Everything that lives is designed to end...

Narodila jsem se na území, kde kdysi existovalo Rusko. Tenkrát se tomu však nedalo říkat ani Rusko, ale označovalo jako knížectví suzdalské, poněkud malé území, když si vezmeme, jak Rusko velké bylo. Má pouť začala v roce 1226, to si ještě pamatuji přesně, člověk jenom tak nezapomíná svůj rok narození do malebného městečka Vladimir, kterému vládl syn Konstantina Vsevolodoviče, Jurij. V rodině jsme byli nakonec čtyři. Matička, otec, starší sestra Kiana a nakonec pak já. Málo početná rodina, když se ohlédnu nazpět, tak většina rodin v té době měla alespoň šest a více dítek, protože valná většina se stejně nedožila deseti let. V té době pořádně vzdělání neexistovalo, škola taktéž ne, takže jsme většinu své denní náplně trávili obděláváním polí a staráním se o dobytek nebo pomáháním doma. Jelikož jsem byla nejmladší tak jsem pomáhala matičce v domácnosti a sestra pomáhala otcovi na poli, levná pracovní síla, jak by se v dnešní době říkává. Z mého dětství není nic, co by stálo za zmínku, v podstatě se jednalo o jeden šílený stereotyp. Za kokrhání kohouta člověk vstával, pracoval, pak se najedl a zase pracoval. Po západu slunce jsme se všichni sešli na společnou večeři a potom jsme šli na kutě. Nudný život na dnešní dobu, ale v té době jsem to ani nevnímala. Ostatní děti byly na tom podobně jak my, takže mým jediným kamarádem na hraní byla moje starší ségra Kiana, se kterou jsme si vybudovaly velice pevný vztah. Opět pár let uběhlo a vlastně už jsem byla dospělá, ségře táhlo na dvacet dva let a mně bylo sotva patnáct, na tu dobu už do byl velice úctyhodný věk a překvapivě i rodiče se dožívaly velice vysokého věku.

Bohužel okolo roku 1240 zažívala již dlouholeté invaze mongolských vojsk, takže veškerá obživa, kterou jsme vytvořily šla na podporu bojujícím vojákům, kteří prohrávali na plné čáře. Mongolové postupovali dále a pomalu se usídlovali před branami Vladimiru, které nakonec padli stejně tak jako naše poslední záblesky naděje, kterou jsme měli, že se stane nějaký zázrak a naše vojska je porazí. Plenění, znásilnění a vraždění bylo na denním pořádku, vojska se převalila před naše město a zapálili vše, co jim stálo v cestě nevyjímaje našeho domu. Byl to den, který ve mně zůstane jako černý střep do konce mého života, protože jsem přišla o oba rodiče. Doteď to mám jako umělecké dílo před sebou. „Matičko! Tatíčku! Utíkejte! Prosím!“ křičela jsem na své rodiče, které nás bránili vlastními těly, zatímco mě moje starší ségra tahala pryč, abychom vzali do zaječích. Panovala zrovna krutá zima, na balení teplého oblečení nebylo ani pomyšlení. Se sestrou jsme se tiskly k sobě a snažily se alespoň předávat si životodárné teplo z našich těl, které pomalu klesalo. Tohle byl nás konec. „Neumřeme sestřičko, že ne?“ špitla jsem potichu, slzy na tvářích jsem měla zamrzlé a na mých řasách se pomalu vytvářel bílý povlak. „Neumřeme, budeme v pořádku, jen si tu na chvíli lehneme a bude nám dobře.“ Pověděla rozespalým hlasem a ukázala na plácek pod jehličnatými stromy, kde se krutý sníh nedostal. A co se stalo pak? Pevně jsme se objaly a řekly jsme si svá poslední slova a následovalo temno.

