Otec: Antonio Tiberius Romano (Pomocný úředník města)

Matka: Carlotta Anna Romano (Učitelka)

Starší sestra: Berenice Sophia Romano (Mrtvá, 2055)

Orientace: Bisexuální

Práce: Student / Pomocná síla v muzeu

Characteristics

Ve zkratce by se dala Salome popsat jako blonďatá sbírka traumat, frustrací a nenávisti, držící pohromadě jen díky chemickým vazbám v alkoholu a dobrému slovu. Není nikterak krásná nebo půvabná, stejně tak neoslní ani svou povahou a charakterem. Při pohledu na ni by nejspíš nejednu bytost napadlo, že vyhubit lidstvo nebyl zase tak špatný nápad. Především, když ona sama otevře pusu. Celý život musela být ticho, přizpůsobovat se, držet jazyk za zuby a snášet podmínky prostředí, ve kterém se zrovna ocitla. Nedostala moc na výběr a vše si tak kompenzuje nyní, ve svém novém, báječném životě. Je jedovatá, sarkastická, drzá a veskrze neuctivá. Zdá se, že nic nebere vážně, přestože opak je pravdou. Vystavila si v sobě hradby, za kterými schovává poničenou, zraněnou duši, která nedokáže odpustit ani zapomenout. Špatně navazuje vztahy s lidmi, není příliš společenská, ale komentářů na všechno a všechny má plno. Navzdory svému zájmu o kulturu a znalosti několika jazyků mluví jako dlaždič. Její smysl pro humor je černý, nevhodný, nebo alespoň zvláštní, není výjimkou, že se směje sama, sama sobě nebo se rovnou posmívá. Na stavbu by se možná, co do způsobů, hodila lépe než do muzea, nebýt jejího chatrného exteriéru. Je poměrně vysoká a zrovna tak hubená, svalové hmoty byste na ní mnoho nenašli. Jizvy všeho druhu nejsou nic zvláštního ani výjimečného. Na jejím těle i ve tváři je mnoho známek a stop toho, že prožila těžký život. Na její psychice se to podepsalo zrovna tak. Trpí depresemi a úzkostmi, nevyhýbají se jí noční můry a občas nespí vůbec, má špatnou paměť. Kdyby si někdo vzal na hrb její diagnózu (ne že by to někomu dovolila), nejspíš by nebylo těžké rozpoznat posttraumatickou stresovou poruchu. Ale ona sama si většinu z toho odmítá připouštět. Topit smutky v alkoholu a únavu v litrech kávy je přeci daleko rozumnější. S traumaty a osobními bolístkami souvisí také třas v rukou, který se objevuje kdykoliv je v blízkosti andělů. Její reakce na ně bývala dřív daleko horší, silou vůle a časem se jí podařilo omezit se jen na toto. Řešením je zaryté vyhýbání se těmto bytostem a když už musí trávit delší chvíle v jejich blízkosti, ruce má permanentně vražené do kapes. Vůči andělům je maximálně skeptická. Není sebevrah (ne až takový), aby svou nelibost dávala okatě najevo na první dobrou, ale pokud se jim může vyhnout, vyhýbá se jim. Když už se jí to nepodaří, je z ní patrné napětí a ze situace se snaží co nejrychleji zmizet. Chová se slušně (v rámci možností), pokud se tak chovají oni k ní, svým způsobem ale neustále čeká na moment, kdy slušní být přestanou. V jejích očích má každý anděl potenciál na místě zabíjet, rozmetat ji i vše kolem na kusy. Paradoxně, démoni v ní takovou reakci neprobouzejí. U nich alespoň s jistotou ví, že z nich nekouká nic dobrého a obvykle to také oni sami přiznávají. Ale aby nemusely být nelidské bytosti příliš zkroušené, ani k lidem se Salome nechová dvakrát vřele. Je to cynik, pesimista, nedělá si žádné iluze o sobě ani o jiných. Vždy tak nějak očekává tu nejhorší možnou variantu, pod heslem, že je lepší být připraven než zaskočen. Nebo zklamán. Problémy s důvěrou jsou samozřejmostí, čím hodnější k ní někdo je, tím více očekává zradu nebo podraz. Svět je nejistý, všichni, koho kdy měla ráda, zemřeli, zmizeli, nebo o ně zkrátka přišla, tak proč si způsobovat bolest zase a znovu? Navíc sama nevěří, že by kdo mohl stát o společnost někoho, jako je ona. Má o sobě příšerné mínění, ale na druhou stranu, alespoň je upřímná. Nelže, nebo ne moc, a pokud dá své slovo, lze předpokládat, že ho dodrží. Když se to vezme kolem a kolem, je na ni spolehnutí a nenechala by jen tak někoho na holičkách, přestože všechno má své meze. Tváří se hůř, než jaká skutečně je. Zároveň je učenlivá, rychle chápe souvislosti a dovede tvrdě pracovat. Má disciplínu a sebeovládání jako málokdo – kdyby je neměla, ani by do této chvíle nepřežila. S čímž si trochu protiřečí fakt, že její pud sebezáchovy funguje buď vůbec, nebo maximálně, jako kyvadlo hodin.

