Čas narození mělo padnout do prosperujícího carského Ruska za vlády Petra I. Velikého, který nejprve usedl na trůn jen jako doprovod bratra Ivana V., ale později se jej ujal sám a pojal za ženu Kateřinu I., tehdy na panství sloužil Evgeniyho otec Kozzorus pro lidi více známá jako Karl. Tento démon žil společně se svojí ženou nedaleko Petrohradu a měli zde svoji farmu, jezero a chovný rybník s kapry. Hlavní obživa rodiny byl právě chov ryb, také pochopitelně služba u cara, Svetla však nepracovala jinde než doma, kdy se starala o jejich menší pole, rybník a domácí zvěř. Oba démoni již roky žili na zemi, Karl byl dokonce člověkem, než se zamiloval do své ženy a upsal jí svoji duši, stal se z něj démon vody se schopnostmi týkající se i temnoty. Svetla byla také vodní démon, ale také ovládala schopnosti týkající se země. Nebyly to velké rybky, které by někomu mohly škodit. Proč je tento odstavec důležitý? Zejména protože jejich syn Grisha není démonem typickým, tedy nelze jej považovat za potomka Lucifera jako stovky dalších, měl svoje vlastní rodiče, kteří sami vznikli už dávno, a to oba díky lidským rodičům, kteří za své činy a úmluvy získali nový život ve formě démonů. Když se narodil, byl to jen malý temný uzlíček, který se pohyboval v lidském těle, křehkém, které stvořili démoni za pomoci svých lidských schránek. Ale už tehdy se u něj projevilo to, že měl blízko k vodě, kapky jeho slz se vracely nazpět do očí, nebo naopak poletovaly nad ním a hladový démon natahoval svoje ručičky po kapkách.

Nic netrvá ovšem věčně, tedy až na prokletí nesmrtelnosti, které se občas také zlomí. Podobně se nesmrtelnost měla zlomit i u matky mladého démona, tomu bylo sotva pár dnů, podobně jako novorozené dceři cara a carevny. Svetla nikdy lidem z okolí neškodila, ale oni se rozhodli škodit jí, když jí záviděli úrodnější půdu, nikdo neocenil její pomoc v nouzi ostatním a rozhodně ji neměli rádi, proto se také stalo to, že jednoho dne, když se v panském rybníce topil mladý chlapec s koněm a Svetla jej zachránila za pomoci schopností, ji udali církvi. Ať už to byl záměr Nebes nebo ne, byla odvlečena do žaláře a brzy padl i její trest – smrt. Tehdy ji v noci navštívil anděl, poznala v něm jednoho z církevních výše postavených v zdejším městě, díval se na ni přes mříže a zavrtěl hlavou. „Tebe i tvou rodinu stihne stejný trest, Pekelná stvůro.“ Odfrkl si, zmučená démonka si jen povzdechla a pozvedla k němu hlavu: „Nic jsme ti neudělali.“ Měla pravdu, ale to anděl přiznat nechtěl, jen se na ni znechuceně podíval a odplivnul si, podobně jako to dělali lidé. Sám byl zkažený, ale přesto to byl popravčí anděl samotného Boha.

Svetla se na úkor mučení po několika dnes přiznala ke všemu co jí anděl donutil odříkat, Karl již tehdy vyňal duši z malého novorozeněte a schoval ji do nádoby. Podíval se na skleněnou nádobu, kde se malý černý kouř povaloval. „Bude ti dobře synku.“ Usmál se na něj a strčil nádobu do kapsy, když toto ráno zanechal v carském panství kromě svého pracovního oděvu i malého démona, který pozřel duši Alžběty a usadil se v jejím těle. Svetla byla tento prosincový den popravena setnutím hlavy, když jí poté její démonskou duši i anděl Zazriel spálil. Karl se tentýž den, ale o několik hodin později rozhodl spáchat sebevraždu, neboť bez své ženy nechtěl žít, jeho duše měla patřil jen jí a když nemohl sdílet její blízkost na zemi, v Pekle, tak ji bude sdílet v nicotě, když se jejich duše zničí. Tam kde není nic, tam budou spolu. Karl se zabil sám svojí čepelí, když si ji vrazil do hrudníku. Na památku svému synovi nechal v jejich starém domě dopisy a věci, také vryl synovi do paměti informace o místě, které bylo dříve jeho domovem a kdo byli jeho rodiče.

​

What feels like the end is often the beginning

Nepohltil duši malého dítěte ihned, vlastně proč by to dělal, dvě duše společně v jednom těle poklidně žily, malá Alžběta se nebránila, neboť obvykle děti nemají z posednutí rozum a jelikož Grisha nedělal problémy, tak si toho nikdo nevšiml. Až později, když malé dceři cara bylo kolem pěti let se démon rozhodl projevit nesouhlas, když ji do něčeho nutili a on schopnostmi shodil nádobu s vodou, tehdy služebná utekla s jekotem a malá Alžběta zmateně pokukovala, že co se vlastně stalo. Grisha nebyl rád, pokud někdo Alžbětu ohrožoval, ale později začal strádat na svém duševním stavu a musel ujídat duši své spolubydlící, než ji po sedmi letech žití v jednom těle opravdu pozřel velkou části duše a usídlil se v těle. Jelikož se mu podstata duše Alžběty líbila, ponechal si její povahu aspoň v tomto těle - malá rozpustilá zrzka.