​

We are perpetually trapped in a never-ending spiral of life and death

Psal se rok 1380. Zlatá Horda byla poražena na Kulikově poli a svět se pomalu začal vracet do normálu. Kde jsem skončila já a sestra? Probudily jsme se v Moskvě, konkrétně v Chernom ordene. První procitnutí, lapavý nádech a ostrá bolest, tohle byly mé první pocity ihned potom, co jsem se ocitla na lóži. Sestřička byla vzhůru o nějaký pár hodin dříve a netrpělivě vyčkávala, jestli se probudím vůbec i já. Ihned mi padla kolem krku, plakala a plakala. Šťastné to setkání abych pravdu řekla. Následně do místnosti přišel muž, oděn ve zvláštním úboru. „Šok ze vzkříšení rychle pomine, vítejte ve 14. století.“ pověděl veselým hlasem a potom se usadil na židli kousek od nás. Kdybych to uměla zhmotnit tak se nám nad hlavou doslova objevovaly zmatené otazníčky, nechápaly jsme. Muž, který s námi seděl v místnosti byl muž, který nás osudného dne zachránil, bohužel si nepamatuji jeho jméno, ale vím, že byl ledovým alchymistou. Spaly jsme dlouhých 140 let, protože se mu nedařilo probudit ze stavu kryogeneze, aniž by nás to zabilo. A jak nás vlastně zachránil? Jednoduše pomocí alchymie zmrazil naše těla, dnes už se mi to jeví jako rozumné řešení, tělo je složené ze 70 % z vody, ale tehdy? Vyváděla jsem, připadala jsem si jako někdo, kdo vstal z mrtvých a bude nahánět nebohé obyvatele města. Muž nám pak řekl, že až budeme připraveni, tak nás bude čekat v druhé místnosti a odešel. Opět jsem pevně objala sestru a začala ji vzlykat zabořena do hrudníku. V té době, kdybych na to byla sama, tak při první možné příležitosti skočím z okna, ale nebyla jsem, měla jsem ségru. Měla jsem pocit, že po tomhle se naše spojení opět ještě více prohloubilo a zpevnilo, jsem jí vděčná za to, co pro mě udělala. V Černém řádě začal náš nový život. A taková ještě jedna menší vsuvka, za porážku Zlaté Hordy mohla pomoc andělů. Kde jsem to skončila, už vím. V Černém řádě začal náš nový domov, zpočátku se ono místo zdálo jako jeden velký sirotčinec, kde jsme měly se sestrou mít možnost pořádného vzdělání a žít normální život vzdělance. Což se hlavně zpočátku týkalo hlavně mé sestry, která byla starší. Ale vzhledem k tomu, že jsme byly obě dvě jako když v lese rostly bylo potřeba nás naučit psaní, čtení, základním matematickým počtům a podobně. V té době se převážně vycházelo z učení starého Řecka, které předběhlo svoji dobu. Ségře učení šlo lépe než mě, jednak jsem byla mladší, takže jsem nevydržela trávit hodiny nad jednou knihou a pobíhala jsem všude kolem a taky, že mě to jako puberťačku vůbec nebavilo. Ségra všechno zvládla na výbornou, byla jsem za to ráda, ale za co jsem nebyla ráda bylo následné odloučení, protože se měla vzdělávat o „třídu“ výš. Nedokázala jsem si představit trávit hodiny bez své sestry, byla vždycky po mém boku a teď to muselo skončit.

