1409 let. Poměrně dlouhá doba na poklidný spánek, ale už tehdy se Artuš v hrobce budil a hleděl do tmy, kdy neviděl vůbec nic, jen cítil prach v kamenné rakvi a také cítil chlad jejího víka, když na něj položil ruce. Šlo to takhle vždy na několik dní až týden, opakující se vždy po dvou letech. Pobudil se, po uplynutí času opět odpadl a zase spal. Upřímně to sám bral jako prokletí nežli nějakou výhodu, že je nesmrtelný. Sám si často namlouval, že je to jen trest v Pekle, že nepomohl lidu víc. Ale jakmile k němu začal promlouvat Virgil, změnil se na to jeho celý pohled. Anděl se od něj totiž chtěl oddělit, ale ze zapečetěné hrobky Merlinem a jeho andělem, se ven dostat nemohl ani z rakve, tudíž vždy se od Artuše odpojil a pak se zas vrátil, aby přežil sám o sobě, neboť tento mrzký střípek, neměl šanci bez těla. Byly to dlouhé roky, kdy Artuš trochu zdřevěněl, cítil, jak jeho tělo průběžně chřadne a pak jej regenerace obnovuje, měl možnost přemýšlet a podobně, ale vše v leže, ve tmě v samotě.

Nedá se říci, že byl nadšený, když roku 2066 se v lednu probudil velmi nepříjemným způsobem, když někdo jeho rakev vypáčil a svítil mu do obličeje. Artuš tehdy vypadal jako stará, velmi dobře uchovaná mrtvola, ale jakmile do něj jeden muž dloubl uskočil, cítil měkkost tkáně. „Co je to za hrobku?“ Ptal se jeden druhého. „Co já vím,“ reagoval druhý. „Vyhoď tu mrtvolu ven, ta rakev má beztak duté dno.“ Mručel očividně vůdce bandy, když vešel rozstřelenou částí hrobky dovnitř. Ani hrobku neušetřila válka, natož zub času. Legendární meč Artuše byl naplácnutý na víku rakve, a ne, a ne se hnout, jako by jej snad kámen pohltil. Když je dva muži vyhodili ven, místnosti se zvedl prach, ale taky za chvíli i Artuš, jeho tělo se dokázalo najednou hýbat velmi rychle – nebo aspoň postavit se. Muži na něj zírali jako na obrázek, dokud na něj nenamířili zbraní. Artuš se sehnul po meči, ale místo toho se tam jako důchodce sesypal na zem. „U všech svatých.“ Mudroval, a i ze sedu sebral s lehkostí excalibur z víka a protočil si jej v ruce, měl byl stál lehký a stejný jako kdysi, jen se jím málem sám praštil, když cítil bolest ze síly meče, po tak dlouhé době. „Zastřel ho!“ Zařvali na sebe ti dva a Artuš na ně vykulil modré oči, když se tam začal sbírat, jak to jen nejrychleji šlo. „Nechci Vám ublížit!“

Opravdu nechtěl, ale jak to dopadlo? Vyšel z hrobky celý od krve, jeho alchymistické roucho nutně potřebovalo vyprat a Virgil se očima Artuše na chvíli kochal světem, který padl díky Gabrielovi. „Oh, tak tohle se mi líbí…pro tohle jsem zemřel.“ Zavrčel anděl hrdlem člověka. „Vypadni!“ Zaječel Artuš sám na sebe, než se tam sesypal ze sutin dolů, jako kus polena.

Pokud se ho zeptáte, kde byl, řekne Vám, že žil v obdobě Racktonu (Pheim), co existuje kdesi v Evropě, kam se probuzený alchymista musel dostat přes zamrzlý svět, sem tam procházel místy, která byla kdysi lesy, teď to byla pustina, nebo kde byla voda, byl led nebo souš. Svět se tak moc změnil a on toho tolik prospal, vlastně kdyby mu lidi nevysvětlili, jak to funguje, co se stalo, asi by byl považovaný za blázna, kterému díky válce jen přeskočilo. Trvalo mu to téměř dva roky se dostat do Racktonu, až jednoho dne, když se poznal s andělem, který jej do Racktonu poslal omylem. Proč omylem? Artuš tehdy naštval nesprávného člověka a ten mu šel po krku, když se mu anděl snažil pomoci, otevřel mu portál, ale omylem do města, kde většinu života žil právě onen anděl. Artuš té noci, jednoho hloupého novoročního dne dopadl obličejem prvně do sněhu v pásmu B v oblasti Racktonu. O chvíli později se objevil meč sám od sebe, což jej dost překvapilo. Artuš měl s sebou v batožině jen trochu jídla a pak svoje alchymistické oblečení. „Kde to sakra jsem…“

Alchemist Skills

  • ZÁKLADNÍ ALCHYMIE – pokud se zaměříte na jeho základní alchymii je poměrně prostá a také jednoduše využívána, soustředí se na zákon přirozenosti, kdy využívá to, co zrovna opravuje a jelikož se jako technik pohybuje nejvíce kolem kovu, tak kov a tomu podobné materiály. Prosté, že? Pokud nemá zrovna potřebné nástroje vyrobí si je a pak je promění na to, co zrovna potřebuje, nebo už mu zůstanou. Někdy se zaměří jeho základní alchymie na zákon o zachování hmoty, zejména pak, pokud musí opravit něco časově náročného, jako například Urielovy drony.