Co do stylu oblékání a prezence na veřejnosti, nutno poznamenat, že starost o sebe není její prioritou. To, jak vypadá, ji zase tolik netrápí. Blonďaté vlasy si váže do culíku nebo neupraveného drdolu, rozpuštěné je nosí obvykle jen doma. Velmi jí vadí, když nemá plné periferní vidění. Pleť má přirozeně bledou. Díky životu v podzemí a tomu, že je permanentně někde zalezlá před světem, začala být bledá nepřirozeně. O to více vynikají její oči, které se nikdy skutečně nerozhodly, zda budou zelené nebo hnědé. Z oblečení nosí prakticky výhradně kousky, které by se daly najít i v mužském šatníku – kalhoty, košile, saka, vesty, kabáty, co se jí dostane do ruky. Obvyklé jsou různé viditelné opravy nošených kousků (chca nechca se musela naučit šít), oblečení bývá i z druhé ruky a prakticky žádné jí nepadne přímo na tělo. Není neobvyklé, že nosí kousky i o dvě, tři čísla větší. Beztak, jaké křivky by ukazovala světu? Takhle je to lepší a pohodlnější. V tomto ohledu je Salome velice praktická, nepotrpí si na výstřelky, její maximum je nějaká vázanka, pokud musí skutečně vypadat k světu. Na druhou stranu, i tento její „praktický“ styl by se dal sám o sobě považovat za výstřelek. Barevně preferuje černou, tmavě modrou nebo šedou. O líčení ani nemůže být řeč, jen ta představa, že by trávila svůj čas před zrcadlem, je veskrze směšná. A kdyby se pustila do nějakých makeupových kreací, beztak by to nebylo nic, co by obecná populace shledala jako líbivé.