Na život v řádě jsem si zvykla poměrně rychle, rozhodně to bylo něco jiného než obhospodařování pole, samozřejmě nějaké úkoly v rámci úklidu tu byly, ale většinou jsme trávily dny učením základních fyzikálních vlastností, matiky a chemie. Tehdy mi už pomalu osmnáct let. V řádu jsem již nějaký ten čas se ségrou fungovala a dokázaly jsme obě nereálné. Z dvou holek se staly na tehdejší dobu velice vzdělané slečny, které byly nesmírně rády za druhou šanci, která jim byla udělena. Jednoho dne k nám přišel opět vodní alchymista s tím, že pro nás má skvělou novinu. Ten den si pamatuji do detailu… obě jsme seděly na posteli a sestra mi četla knihu od Marca Aurelia Hovory k sobě. Danou novinu jsme chvíli obě nechápaly, protože už tak jsme si myslely, že už nic lepšího být nemůže. „Pojďte za mnou.“ Pokynul alchymista a po menší odmlce, jsme se za ním vydali. Alchymista nás zavedl do veliké slavnostní místnosti, místnost byla plná lidí, všichni na sobě měli černé uniformy s bílým nebo stříbrným zdobením, všichni na nás zíraly. Pevně jsem chytla sestru kolem ruky a nevěřícně jsem se dívala kolem sebe. Pomalu jsme prošly kolem davu a zastavily jsme se opět u alchymisty. Kousek za ním stál muž a žena, oba se tvářily vážně a vznešeně. Nebudu vám lhát, byla jsem posraná až za ušima, ségra sice taky, ale nedávala to na sobě znát. Není třeba se zabývat omáčkou kolem (dopíšu později), ale důvod, proč si nám sem zavolal byl ten, že ten nahoře si nás vybral abychom se přidali do řad alchymistů, mohly jsme odmítnout a být normálními smrtelníky, dožít svůj život normálního člověka, ale s tím, co nám ten chlap všechno nakukal se prostě nedalo říct ne. První jsem měla jít na řadu já, zpočátku se mi absolutně nechtělo, ale ségra mě násilně vyšoupla před ní. „To zvládneš, maličká.“ Usmála se na mě úsměvem plný sesterské lásky a já nakonec udělala pár kroků vpřed. To samé udělala i žena a zastavila se kousek ode mě. Její jméno byla Sashya, pomocník lidstva. Tehdy jsem měla za to, že to byl obyčejný člověk, ach ta náctiletá naivnost. Tehdy já a sestra jsme zjistily, že něco jako andělé a ten nahoře existují, jakože opravdu reálně existují. To, co následovalo pak, to by se dalo přirovnat k božímu zjevení, z jejích zad vystřelila dvě nádherná bělostná křídla, která nás ihned oslepila a následně mě objala. „Bůh si tě vybral, protože v tobě spatřil někoho, kdo může změnit svět k lepšímu. Oprostit ho od válek a pomoci nastolit mír.“ Pověděla Sashya a potom se mi zadívala do očí. „Přísaháš, že budeš používat alchymii v dobrém a neublížíš nevinnému člověku?“ pověděla rázným hlasem a já přikývla. „Přísahám.“ Špitla jsem potichu, načež Sashya si opřela své čelo o to moje. Následně mi chytla dlaň, kterou rozevřela a položila do ní kousek neznámé hmoty. „S požehnáním Pána nebes budu se ti zavazuji, že ti pomohu při tvé cestě alchymisty kouskem duše.“ Pověděla opět a následně začala moji dlaň začala tlačit na místo, kde jsem měla srdce. Ono místo lehce šimralo, nebolelo to, nebylo to příjemné ani nepříjemné, slovy se to ani pořádně nedá popsat, člověk by to musel zažít. Po chvíli křídla rozevřela a podívala se na mě. „Vítej v Černém řádě, Katjo.“ Pověděla hrdým hlasem a potom udělala pár kroků zpět. Chvíli jsem na všechny hleděla jak blbá, jak někdo, kdo spadl z jiného světa sem, ale pak jsem se široce usmála a padla jsem ségře kolem krku, která se tvářila pyšně. „Teď ty.“ Pověděla jsem a sledovala jsem v podstatě ten celý proces z dálky. Kdybych tehdy věděla, co se v budoucnosti stane, udělala bych všechno pro to, abychom zůstaly obyčejnými smrtelníky… Kazimír, kdykoliv to jméno slyším, krev ve mně vře.

​

Is this a curse?