  •  VLASTNÍ ALCHYMIE – opírá se také o přírodní jevy, které se na nebi prohání poměrně často. Blesky, tato alchymie není náročná, co se pohybů týče, pokud by zvolil boj bez zbraní, tehdy musí pouze stát na transmutačním kruhu, nebo v jeho případě mít ho součástí těla. Artuš tuto alchymii využívá jen k obraně, útok by už musel být vyhrocený, aby vyvolal něco, co má deset miliard wattů a ohrozil tím sebe a ostatní. Dokáže vyvolat blesk a udeřit jim tam kam potřebuje, pokud jej potřebuje vytvořit většinou splácne dlaně k sobě, aby zapojil oba transmutační kruhy. Jeho síla se zvyšuje, pokud čerpá přímo z bouřkových mraků, nebo by měl poblíž anděla/démona, který by vytvořil blesková mračna – ovládá-li tedy počasí, či přímo bouřky. Pokud toto nemá a potřebuje vyvolat blesky, využívá k tomu meč, který byl ukován za bouřky a poté jej vytvrdila Jezerní paní. Bez něj je omezený na to čerpat silně z vlastní energie, kdy je poté nehorázně oslabený. Dokáže však vyvolat i blesk z nahuštěného vzduchu, pokud není přímý sluneční svit nebo sníh.

  • V zimně je neužitečný, musí čerpat z meče.

  • Schopnost jej pokaždé vyčerpá, čím déle ji využívá, tím je unavenější. (Učením by se to mělo omezit.)

  • Někdy se málem uškvaří sám, není proti své alchymii imunní, proto má na rukou jizvy.

  • Pokud stojí ve vodě, mohl by se při špatném pohybu klidně usmažit.

Alchemist Form

Oděv alchymisty – Jeho podoba, či prostě oděv alchymisty působí prostě, jedná se o jeho původní kus oblečení, které dostal, když se začal věnoval učení alchymie pod vedením svého mistra. Na první pohled Vás zaujme barva, modrá, barva chladu, ale pro něj je to uklidňující a příjemná barva moře, noční oblohy a tak podobně. Ostatně, modrá je jeho oblíbená barva, zde na oblečení jde ruku v ruce s tmavě hnědou a bílou barvou, kde se sem tam pobije se stříbrnými detaily. Artuš si nepotrpí na luxusní věci, takže tohle s klidem v duši můžete nazvat jeho nejdražším kousek oděvu co by měl, neboť je darem od andělů. Ačkoliv mu jej spíš přesněji předal Merlin. Je vyroben z Nebeské látky, tehdy velmi cenná věc.

Začneme hezky odspodu, kde jsou boty, není na nich nic výjimečného, jsou tmavě hnědé, s mini podpatkem a na šněrování vzadu, aby nebylo vidět. Vrchní okraje se mohou postavit a pak překrývají koleno, nebo naopak volně leží dolů a tvoří okrasný prvek. V jeho případně to pořád někde plácá na všechny strany. Z bot trčí jeho kalhoty, které jsou světle hnědé s příměsí šedé, taková olivová barva, ale světlejší. Kalhoty jsou bez opasku a jsou mu poměrně těsné v pase, aby nepadaly, jinak jsou z příjemného materiálu, ale před chladem zrovna neochrání. Když se jejich povrch namočí ztmavnou.

Na těle nosí přímo bílou košili s menším límečkem a otevřeným výstřihem do V. Tento výstřih se dá šněrováním zakrýt až ke krku. Rukávy košile jsou nadýchané a na zápěstí najdete šňůrky, které mu to tam utahují, aby nevlál jako netopýr. Ovšem tento detail uvidíte, pakliže si sundá rukavice, které jsou vyrobeny z kůže tmavé barvy, na vršku jsou detaily z ještě tmavší hnědé kůže, která je tím i trochu zpevňuje, pokud Arthur využívá alchymii, stejně uvidíte jeho modré žíly.