Jako Alžběta, také přezdívaná později jako benátská kráska byl na světě rád, silně jej to táhlo k místu narození, ale zatím si nemohl dovolit se tam podívat. Pokud zrovna nevysedával před mistry malíři, trávil čas v knihách. To se o ní tolik nevědělo, neboť byla známá spíše trávením volného času mezi dvořany, jízdou na koních a velmi ráda tancovala. Grisha obecně nalezl v tuto dobu i lásku k hudbě a donutil Alžbětiny rodiče, aby jí dovolili se učit hrát na křídlo a klavír. Její rozpustilost jí byla často odpouštěna, zejména mezi lidmi, když se ukázalo, jak chápavá k lidem je, byla dokonce i velmi láskyplná. Ostatně ani Alžbětin otec nebyl takový krutý člověk, jak jej později dějiny vystihly. Měl své černé dny, kdy nechal například umučit svého syna, který se proti němu postavil v rozporu vlády nad královstvím, ale díky Peter byl, se stalo Rusko mocnou a váženou velmocí. Petr I. měl i dobré srdce, Grisha v těle Alžběty jej dokázal ocenit, ale ne moc dlouho, když v Alžbětině 16 letech její otec umírá na selhání ledvin. Tehdy už díky bohu sešlo ze sňatku, který Alžbětě její rodiče domluvili, ačkoliv tehdy Evgeniy netíhl k mužům, hnusil se mu kdokoliv, kdo se kolem jejich těla jen pohnul. Proto Versailleskému dvou našeptal jednoho dne iluzi touhy, která je rozhodla změnit náhled na mladou Alžbětu, neboť jim velmi vadil fakt, že Alžběta byla narozena v nemanželském svazku.

Štěstěna ni po tomto nezdařeném sňatku nestála na straně Alžběty a Grishi, neboť dva roky po smrti otce zemřela i carevna, Alžběta byla zasnoubena za biskupa Karla Augusta, ale ten necelých čtrnáct dní po smrti matky zemřel na neštovice. Po smrti matky se dostala na trůn neteř jejich otce Pavla, Anna Ivanovna. Tato doba byla krutá a div nebyla Alžběta vyhnána z dvoru, jak se jí tam dveře před nosem doslova zabouchly a nešly otevřít. Tento čas a lidskou chamtivost nechápal ani Grisha, proč se lidé tak moc bili o trůny a vládu? Nemohli se domluvit? Byl rád, když se dostala jeho schránka o nějakou dobu poté na trůn a mohla začít se svojí vládou. Která byla nová, podobná té, kterou vládl její otec Petr I. ale nebyla tak řekněme krutá, Alžbeta (Grisha) za své vlády několikrát zmilosrdnila ty, kteří jí dříve stáli na tepně jako například Anna Ivannovnu a ty, kteří k tomuto trestnému činu patřili místo vpletení do kola nechala vyříznout jazyk a zbičovat. Grisha však později začínal v těle Alžběty tíhnout k vědě, umění a kultuře obecně. Proto se za jejich doby otevřela Moskevská univerzita. Pochopitelně ani tato vláda nebyla růžová, Evgeniy se v těle často nutil a tím byla i carevna znuděna, a tak se některé věci protahovaly, dokonce i donutil myslet si dvořany, že carevnu vyděsila včera a ta zahodila pero. Byl démon, a tak trošku škodolibosti potřeboval. Na sklonku jejího života se už v jejím těle pohyboval opravdu málo, navrátil na chvíli tělo právoplatné majitelce, ze které si trošku původní duše nechal, aby nebyl tak surovým démonem, za jakého by jej mohli mít. Když nadešel její čas, pozřel její duši. Alžběta si užila velmi dobrý čas své doby, kdy mohla žít v tom, co Grisha jako ona vybudoval.

​

New page…

Někde v roce 1845 se potuloval Ruskem jako malý obláček ve vodě, jeho stín vždy posedl zvíře, které chtěl a když mohl posednout na chvíli člověka udělal to, jen aby přežil, nikoliv aby pohltil jeho duši, ale silně věřící Rusové na něj leckdy byli velmi velké sousto a víra mu nedovolila vstoupit do těla. Proto se uchýlil k posedávání dětí, nic příjemného, ale také nic nového. Avšak štěstí se po nějaké době muselo opět otočit tváří k démonovi, když jako malá žába seděl na kameni, v rákosí u jezera a čekal, než zhltne duši nějaké mouchy, nebo něčeho většího. Sem tam musel utéci, aby jej čáp nezhltnul, ačkoliv někdy měl Grisha pocit, že by spíš on zhltnul čápa, jak měl hlad. Nikdo jej nikdy neučil být zlým, jeho rodiče takoví nebyli a paměti, které si uchoval v hlavě a našel i dopisy v domě, poté co opustil tělo a Petrohrad to potvrdily.