Pokud jde o volnočasové aktivity, tedy kromě popíjení, práce je jejím koníčkem. Ráda leží v knihách, probírá se historií, vytváří si barvité představy světa „tehdy“, předtím, než šlo všechno do kopru. Hudba, umění, kultura, to vše jí pomáhá uniknout. Upřednostňuje instrumentální skladby, které nechávají prostor pro fantazii, je fanynkou italské renesance a francouzského klasicismu, z malířů obdivuje Van Gogha a Moneta. Kdyby mohla, sama by tvořila, ale nenakreslí ani rovnou čáru a k hudebním nástrojům se nikdy nedostala, aby mohla zkoušet štěstí s nimi. Psaní je jediné, co je jí opravdu blízké, ale zatím se omezuje spíše na odborné práce. Na co má talent jsou jazyky – kromě rodné italštiny a angličtiny s přehledem ovládla latinu, obstojně zvládá i francouzštinu a má základy španělštiny a ruštiny. Ne že by jí to v Racktonu k něčemu doopravdy bylo, ale rozšiřuje jí to možnosti studia dochovaných písemností a také ji to zkrátka baví. Neustále pokukuje po andělštině a démonštině, ale zatím se nezačala nudit tak moc, aby studovala i jazyky „nepřátel“. A ačkoliv to není jejím každodenním koníčkem, jdou jí i hry – ať už jsou to šachy, poker nebo Člověče, nezlob se. Po hospodách už při partičce vyhrála pár drobných na pivo, ovšem je to spíš rozptýlení. Hazardu zatím nepropadla, ale co není může být. Co na druhou stranu absolutně neovládá je umění vařit, připálí i vodu, jakékoliv kreace končí nezdarem nebo hraničí s jedem. Nemá na to trpělivost, nejednou už zapomněla hrnec na plotně a zkrátka, kvůli sobě se nechce tolik snažit. Beztak sní všechno, co je nějak poživatelné, není vybíravá. Stejně jako trpělivost jí chybí i dobrá paměť a pozornost. Soustředí se jen na to, co ji zajímá, se vším ostatním je problém. Většinu věcí si musí psát, protože je zkrátka v hlavě dlouho neudrží. Její mysl rychle přeskakuje od jednoho k druhému, což je někdy prokletí i požehnání. Při práci obecně praktikuje tvůrčí chaos – systém, kterému rozumí jen ona sama. Jestli je původcem tohoto všeho trauma, porucha pozornosti nebo zkrátka nutnost, těžko říct. Toho, co se děje v její hlavě, nakonec nechce být součástí ani ona sama. Natož někdo jiný.

Story

V dávných dobách, ještě před příchodem andělů, devastací lidstva a planety, býval italský rodinný klan Romano bohatý a vlivný. Ve svých řadách měl politiky, obchodníky, vzdělance, a také zručné podvodníky na vysoké noze. Zkrátka lidi, kteří dokázali hromadit a ukrývat majetek (především před jakýmkoliv zdaněním). A ačkoliv by to ve své době bylo nanejvýš zavrženíhodné, nakonec byly přesně tyto pozemské statky důvodem, proč vůbec mohla Salome a její rodina přežít pád světa. Třikrát hurá statistickým chybám v kapitalismu.

Salome se narodila jednoho neklidného dne v Římě, jako by snad ve čtyřicátých letech existovaly jiné dny. Její život už od začátku provázely nepokoje, chaos a nejrůznější zdroje budoucích traumat. Rodiče se vskutku snažili, aby Sal, i její o čtyři roky starší sestře Berenice, zajistili život. Ne dobrý, ale alespoň nějaký. Tato snaha zahrnovala mnohé - shromáždění zbytku rodinného bohatství, které otec přímo vyrval z pod rukou svých zemřelých rodičů, zabití kohokoliv, kdo stál v cestě, podvody, krádeže, lži a obětování všech, kteří snad rodině kdy důvěřovali. Situace ve světě by je snad mohla zprostit viny, přesto to o jejich charakteru vypovídá mnohé. Díky tomu, co ještě stále měli, si dokázali zajistit dost pro přežití – vodu a potraviny, bezpečný úkryt před zimou a ostatně vším, co by je mohlo a taky chtělo připravit o život. Protože rodiče bojovali za přežití rodiny, o Salome se většinu času starala její sestra. Berenice byla v jejím životě vždy pevným bodem, majákem naděje v temném, nelítostném světě. Učila ji, hrála si s ní, předčítala Salome z knih, které dokázala sehnat. Ať už to byly hlouposti, světová historie nebo příběhy, které si vymyslela sama. Ty měly vždy šťastný konec. Dobro zvítězilo nad zlem. Alespoň někde tomu tak bylo. Salome si Beu postavila na piedestal, ona byla tím vítězným dobrem, a nezáleželo na tom, že postupem času už nemačkali spoušť zbraně jen rodiče, ale i Berenice sama. Bylo jedno, co udělala. Vždy to byla její starší sestra, ke které mohla vzhlížet.

