„I’m not who I used to be.“

Asi jako u každého člověka, i jejímu narození předcházelo seznámení jejích rodičů. Nejednalo se o nějaké chvilkové poblouznění nebo snad záležitost na jednu noc. Oba její rodiče pracovali pro armádu. Její otec byl voják a její matka se soustředila na armádní techniku a její výrobu, opravy či údržbu. Často se tak oba dostávali mimo město a tím i na mušku čehokoli, co po nich za hradbami mohlo jít. Možná i to neustálé nebezpečí je nakonec sblížilo natolik, že to nakonec vedlo ke svatbě a o rok později i k narození Beccy. Takový malý důkaz, že i během těch nejtěžších časů lidé hledají naději a rodiny se dál rozrůstají.

Přece jen rok 2038, který se stal rokem, kdy děvčátko přišlo na svět, byl stále poznamenaný válkou mezi anděly a lidé? Ti to z velké části jen odnášeli. Becca mohla být ráda, že žila v komunitě lidí, kteří se semkli, a ještě dokázali nějak fungovat. Sice nebyla žádná škola, lidé se mohli spolehnout jen sami na sebe a země už v té době dávno padli. Bylo to šťastné dětství? Možná. Když přihlédnete k okolnostem, tak si Becca nemohla moc stěžovat. Sice kolem nich zuřila válka, lidé umírali téměř na denním pořádku a staré pořádky vystřídal chaos. Na druhou stranu si měla s čím hrát, byla oblečená, dostávala najíst i napít a její rodiče jí milovali. Jejich láska jí ale neobklopovala dlouho. Jako první zemřela její matka. Becce byly tehdy teprve tři roky, tudíž na svou matku moc vzpomínek nemá. Jen fotku, kterou jí v pozdějším věku věnoval dědeček. A jak její matka zemřela? Auto, ve kterém jela, najelo na bombu nebo bylo odstřeleno. Přesné informace se k ní nedostali a nejspíš se po nich ani nikdy moc pídit nechtěla. Nepotřebovala vědět, kdo měl smrt její matky na svědomí. Smrt lidí jí obklopovala celé dětství, tudíž jí to nepřišlo jako něco zvláštního. Jen si tentokrát ukousla kus její rodiny, a ne někoho jiného.

A jak bylo malé děvče vzděláváno? Do školy logicky nechodila. Většinu toho, co se naučila v dětství jí předal někdo z lidí z komunity. Čtení, psaní, základní orientace v některých faktech z historie, biologie a podobně. Nešlo to nijak do hloubky, ale základy, které se někdo kdysi učil na základní škole, byste u ní asi našli. Navíc byla zvídavá, takže v tomhle ohledu bylo alespoň snazší jí zabavit touhle cestou. Když už nepomáhali nové vědomosti, tak jí otec učil základy boje a střelby. Přece jen vyrůstala ve válce, takže podobné dovednosti by se jí jednou mohli hodit.

 

„A child who lost everything sits on the doorstep of a house that is no longer there.“

Ani znalosti a ani trénink boje jí však nemohl připravit na to, co přišlo v jejích osmi letech. Jejich více méně klidné životy narušila bitva andělů, kteří nebrali ohled na to, co nebo koho zničí cestou. Začalo to nenápadně jako rány v dálce, které by se dali přirovnat k hromu. Každý to považoval za obyčejnou bouřku, ovšem jen do chvíle, než chytl první dům. Odkloněná rána, která zasáhla nesprávné místo. Tlaková vlna srovnala se zemí další domek o kus dál, jako by trosek v jejich vesnici nebylo už tak dost. Postupně padali k zemi další domy a vyhasínali další životy, ať už rukou bytostí nebo důsledkem náhody a odkloněných útoků. Netrvalo to tak dlouho, ačkoliv Becce to připadalo jako věčnost. Jejího otce zasypaly trosky, ale svou dceru ještě dokázal vystrčit ven. Malá dívka byla v šoku. Seděla před domem na verandě a po tvářích se jí koulely slzy. Nevzlykala, její hlava ještě nebyla schopná pochopit, co se stalo a nejspíš byla v šoku.