Dá se říct, že tím nám začala úplně nová stránka života, přehouply jsme se přes pofiderní linii smrtelných a nesmrtelných. Myšlenka nestárnutí a žití několika stovek až tisíců let nám zněla nádherně. Nejraději bych si za tohle dala občas facku a umřela jako normální člověk. Dny v Řádu dostaly úplně nového rozměru. Každý z andělů si nás vzal pod svá ochranná křídla a trávil s námi několik let v kuse. Občas si říkám, že jsem tomu svému musela lézt někdy na nervy. Byly dny, kdy se mi nechtělo učit a já chtěla trávit čas venku mezi lidmi nebo se věnovat něčemu zábavnějšímu než učením se základů alchymie. Naopak ségra se drtila jako šílená, což časem začalo přinášet i své ovoce. A já? Já bych se mohla nazvat jakýsim late bloomerem. Neříkám, že jsem se nesnažila, jen jsem nechtěla být zalezlá jen v učení. A taky jsme dostaly i úžasné uniformy. Dá se říct, že prvních pár let bylo pro mě naprostým utrpením, protože i po několika jsem přesně nevěděla, co je má alchymie vlastně zač. Ségra to zvládla celkem rychle, její alchymie by se dala přirovnat k zamrzlé Sibiři. Ano uhádli jste, vodní a ledová alchymie. Záviděla jsem jí to, že to všechno zvládla tak rychle, ale na druhou stranu jsem jí to přála, protože si to zasloužila. Často za mnou chodila do mého pokoje, když jsem byla na dně, přemýšlejíc nad svými semínky neschopnosti, které klíčily v mém těle. Utěšovala mě svými slovy a věřila, že to všechno zvládnu. Nevěřila jsem tomu, ale pro ni bych udělala cokoliv. Jak by řekl jeden moudrý muž „Prošel bych peklem a zpět, jen abych mohl být s ní.“

​

Or some kind of punishment?

Koncem 17. století. Doby, kdy se carem stal Petr. I Veliký v mém životě nastal důležitý zlom. Má sestra za tu dobu se stala velice zkušeným alchymistou, jezdila na výpravy, které ji přikázal Černý řád a hrdě nosila uniformu, která byla velice vážená po celém Rusku, Ruskem to však nekončilo, podívala se i do jiných krajů a vyprávěla mi jaké to tam je, občas mi i něco přivezla. Milovala jsem její příběhy, bylo mi jedno, jestli by byla obyčejná cesta krajem nebo bitvy, kterých se účastnila, aby podpořila vojáky. Záviděla jsem jí to, ale dokud jsem neuměla ovládat alchymii, nemohla jsem nikam. Jednoho dne, když byla sestra opět na cestách a můj anděl byl zrovna v Nebi, protože projednával to, jestli nebude lepší mi andělskou část duše odebrat, jsem se procházela po knihovně. Hledala jsem něco na čtení, nějaký útěk z reality, protože veškeré knihy, které se týkaly alchymie jsem znala. V knihovně jsem strávila pár hodin nekonečného bloudění, byla jsem zoufalá, protože jsem nemohla najít žádnou knihu, která by mě zaujala až pak… narazila jsem na blok knihovny, který jsem nikdy předtím neviděla. Knihu jsem ihned vzala a zmizela s ní do svého pokoje. Už jen samotný název vypovídal o tom, že se bude jednat o knihu, která neměla spatřit světlo světa. V knize se povídalo o zakázaných učení alchymie, chimérách, jak alchymisté používali alchymii ke konání zlá ale mnoho dalšího. A pak mě to trklo. Alchymie krve, tohle mohla být moje vstupenka, jak udělat starší sestru na mě pyšnou… a i toho nahoře. Neměla jsem co ztratit. Odebrala jsem se z postele ke svému stolu a otevřenou knihu jsem položila na stůl. Několikrát jsem si četla, jak tato alchymie funguje, abych nic neponechala náhodě. A pak se dala do díla. Pomocí křídy jsem nakreslila alchymistický kruh na stůl. Následně pomocí nožíku jsem si řízla do dlaně, není třeba vysvětlovat, jak mi bylo a několik kapek jsem nechala dopadnout do středu kruhu. Pak dlaně přiložila na stranu a zavřela oči. Následně se ozvalo lehké cinknutí a když jsem otevřela oči, viděla jsem něco nádherného. Kruh, který jsem nakreslila začal fialově zářit a krev uprostřed kruhu se začala pohybovat. Jásala jsem, byla to asi ta nejkrásnější věc, kterou jsem za tři staletí viděla. Začala jsem se radovat, pištěla jsem jako malá holka, jenže ne všechno se povede na první pokus a udělat první transmutaci bez kontroly je hazard se životem. A jak to dopadlo? Krev, ze které jsem původně chtěla udělat nějaké hezké zvířátko se změnila na ostré jehly, které byly namířené proti mně, byla jsem hloupá, nevěděla jsem, co mi to může způsobit. Pak v trhla do mého pokoje Sashya a já v úleku vyslala jehly proti sobě. (pokračování časem dopíšu)

​

I often think about the God who blessed us with this cryptic puzzle...