Situace ve světě se pochopitelně dvakrát nezlepšovala a roku 2055 se rodina rozhodla Itálii opustit. Doslechli se, čert ví odkud, že v Británii je snad naděje na lepší život v podzemních bunkrech. Byla to o poznání lepší vidina než živoření, které zažívali dosud. Ale cesta přes pustou pevninu nepřipadala v úvahu. A tak se rozhodli pro riskantní řešení – oslovili anděla, jednoho z mála, který byl ochoten za jistou cenu pomoci. Rodina byla připravena nabídnout téměř všechno, co měli, ale on nestál o peníze nebo věci. Stál o Berenice. Ať už to byla ona nebo jen její duše za záchranu zbytku rodiny, pokud chtěli být teleportováni do Anglie, museli se vzdát dcery. Salome, ve svých třinácti letech, se vyjednávání pochopitelně nezúčastnila a rodiče o něm už nikdy poté nemluvili. Sama tedy netuší, proč anděl Beu chtěl a co se s ní opravdu stalo poté. Jediné, co ví, je, že než je teleportoval do Británie, strhl její sestru k sobě, plačící a křičící, prosící rodiče, aby jí pomohli. Ti sotva hnuli brvou – viděli před sebou jen přežití, zatímco Salome sledovala nejbližšího člověka, kterého na světě měla, jak z jejího života navždy mizí.

Tuto zradu svým rodičům nikdy neodpustila. Nikdy nezapomněla na tvář své sestry v posledním momentu, než se ocitli v Anglii, nikdy nezapomněla, že rodiče od ní očekávali vděčnost za to, co udělali. Tvrdili, že to bylo pro ni, pro ně všechny, aby mohli začít znovu, přestože Salome sama by raději zemřela při příchodu Lucifera spolu s Berenice. Tou dobou se jí začaly zdát zvláště ohavné noční můry, které nikdy skutečně nepřestaly. Britské podzemí bylo v lepším stavu, než cokoliv, co mohli najít v Itálii, ale co jí to bylo platné. Tři měsíce téměř nepromluvila, než se konečně začala zajímat o dění kolem. V podzemí strávila s rodinou pět let, do roku 2061. Od normálního života to mělo daleko, ale dokázala si vytvořit určitou rutinu, která ji držela nad vodou. Četla, poslouchala příběhy a vyprávění, v rámci možností se vzdělávala a pomáhala, s čím bylo třeba. Dalo by se toto období nazvat klidem? Možná, se zuřící apokalypsou za okny se k němu nemohla dostat blíže. Mohla začít přemýšlet, uvažovat o budoucnosti, ale nemohla se k tomu sama přimět. Pro ni neexistovalo nic než současnost. I když se bunkr neotřásal, pořád viděla před očima, jak rychle může idylka skončit spolu se životy všech kolem. Nehodlala sama sobě dávat plané naděje, proto se netoužila ani seznamovat s ostatními, navazovat pevná přátelství nebo vztahy, specializovat se některým směrem. Proč si nechat drásat srdce dalšími ztrátami? Chránila sama sebe. Prázdnotu v sobě tak upřela jiným směrem – k nenávisti těch, kteří tohle všechno způsobili. K andělům, démonům a všem mezi tím. Ke tvorům, kteří měli zůstat zalezlí ve svých světech, kteří měli zůstat biblickými legendami a fantaskními bytostmi. Slýchávala o historii před jejich příchodem, četla příběhy, které se zachovaly. Historie starého lidstva pro ni byla kotvou, únikem před realitou. To, že to kdysi bylo jinak. Že svět nebyl studený a pustý, ale plný života, radosti a možností. Rodiče ji velice často strkali ke kariéře zdravotní sestry, ale nemohla to dělat. Ošetřovat zraněné jí jen připomínalo, co se děje na povrchu a rozdmýchávalo její zášť.