Jako svršek nosí na košili modrý tunikový kabát, nebo přesněji je to složené z tuniky tmavě modré barvy, ta mu sahá nad kolena, ale je střižena do V, kdy špice směřuje dolů ke kolenům jak vepředu, tak vzadu. Toto V je rozstřiženo vepředu kousek nahoru asi do úrovně rozkroku, ale lemování stříbrnou stuhou vede až nahoru do velkého výstřihu, co připomíná písmeno U, tunika se musí navlékat přes hlavu. Menší rozstřihnutí můžete vidět i na stehnech, kde prostřihnutí dosahuje až k opasku, který má v pase. Opasek je obyčejný, pouze hnědá kůže, stejného odstínu jako rukavice a stříbrná pásková spona. Na vrchní části tuniky je přišitý kus kabátu, které přechází v plášť.  Tento plášť překrývá kus jeho ramen a pak volně vlaje dolů až ke kotníkům. Samotná vrchní část pláště vepředu je hodně zdobena různými dekorativními symboly, připomínající květinové vzory, tedy aspoň zelených částí květin, šlahouny a listy. Toto vzorování bylo využité i na rozstřihnutých V kusech tuniky. Část vrchního kusu mni kabátku či bolerko, který je spíše tím, co drží dlouhý plášť, můžete vidět v oblasti žeber hnědou koženou část, ta se však na zádech stává opět modrým kusem pátky.

 

Transmutační kruhy – Pokud se zaměříte na ně, má je vyryté na rukou, ale jinak je najdete vypálené na vnitřku jeho kožených rukavic. Pokud začne používal alchymii, jeho kruhy se zbaví do modra.

Jak bylo řečeno, má vyryté transmutační kruhy na svých dlaních, jelikož se tyto jizvy hojí tak je každé dva roky musí obnovovat dýkou, nebo menším nožíkem. Je to celkem bolestivé, ale pro něj rychlejší než stále kreslit kruhy. Pokud by se mu kruhy na ruce poškodily, musel by čekat, než se mu zahojí a vyrýt je znovu. Proto je má i na rukavicích, kdyby měl být znevýhodněn, no každopádně by je mohl i nakreslit, kdyby potřeboval. Kromě kruhů mu září modře ruce, ne celé, ale naběhnou mu zářivě modré žíly až po loket, je to vskutku bolestivé a zejména pak, když využívá meč.

 

Meč – Artuš není kdoví jak zběhlý se zbraněmi, přesto jednu hlavní má a tou je meč, známý z historických povídek jako Excalibur. Někdy mylně vyložen jako ten meč v kameni, ale na kameni byl ukování, nikdy do něj nebyl zasazen, pokud tedy nepočítáte ten kámen, ze kterého byla vyrobena hrobka Artuše. Jinak meč je pravděpodobně z nebeské oceli a lidského kovu, ukován za temné, bouřkové noci, kdy jej blesky bičovaly pod údery Merlinova kladiva. Poté byl předán Jezerní paní, která jej zchladila a vytvrdila do jeho krásy. Na meči je vyryto několik znaků, které k němu přikovaly takzvaně i duši anděla, kterou meči propůjčil Merlin. Křížová záštita je zlatá s tmavě modrými detaily, které vstupují i do oblasti rukojeti, která je modrá a zakončená zlatou hruškou. Meč má dvě schopnosti, obě jsou účelové – první mu umožňuje využívat alchymii, kdy také umí usměrnit jeho bleskovou alchymii. Druhá schopnost je ta, že meč je spojen Merlinovou alchymií k Artušovi tak, že si jej meč vždy najde a objeví se někde poblíž v oblasti tří metrů kolem Artuše. Pokud jej však získají dřív andělé, meč se automaticky neteleportuje a Artuše to táhne za mečem, má nutkání jít tam kde je meč, třeba i ve spánku.

Other

  • Miluje modrou a zlatou barvu. 

  • Oblíbené zvíře liška a kůň.

  • Je schopný bojovník mečem, ale levý na střelné zbraně. 

  • Rozumí technickým vymoženostem a elektrickým přístrojům. Ale nesnáší auta, nenechte ho pro boha řídit.

  • Pochází z Evropského města, které je obdobou Racktonu, ale je daleko menší.

  • Trpí rozdvojenou osobností jako takovou, kterou znáte z filmů a povídek, díky realitě nadpřirozena to prostě není nic divného. Tento střípek duše, který mu Merlin věnoval se jmenuje Virgil, pokud jej nachytáte se bavit sám se sebou, jednoznačně k němu opět něco mele právě on.

  • Na krku nosí pírko, které patří Sofi, většinou vidíte jen ten kousek kůže, na které jej má zavěšený, zbytek je schovaný pod jeho tričkem.

original.gif
tumblr_ot4u3hxerS1qde4slo2_500.gif
149d65385cebcf2e839922522812.gif

Revards

10.png
bottom of page