Nejspíš proto jen seděla v momentě, kdy se k ní troskami blížil muž v andělském brnění. S mečem v ruce se zastavil kousek před ní. Dívka k němu vzhlédla a v podstatě jen vyčkávala na to, až jí pošle za její rodinou. Za těmi, které znala. Chvíli se na muže dívala a on jí pohled oplácel, v momentě, kdy ale zvedl ruku s mečem, Becca zavřela oči. Jenže rána nikdy nedopadla. Místo toho ucítila to, jak jí tvář postříkala nějaká tekutina. Když oči otevřela, viděla sesouvající se tělo muže, které odhalilo blonďatou ženu v brnění se zamračeným výrazem. Její tvář se ale projasnila ve chvíli, kdy se její pohled přesunul na dívku před ní.„Tvůj pobyt tady ještě nekončí.“ První slova a rozhodně ne poslední, která kdy od Casperin uslyšela. Pak jí anděl odnesl do jiné komunity lidí. Ne, že by byla o něco více chráněná než ta, kde Becca vyrůstala, ale rozhodně byla dál od bojů, které momentálně probíhali. Tam si jí pod pomyslná křídla vzal postarší muž, který v jiném boji ztratil rodinu i s vnučkou, kterou mu malá Becca připomínala. Alister Crow.

 

„You make me feel things I didn’t belive in anymore.“

Jako dítě se adaptujete rychle, ačkoliv po traumatu, které prodělala, se nějakou dobu stranila lidí a moc toho nenamluvila. Ovšem na druhou stranu se u ní také projevila touha mít pod kontrolou věci, které mohla. Sice kolem nic pořád zuřila válka, kterou nemohla mít nijak po kontrolou, ale organizovat věci, které byli v její moci, už bylo něco jiného. Začalo to tehdy nenápadně. Srovnané věci, určitý plán dne. Uklízení a pořádek v příbytku, kde s Alisterem žila. I tady se ale dál vzdělávala, protože přece jenom potřebovala informace k přežití. Obohatila se o vědomosti v ošetřovatelství, protože Alister býval lékařem, takže sem tam jí něco naučil nebo mu pomáhala při ošetřování ostatních. Zranit se v těhle časech nebylo nijak nezvyklé, takže někdy měli o zábavu postaráno. Navíc i k tomuhle byla potřeba určitá pečlivost a organizovanost, abyste všechno zvládli tak, jak bylo potřeba a nepřidělali zraněnému ještě větší potíže. Ani tady jí ale nakonec neminul nějaký trénink boje. Sice vždycky pochybovala o tom, že by měla někdy šanci porazit anděla, ale nějaké základy obrany a boje? TO se jí mohlo hodit i proti lidem, kdyby si někdo v jejím okolí usmyslel, že je snadný cíl.

Právě tady se seznámila s Kylem, o dva roky starším klukem, který jí dokázal vytáhnout z její komfortní zóny. Nehledě na to, že jí i pomáhal s tréninkem, ačkoliv později se tyhle dostaveníčka stala spíše romantickou schůzkou než tréninkem. Mladá láska a růžové brýle jí nějakou dobu vydrželi. Konkrétně asi pět let, což je dost dlouhá doba. Od sedmnácti do jednadvaceti tak byla s jedním mužem. Ovšem během těch pěti let se stala i plnohodnotnou asistentkou pro Alistera, který jí považoval spíše za zdravotní sestru než jen za nějakou podržtašku. Navíc si jí sám vychoval, takže věděl, že se na ní může spolehnout. Ovšem asi nejdůležitější změnou v jejich životech bylo to, že se přesunuli do Racktonu. Tehdy ještě malé osady, která vznikala nedaleko od jejich osady a pod ochranou archandělů. Jejich přesun nebyl úplně bezproblémový, ale Becca i se svými blízkými zvládla tuhle cestu překonat. Navíc válka se tehdy blížila už k mírovému období, takže pomalu nastával větší klid. Sice se stále potloukali v okolí duše nebo jiné bytosti, ale i to je nutilo se přesunout někam, kde mohli žít ve větším bezpečí a pod ochranou archandělů.