Kolem roku 2061 se její rodina i další dověděli o vzniku města Rackton pod taktovkou Michaela. Prvotní skepse se přetavila v naději na nový začátek. Salome před sebou ale viděla pouze oběť své sestry, která stála na počátku prvního „nového začátku“. Navíc, město pod velením andělů znělo spíše jako noční můra než splněný sen. Svůj názor si však musela nechat pro sebe. Jako obvykle. Netušila, že tou dobou už měla matka o mnoho vřelejší vztahy s anděly (respektive s jedním konkrétním), než by se mohlo zdát. Nevěděla, jak moc její otec touží dostat se zpátky do kolejí rodinné slávy, vlivu a výjimečnosti. Znovu se začali shánět po možnostech dostat se do bývalé Ameriky, k branám Racktonu. Salome napůl očekávala, že tentokrát padne za oběť andělům a rodičovským ambicím ona sama, ale cenu této teleportace se nedověděla. To až daleko později. Příliš na tom nezáleželo, když se konečně ocitli u bran města.

Její vztah k andělům se ve městě nezměnil, ale musela se přizpůsobit. Vzhledem k tomu, že se přetvařovala a držela jazyk za zuby celý život, nebyl to až takový problém. Dlouhou dobu však bojovala s neustálým nutkavým dojmem, že se stane něco hrozného. Že jednomu z andělů prostě přeskočí a z rozmaru rozmetá všechno na kusy. Nedej bože, aby poblíž ní některý zvýšil hlas nebo udělal prudší pohyb. Tyto tiky nakonec zvládla omezit jen na třas v rukou, který jí však zůstal i přese všechnu snahu. Její rodiče byli však pravý, zářný opak. Otec se okamžitě vrhl po každé příležitosti jak posloužit a podlézat andělům nebo Radě. Tu podržet, tu poskočit, jako cvičený pejsek. Matka se začala bez vědomí Salome nebo manžela pravidelně vídat se svým andělským milencem a nakonec se usadila jako učitelka menších dětí v jedné ze škol. Netrvalo dlouho a rodina získala menší dům. Salome by však dala duši i život za to, aby se mohla vrátit zpátky do bunkrů. Styděla se za svou rodinu, nenáviděla každou minutu s nimi. Docela zapomněli na minulost, na Berenice, na to, co se stalo a co se pořád děje. Nechápala to. Nechtěla toho být součástí. A ačkoliv jí branná povinnost smrděla na sto honů, raději narukovala při první příležitosti. Jednak aby měla tu hrůzu konečně za sebou, a taky aby se dostala z dosahu.

Už od prvního momentu v armádě bylo jasné, že tudy cesta nevede. Salome byla ke službě velice laxní, a i kdyby nebyla, stejně by jí to nešlo. Jediné, v čem se mohla alespoň trochu realizovat, byla střelba. Stát, mířit, střílet, to jí šlo. Okamžitě ji to chytlo. Mohla si tak vybít svou frustraci, představit si místo terče všechny, kteří byli podle ní zodpovědní za všeobecnou mizérii. Pistole, puška, samopal, jakákoliv ráže, jakýkoliv dostřel. Snad by ji zkusili nalákat k odstřelovačům, nebýt toho, že fyzičku měla nanejvýš žalostnou, povely vnímala napůl, a jako někdo, kdo nedokázal stát poblíž andělů bez výrazu topeného kotěte, ani psychika nebyla zrovna výstavní. Snažila se zkrátka jen dost na to, aby nedostala od nikoho po tlamě (místy rovněž neúspěšně). Teoretické znalosti však zvládala vstřebat rychle, tak se nakonec horko těžko probojovala ke zdárnému konci výcviku. Z jejího odchodu byli nepochybně nadšení naprosto všichni zúčastnění. A i když to bylo peklo, pořád lepší mít tvář v bahně než sledovat, co se dělo doma. Tak se rozhodla zkrátka nevrátit. Z výcviku se odebrala za novým životem, novou prací a bydlením.