Probudila jsem se po pár dnech na lůžku. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo roztrhal zaživa, znova sešil a pak znova roztrhal. Slyšela jsem nadávání Sashyi, která netrpělivě pochodovala po místnosti a nadávala si pro sebe. A když jsem konečně přešla k sobě, tak směr nadávek přesměrovala na mě. A aby toho nebylo málo tak chvíli na to se přiřítila moje sestra, která se o tom záhy dozvěděla. Pevně mě objala, ptala se, jestli jsem v pořádku a různé věci a pak se začala hádat s andělem, čí je to vlastně vina. Po pár hašteřivých slov jsem je obě přerušila, usmívala jsem se, protože měla radost, protože jsem konečně věděla, jaká alchymie mi vlastně jde a nehodlala jsem se o tu radost připravit.

Když jsem se uzdravila začaly dny opětovného intenzivního tréninku, kdy jsem se učila manipulovat s alchymií krve. Nejdříve jsem se učila na krvi mrtvých zvířat, abych se vyhnula zranění a časem přišlo občasné zapojování mé krve. K samotnému tréninku přispívalo i zlepšení tělesné kondice, kterou jsem bytostně nesnášela, ale musela jsem. Chtěla jsem jít ve stejných stopách jako sestra a doprovázet ji na cestách, být ji oporou stejně jako ona byla mně.

Roky postupně plynuly jako voda a já se naučila ovládat plně svoji alchymii. Vnitřně jsem však nevěděla, že jsem nikdy však nedosáhla jejího plného potenciálu. Nevěděla jsem, jestli to bylo tím, že je to nebezpečná alchymie anebo, že je až moc nebezpečná. Každopádně užitek z ní byl a já se tak mohla přidávat na výpravy, které jsem podnikala se sestrou. Konečně jsem mohla poznat krásy ostatních států a měst ve kterých jsme byly. Nemohla jsem se toho nabažit.

20. století by se dalo nazvat obdobím mnohonásobných zlomů a přechodů. Jednak nás postihly dvě světové války. Té první jsme se nijak extra se sestrou nezúčastnily, ale když jsem viděly ty hrůzy, které doprovázely bojiště zanechalo nám to nějaké šrámy na duši. Druhá válka byla mnohem horší pro nás, protože bylo třeba chránit matičku Rus před nájezdem nacistického Německa. Zpočátku tomu tak nenapovídalo, Hitler uzavřel pakt se Stalinem o neútočení, jenže pak začal táhnout na Rusko. Nejvíce jsme se účastnily bojů o Stalingrad a Kursk. Tolik mrtvých, z krásných budov se staly trosky… poznamenalo nás to všechny. Další ranou přišel nástup komunistického režimu, kdy jsme se sestrou byly nuceny odejít. Nechtěly jsme, ale zároveň jsme nechtěly být otrokem režimu. Naše cesta skončila v Americe, kde jsme si připadaly jako Alenky v Říši divů, země Svobody a nekonečných možností. Dá se říct, že jsme toho patřičně využívaly. Zkoušely jsme veškeré módní výstřelky, alkohol nebo auta, která jsem si zamilovala a měla jsem sen, že si jedno pořídím. Každá z nás se rozhodla studovat na jiné škole, já se rozhodla pro mechanika a ségra zase pro učitelství. A nakonec se nám onen americký sen splnil. Ano pořád jsme byli spjati s anděli, pořád jsme chodili na mise, pořád jsme věřili v toho nahoře, i když po událostech, co jsme zažili jsem pomalu v něj ztráceli víru. „Je-li Bůh milosrdný, proč se na světě dějou takové věci.“ Opakovala jsem si neustále pro sebe, kdykoliv jsem měla pochybnosti o něčem spjaté s ním. Ale náš Americký sen se nakonec naplnil. Byly to nádherné roky stráveného života, já si mohla dovolit své první auto a ségra se taktéž vypracovávala výše a výše.