 

„If he loves you, he could never hurt you.“

Nedlouho po příchodu do Racktonu přišel další krok v jejím životě, který si až později uvědomila, ji měl v určitém smyslu uzemnit. Kyle ji požádal o ruky a ona v bláhové lásce řekla ano. Tehdy úplně netušila, co ji čeká. Kyle, který byl zvyklý na adrenalin a určité nepokoje v jeho okolí, totiž začal podobné situace vyhledávat. V jeho případě to ale neskončilo tak, že by vyrazil na výcvik a nechal se přijmout k armádě. V jeho případě se jednalo o pitky v barech, a navíc ještě začal sympatizovat s trochu radikálnějšími postoji vůči bytostem. Becca měla ale bojů a války ve svém životě až dost a tohle jeho chování se jí ani za mák nezamlouvalo. Často to tak končilo hádkami. Jedna vyvrcholila až k tomu, že Kyle Beccu uhodil. Prostá facka ve vyhrocené situaci. V ten moment to ještě dokázala omluvit. Navíc když jí Kyle druhý den přinesl čokoládu a květiny jako omluvu. Růžové brýle sice získali prasklinu, ale neponičili se natolik, aby je Becca dokázala odhodit. Navíc když jí Alister ujišťoval, že to jistě byla výjimečná situace. Zpětně si za to může jen nadávat, ale tehdy s Kylem ještě zůstala. Kupodivu byl nějakou dobu klid. Becca se začala učit na zdravotní sestru, aby skutečně mohla dělat to, k čemu jí vlastně Alister vedl od dětství. Jenže se ukázalo, že to bylo jen ticho před bouří.

Další večer, kdy se Kyle vrátil opilý. Další hádka, kterou Becca možná vyprovokovala, ale zkrátka jen chtěla, aby toho nechal, aby se jí vrátil ten muž, do kterého se zamilovala. A co za to dostala? Dalších pár facek. V ten moment už její růžové brýle spadli a ona ještě tu noc utekla k Alisterovi. Sice se na jednu stranu bála, že jí bude znovu ujišťovat, že je všechno v pořádku a Kyle se uklidní, ale potřebovala k někomu, koho znala. Když se ale objevila na prahu svého adoptivního dědečka, jak Alistera brala, s rudými tvářemi a rýsující se modřinou pod okem, nějaké přesvědčování vzalo za své. Becca tehdy zůstala u Alistera, který hned druhý den došel za Kylem vrátit mu prsten a vzít Becce její věci, protože nehodlal nechat svou chráněnku, aby se s ním ještě někdy potkala. Becca tehdy ale potřebovala víc než jen opustit snoubence. Potřebovala změnu. Tu jí nakonec přineslo seknutí se školou a vzdělávání v oblasti zdravotnictví a nastoupení na branný výcvik, který byl povinný.

 

„Scared? Good. We don’t grow when we stay inside our comfort zone.“

Jelikož Becca vyrůstala během války, tak boj nebyl něco, co by jí lákalo, ovšem na druhou stranu si uvědomovala, že se potřebuje umět bránit. To jí jen potvrdilo to, že se nechala bít opilým mužem. Nakonec se to kupodivu stalo i jejím koníčkem, ale nepředbíhejme. V určitém směru ji branný trénink zocelil. Neměla čas zabývat se tím, že byla obětí domácího násilí a zkrátka se zaměřila na jinou věc. Možná i díky tomu se jí vyhnul klasický syndrom týrané ženy. Chtěla se s tím poprat, nechtěla se zkrátka stáhnout do sebe a být ta chudinka, kterou to nějak poznamená. Prošla si celým kolečkem povinné docházky a často končila při tréninku jako poslední. Nejčastěji se takhle zasekla u boxovacího pytle. Kupodivu vymlácení té frustrace a úzkosti, která se v ní nahromadila, pomáhalo. Nebyla sice nejlepší ze všech, ale to ani nepotřebovala. Potřebovala, aby se dostala ze své pohodlné zóny a aby ji okolí donutilo něco dělat. To se díky tomuhle povedlo. Naučila se bojovat, jak se zbraní, tak bez ní. Stejně tak se naučila i střílet. Prošla si celým procesem a výcvik úspěšně dokončila.

Alister tehdy nejspíš doufal, že se vrátí do školy, a tak trochu se obával toho, že se Becca bude chtít přidat k armádě. Výcvikem prošla a určité předpoklady by k tomu díky rodičům měla taky. Ovšem Becca nemířila ani jedním z těhle směrů a zaměřila se na něco úplně jiného. Kancelářská práce. Ne, že by to bylo něco o tolik vzrušujícího, ale bylo to něco jiného. Byla to změna, kterou potřebovala, a hlavně díky tomu dostala i možnost využít svůj talent na organizování a plánování věcí. Nezačala na nějaké vysoké pozici, ale klasickou administrativou. Navíc stále docházela i do tělocvičny, kde trénovala a spíše si vybíjela svou frustraci.