Začátky nebyly jednoduché. Chvíli musela žít v chudobě a na podpoře, než se jí podařilo najít si práci v muzeu. I přes jednoznačnou znalosti historie a světové kultury musela slíbit, že si doplní formální vzdělání, a tak začala pracovat a po večerech a ve volných chvílích studovat. Beztak neměla nic lepšího k dělání a k jejímu vlastnímu překvapení se práce i studium staly jejími koníčky. Mohla se věnovat snění, zavřít se v muzeum nebo ve svém novém, skromném domově, otočit se zády ke světu. Tak jí to vyhovovalo a navíc, byla v tom dobrá. Dokonce se dokázala seznámit a socializovat se svými kolegy a některými spolužáky. Těmi lidskými. Stále často přemýšlela, co by na to všechno řekla Berenice a jaká by byla její role v novém městě a v tomto všem.

Z peněz za poloviční úvazek však jen stěží platila byt a tak dlouho žila o vodě a chlebu, s oblečením, které mělo více oprav a záplat než původní látky. Věděla, že by si mohla říct o finanční pomoc městu, jako to už jednou udělala, ale připadalo jí to jako žádat anděly samotné a to jí bylo proti srsti, pokud jí vyloženě nehrozila smrt zimou nebo hlady. Raději se rozhodla živořit, ale ze svého. Brala směny navíc, když mohla a studovala během nich. Občas sypala na zkouškách rozumy prostě z hlavy, když neměla čas se učit vůbec. Ale všechno nějak zvládla, nakonec, dříve žila v podzemí a v rozpadlé Itálii, pokud se někdo dokázal uskromnit a přežít, byla to rozhodně ona. Jakmile však měla dost peněz, aby si mohla dovolit i něco jiného než to nejnutnější, obrátila se k alkoholu. Jakémukoliv, který byl dostatečně po ruce a za dostatečně nízkou cenu. Riskla by i podomácku vypálené samohonky nebo zvětralé pivo, bylo to jedno. Hlavně když promile v krvi utlumily temnotu v její mysli. Práce a škola, pár koníčků, to představovalo rozptýlení od neradostné reality, která ji stále obklopovala, ale když měla co jen chvíli času, chvíli klidu s vlastními myšlenkami, nenáviděla to. Nenáviděla Rackton, sama sebe, svou rodinu za to, kde se ocitli. Rodiče se snažili s ní spojit, jak jen to šlo, ale veškeré jejich pokusy odmítala. Mizela jako pára nad hrncem, až se konečně přestali snažit. Bylo až téměř humorné, že sami nedokázali pochopit, co se stalo – vyčítali jí nevděk, nepochopení, připadala jim zbytečně vzteklá a vzdorná. Vždyť dostali novou šanci!

A možná by to Salome nakonec nechala být a spokojila se s tím, že je sirotek vlastní volbou. Kdyby konečně, po mnoha letech, nenachytala svoji matku s andělem, se kterým to táhla už od Anglie. Který je tak ochotně přenesl do Racktonu a nic za to nechtěl. Všechno do sebe zapadlo. A otec nejen předstíral, že o ničem neví, sám ještě matčina nápadníka využíval, aby pomalu ale jistě šplhal po městském společenském žebříčku. Ještě nikdy v životě necítila Salome takovou zlost jako ve chvíli, kdy se vše dozvěděla. Existovaly dvě možnosti – opustit město, risknout divočinu tam venku a téměř jistě zemřít… Nebo nechat zemřít někoho jiného. Potřebovala, aby rodiče zmizeli z jejího života jednou provždy. Chtěla, aby konečně zaplatili za to, co provedli Berenice, za to, jak zradili ji, sami sebe a možná i lidskou rasu. Znevažovali památku všech, kteří padli během apokalypsy, vlastní rodiny i přátel, kteří nejednou zemřeli jejich rukou. Nemohlo to tak jít dál, musela konat. V hlavě se jí začal rodit plán. Nakonec, nejvíc, co by mohla ztratit, byl její vlastní život a o tom by beztak prohlásila, že stejně nestojí za moc.

Abilities

Budou doplněny po uzavření smlouvy s démonem.