Dejme tomu, že zlom nastal v roce 2015, kdy ten nahoře se prostě vypařil a události spojené s ním nedaly na sebe dlouho čekat. Občanská válka, vzpoura andělů a další podobné sračky, které se valily jako obrovská lavina. Všechno nám tohle přišlo jako jeden velký vtip. Panika postupně zaplavovala celý svět. A my jsme se rozhodly opět vrátit do Ruska, abychom mohly chránit naší rodnou zemi, ve které jsme se narodily. Na zemi pak přišla hotová apokalypsa, atomová válka a nájezdy andělů, kteří se vymanili z područí toho nahoře, komedie. Byly jsme na mnoha bitvách na různých částech Ruska, některé útoky jsme odrazily, někde jsme musely utéct a zachránit si krk. Ani jedna z nás jsme nevěděly, že to může být horší a horší. Válka se stávala postupně krutější a ničivější. Věřily jsme, že se však ten nahoře vrátí a všechno dá zase do pořádku, jak naivní jsme byly.

Byl deštivý den, mělo se k schylovat k další bitvě nedaleko Moskvy. Já a ségra jsme byly v první linii společně s dalšími alchymisty, kteří přežili rozpad Černého řádu. Bitva dostala z nás to nejlepší a nejhorší zároveň, bohužel jsme věděly, že se proti takovému náporu nedalo vyhrát. A když boje ustaly, tak nám bylo jasné, že další přijdou. „Ah, Kiano, podívej, jak jsi vyrostla.“ Pověděl mužský hlas a my se za ním otočily. Strnuly jsme, když jsme uviděli Kazimíra celého krve svírajícího ve svých dlaních tělo anděla. „Zrádce!“ vyštěkla po něm ségra. Bylo to poprvé, co jsem viděla ségru takhle reagovat, cítila jsem z ní vycházející strach, který se snažila skrývat přede mnou. „Tch. Tch. Tch. Copak jsem tě neučil chladné hlavě a trpělivosti?“ uchechtl se Kazimír, načež pustil tělo. „Přidali jste se na špatnou stranu, skolit vás obě bude hračka.“ Zasmál se, načež Kiana bezmyšlenkovitě zaútočila. Útočila jako šílená, bez rozmyslu. „Kiano! Přestaň, o to mu jde!“ křičela jsem, ale bylo mi prd platné, protože ostatní nepřátele si taktéž chtěli užít trochu zábavy. Nevěděla jsem, jak dlouho to všechno trvalo, bojovaly jsme za svoje přežití, ale nepřátel neubývalo. Křik, cinkot zbraní byl v tenhle moment úplně normální, avšak byl jeden, který mě naprosto vyvedl z míry. „Ségra!“ trhla jsem sebou a otočila jsem se na místo, odkud se křik ozval. Strnula jsem, Kazimír držel pod krkem sestru a civěl s ďábelským úsměvem na ní. I přesto, že byla alchymistou nedalo se rovnat síle a vytrvalosti anděla. „Nech ji na pokoji!“ vyštěkla jsem a rozeběhla jsem se směrem k nim a pak… jsem uslyšela zvuk, který mi nahání hrůzu dodnes, zlomení vazu. Sestry tělo se uvolnilo a Kazimír jí následně pustil do hlíny, která se změnila v krvavou kaši. „S – ségra?“ špitla jsem a udělala jsem pár kroků k ní, po tvářích se mi začaly kutálet slzy a každým krokem, kterým jsem byla blíže k ní, má naděje na to, že je živá umírala. Padla jsem na kolena a snažila jsem se jí probudit. „Ségra, neumírej, vstávej! TAK VSTÁVEJ! NEMŮŽEŠ MĚ TADY NECHAT!“ začala jsem naříkat jako malá a třásla jsem jejím tělem. „Všechno živé je odkázáno k zániku.“ Pověděl Kazimír a udělal pár kroků ke mně. „A to platí i o tobě.“ Zasmál se a následně mě chytl pod krkem, zvedl mě do výšin a plánoval udělat to samé. „Haj… zle… za… tohle… zaplatíš.“ Zasýpala jsem a křečovitě jsem zvedla své ruce, kterýma jsem chytla tu jeho. Úšklebek ho rychle přešel, když z okolo jeho ruky začala vycházet fialová aura a dejme tomu, že je ho ruka vybuchla. Dopadla jsem na zem a pořádně se nadechla, využila jsem situace, když Kazimír se zabýval svojí rukou, pevně ho chytla za hlavu a udělala ten samý proces s jeho zbylými končetinami. Ten zvuk, jak naříkal, byl symfonií pro moje uši. Jak prosil, jak prosil o milost, ten pocit moci nad někým, bylo to něco úžasného. Jeho torso se válelo v krvavé hlíně, v jeho očích byl vidět strach a v těch mých? Jenom smrt. „Co… jsi zač?!“ vyhrkl bolestně a já se k němu nahnula. „Já nejsem bůh, nejsem ani démon nebo anděl jsem… něco mnohem horšího.“ Uchechtla se a přiložila jsem dlaně na jeho hrudníku, fialová zář a další zvuk bolestného kňučení, který postupně eskaloval až nakonec ustal. Byl mrtvý… odtáhla jsem se od jeho znetvořené mrtvoly a potom se otočila k tělu sestry. „Omlouvám se, mohla jsem tě zachránit, je mi to tak moc líto.“ Můj hlas se začal lámat, pevně jsem objala bezvládné tělo a řvala jsem jak malá. Proklínala jsem toho nahoře, anděly, démony, celej tenhle zkurvenej svět. Po chvíli jsem z postranní kapsy vytáhla malou lahvičku na chemické pokusy. Využila jsem otevřené rány, kterou měla na kůži a lahvičku naplnila její krví a pak uzavřela, schovala. Následoval náhrdelník, jednalo se o půlku ying a yang, který když se spojil s druhou částí náhrdelníku, udělal celý talisman. Zezadu bylo vygravírováno Kiana a Katja. Následně jsem vzala její tělo a pomalu se přesunula z bojiště někam, kde byl klid. Vzdala jsem to, nechtěla jsem pokračovat bez ní, ale byla jsem posera na to to skončit, takže zvuk sirén, který oznamoval blížící se nálet raket měl být mým krásným koncem. Položila jsem její tělo pod kus kmene a posadila se vedle ní. „Navždy spolu.“ Špitla jsem a očekával jsem konec, když v tom mě někdo chytl, než jsem však stačila zareagovat, byla jsem ve vzduchu. „Ségra!“ vykřikla jsem. „Pusť mě! Zasran…“ začala jsem sebou šít a následně temno. Dostala jsem ránu na spánek, která mě ochromila.