 

„Fear is reaction. Courage is a decision.“

To, že se archandělé shánějí po nějaké sekretářce, která by jim v určitém směru vypomáhala a starala se o chod jejich činnosti v rámci města, se k ní doneslo stejně jako ke spoustě dalším. Šuškanda v úřednických profesích fungovala vždycky dobře a tehdy se také Becca rozhodla, že to by mohla být práce pro ni. Navíc, proč to nezkusit. Sice měla svou vrstvu jistou díky tomu, že Alister se o ní dál staral, ačkoliv teď pracovala na postu obyčejné úřednice, ale získat něco sama a mít vlastní peníze a postavení, bylo lákavé. To jí taky donutilo jednoho odpoledne vyrazit až za archandělem Michaelem do sídla. Jak se tam dostala? Nejspíš díky štěstí určitému štěstí. U vchodu se tehdy střetla s Casperin. Byla obeznámena s faktem, že anděl, který jí jako dítěti zachránil život, je v podstatě osobní ochrankou Michaela, ale netušila, zda si i ona pamatuje jí. Přesvědčila ji tehdy, ať ji za Michaelem dovede a Casperin nejspíš chtěla ozkoušet její odhodlání, protože po určitých nepokojích ve městě, nebyl archanděl zrovna v dobrém rozpoložení.

„Casperin, výborně…“ Ozvalo se ve chvíli, kdy Becca společně s oslovenou vešla do kanceláře. Ovšem následovalo zaseknutí archanděla, když jeho pohled padl i na Beccu, která tu očividně úplně být neměla. „Co to má být?“ Nijak příjemná otázka, ani tón ani výraz. Někoho by to nahlodalo a možná by se odpoklonkoval pryč, ale Becca místo toho vyrazila ke stolu, za kterým archanděl přecházel. „Zdravím. Jsem Rebecca Watson. Doneslo se ke mně, že sháníte sekretářku pro sebe a svého bratra.“Jednoduché oznámení, když se zastavila před stolem a z kabelky vytáhla dva papíry. Jeden byl popsán několika body společně s některými informacemi o ní a druhý byl potištěn z obou stran, ale zase na něm byli některé pasáže zvýrazněny. „Předpokládám, že nemáte čas a dnes očividně ani náladu na to, abyste pročítal celý životopis. Tady máte kratší verzi, pokud byste se tím chtěl zaobírat.“ Ukázala na papír popsaný body „Pokud vám stačí mnou vybrané důležité body, tak modře máte podtržené určité životní zkušenosti. Zeleně jsou mé pracovní přednosti a vlastnosti. Žlutě pak dovednosti, které by se mohli případně hodit.“ Přesunula ukazováček nad druhý, hustěji popsaný papír s podrženými větami. Než stačil Michael nějak zareagovat, objevil se kousek od něj hnědovlasý muž, který trochu zmateně stočil pohled k Becce, ale pak i tak oznámil archandělovi, že je na cestě Rada. „Ti tu ještě scházeli.“ Na rozdíl od zachmuřené tváře Michaela se na té její objevil úsměv. „Nechte mě to zkusit zařídit, pane.“ Pronesla jednoduše a připojila i oslovení, které použil anděl, když sděloval archandělovi tu novinku, otočila se na podpatku a vykráčela ven, dveře zavřela opatrně a když se otočila, už si to ke dveřím mířil vysoký muž s rozhořčeným pohledem. Nebylo tak těžké rozpoznat Josepha Morninga, který měl na starost obranu města, a tedy nepokoje nejspíše padaly na jeho hlavu.

„Zdravím, můžu nějak pomoci?“ Optala se Becca s milým úsměvem, když mu vyšla vstříc. „Pochybuji, jdu za Michaelem.“ Odsekl jí a chtěl jí obejít, v čemž mu žena zabránila jednoduše tím, že ukročila trochu do strany a jemu do cesty. „Tak to vás zklamu. Archanděl Michael tu bohužel není. Jeho přítomnost si vyžádala určitá akutní situace mimo město.“ Pronesla dál s milým úsměvem, ovšem i tak dost neústupně. Následovalo pár dalších otázek a pokusů se dostat přes ni, což Becca nedovolila a otázky obratem zodpovídala, jako by si polovinu odpovědí nevycucala z prstu. „Fajn, tak mu vyřiďte, že s ním chci mluvit hned, jak se vrátí.“ Odsekl jí s určitou rezignací, otočil se na patě a vyrazil pryč. Becca to tehdy považovala za své malé vítězství. Když Morning zmizel za rohem chodby, objevila se vedle ní Casperin. „Slušný výkon, to by ho mohlo přesvědčit.“ Trocha uznání, ovšem žádné sliby. I tak se na anděla Becca otočila tentokrát se skutečným úsměvem a vytáhla z kabelky menší kovovou krabičku, ve které se skrývali sušenky s kousky čokolády. „Tak mi dejte vědět, jak se rozhodl. A tohle je pro vás.“ Podala jí krabičku a pousmála se. Bylo to jen nepatrné oplacení toho, že jí Casperin tehdy zachránila život. „Bez vás bych tu dnes nestála. Děkuju.“ Dokončila ještě myšlenku, než se rozloučila a vyrazila pryč.