​

and wonder if I will ever get the chance to kill him.

Zjistila jsem pak, že to byla Sashya, která mě odtáhla. Byla jsem opět v Americe, v domově, který jsme společně koupily se ségrou. Naštěstí tam nebyla, když jsem se probudila, jediné štěstí. Nenáviděla jsem je, jestli tohle udělaly andělé, co potom démoni. Rukou někoho, koho jsem brala za spojence jsem přišla o sestru. Bohužel časem i Amerika šla do prdele. Musela jsem zdrhnout, naházela jsem veškeré potřebné věci do svého auta a vydala jsem na bezpečné místo, které se začalo vytvářet na území bývalého Washingtonu. Pěkná díra vám povím, ale bylo to lepší než spát pod mostem. Každým dnem, kdy jsem byla bez své sestry jsem měla pocit, že ztrácím špetku zdravého rozumu. Rackton… nový domov, evidentně lidi, kteří se umí vyznat v autech byly potřeba, štěstí… A jak probíhaly moje dny ve městě? Přes den jsem fungovala jako normální člověk a v noci jsem se vydávala na lov. Anděl nebo démon, bylo mi to fuk, čím víc mrtvých, tím lépe. Časem si toho všimla i skupinka lovců. A poznala jsem Walona. A v téhle době se za lidi, kteří mají stejného nepřítele platí zlatem.