 

„Clear your desk. Tie your hair up. Grab a coffee and just start.“

Reakce na její pohovor, který v podstatě ani moc pohovorem nebyl, na sebe nenechala dlouho čekat. Místo dostala a mohla tak slavit úspěch, ačkoliv se tím spíše dostala do neustálého kolotoče řešení problémů a zvládání nálad archandělů. Vzhledem k tomu, že Uriel většinu času trávil převážně v laboratořích, přicházela víc do kontaktu s Michaelem. Díky tomu se ale naučila odhadovat jeho rozpoložení a nálady, a tak nějak je i krotit. Nehledě na to, že zjistila, že na uklidnění občas pomůžou právě sušenky nebo káva, ideálně obojí. Začalo to vcelku nenápadně. Sem tam si je přinesla do práce pro sebe, ale když si všimla, že Michael není zrovna v kdo ví jak sluníčkovém rozpoložení, našla nějaký důvod, proč mu je podstrčit. Tuhle zkoušela nový recept, pak zase pekla sušenky do práce dědovi a nějaké zbyly. Byla by přece škoda, aby se nesnědli. Stejně tak se ale naučila i to, kdy si může dovolit Michaela trochu sekýrovat a upozorňovat na to, že by měl něco dělat a kdy zase vzít zpátečku a ukázat víc respektu. Na oslovování pane si tedy nikdy moc nezvykla, tudíž z jejích úst se většinou ozve archandělovo jméno, než aby se chovala jako voják k nějaké vyšší šarži.

Kromě Michaela ale také přicházela do kontaktu i s jeho osobní stráží. Kupodivu si nejvíce sedla s Casperin, což nejspíš překvapilo kde koho. Možná za tím stálo i to, že ji kdysi zachránila život, ale dostali se až k tomu, že jsou z nich přítelkyně. Casperin také ve volných chvílích pomáhá Becce s tréninkem. Ne, že by se chtěla stát ze sekretářky ještě vojákem, ale ráda udržuje svoje schopnosti na dobré úrovni, protože nikdy neví, kdy se jí to může hodit. Nehledě na to, že vzhledem k její pozici by mohla být i lákavým cílem pro Michaelovi nepřátele. Pokud šlo o mužské elementy ve stráži, tak s Melicharem je jejich vztah asi neutrální. Nenazvala by to vyloženě přátelstvím, ale není to ani tak, že by na ní nevraživě koukal. Občas se nejspíš i baví tím, jak Michaelovi připomíná, že má plnit svoje povinnosti. A pokud jde o Baltazara? Tak s tím má z celé trojice vztahy nejvíce napnuté. V některých ohledech ho možná trochu nahradila a také se mu asi úplně nelíbí její přístup k archandělovi. 

Díky svému vyššímu platu si mohla dovolit se odstěhovat, ačkoliv stále bydlí poblíž centra, jelikož díky své pozici se nachází stále ve vrstvě R5, tudíž si to může dovolit. Její život se ale během let tolik nezměnil. Možná si více zvykla na sovu práci a naučila se vnímat určité nuance, které jí pomáhají. Dokázat vytipovat náladu, efektivně odpálkovat členy Rady ve chvílích, kdy by je Michael nejspíš vyhodil oknem, nebo ho omlouvat na zasedáních, pokud sama ví, že tam archanděl nebo jeho bratr nejsou potřeba. Sem tam zaučuje i nové sekretářky a uvádí je do chodu celého systému, jelikož je v její momentální pozici považována v podstatě za jednu z vedoucích. Během volných chvil se věnuje dál tréninku. Někdy pod dohledem Casperin, jindy sama. Někde přece jen tu frustraci a občasný vztek na své zaměstnavatele ventilovat musí. A pokud nepomůžou rány do boxovacího pytle nebo sparing partnera? Pomůže pečení.