Sledoval dění, klidného večera, netušil tehdy, se rozhovor otce se synem skončí tak, jak skončil. Muži vypadali velmi zamyšleně, zahloubaně do svých duší a velmi brzy se jejich aura změnila z klidné na útočnou, tedy alespoň ta jedna, mladíkova duše se stáhla do strany obranné. Grisha nechápavě jako žába naklonil hlavu, starší muž, otec mladíka uchopil a několikrát udeřil do břicha a poté kromě pěstí přidal i kolena, než zpoza zad vytáhl srp, kterým chlapce pořezal na rukou, byť se bránil. Ale to nestačilo, muž plný hněvu udeřil chlapce natolik, aby padl na kolena a odtud jej dotáhl až k jezeru, kde mu strčil hlavu pod vodu a držel je tam. Grisha nechápavě skočil do vody a připlaval blíž, sledoval to, netušil, co má dělat. Bylo mu zakázáno pomáhat lidem, přeci jen byl démon, ale on tohle nechtěl, neměl však tolik sil, aby vůbec něco udělal, neboť roky strádal a byl v těle maličké žabky. Proto aspoň muži skočil na obličej a snažil se mu tlamou kousnout do nosu. Jak si asi dokážete představit, moc to nebylo užitečné a žába dělala brzy ‚žabky‘ po hladině vody. Neboť muž i přes bolest žáby na nose dokázal svého syna utopit a poté jeho tělo přivázat ke kameni a svrhnout jej do hlubin jezera.

Když jej Grisha ještě našel, poté co sám unikl hladové kachně, tak se proměnil ve vodě do své pravé vodní démonní formy. „Oh, chudáčku.“ Pravil, když si kluka prohlížel, duše byla znavena soubojem a snažila si najít cestu ven z těla mladíka, tak moc byla zaskočena, že zapomněla, že dokáže projít i přes tělo. Démon duši z těla vyňal a sledoval ji na dlani jako jednu velkou bublinu, kterou si vložil do úst. Nechtěl jej spolknout, jen chtěl pochopit, proč jeden člověk zabil druhého. Brzy se dozvěděl, že otec svého syna utopil, neboť ten raději trávil čas v knihách, učení a chtěl být kazatelem. Ale pobýval hlavně jednoho dne v kostele v den, kdy jeho matka v domě sama zemřela. Proto nedokázal straší jedinec odpustit mladšímu. Pustil duši z pusy ven. „Běž, třeba tě nahoru vezmou.“ Popohnal ji vodou kupředu k hladině, odkud mohla zmizet kam potřebovala. Slyšel tehdy šustění křídel, hádal, že si pro duši přišel anděl smrti, ale nahoru raději nevyplaval.

​

Being against evil doesn’t make you good...

Schránku mladé duše si vzal, tento hnědovlasý mladík, jehož vlasy se mírně odrážely na světle měsíce do ruda, měl stále dostatek síly na to, aby toto tělo démon mohl využívat, ačkoliv přišel o duši. Grisha tehdy v těle mladíka o několik hodin později po smrti kluka vylezl ven na molo, které bylo na druhé straně jezera. Vydal se nazpět do nedaleké vesnice, kde podle aury a pachu našel otce schránky. Bylo to poprvé, co se rozhodl zabít, dřímal v něm vztek, proto jakmile vykopl dveře, muž na něj zíral v údivu, když spatřil svého syna živého a zdravého. Vrhnul se mu k nohám a prosil jej o odpuštění, muž se tehdy probudil z afektu, který jej donutil udělat co udělal, litoval toho, ale modlil se k Bohu, aby mu syna přivedl nazpět. Grisha se tmavým pohledem díval na muže dolů, než jej chytnul pod krkem a zarýval mu čiré drápy do hrdla, než mu takto probodnul i krkavice. „Vlastního syna jsi zabil a myslíš, že ti za to Bůh odpustí? Ne, budeš se smažit tam dole, hříšníku.“ Zavrčel, když jej sám vyhodil ven z budovy, jako by byl muž hadrová panenka. Starší lidský tvor udělal několik přemetů, než se zarazil od studnu, o kterou si rozbil hlavu. Občané vesnice vykukovali zvědavě ven, temnota jim nebránila si vzít louče a hledět na situaci, která se pod rouškou noci děla.

Tehdy neměl ani ponětí, že na něj hledí i Anderii, který nechápavě tiskl ruce k sobě v snaze o modlitbu za svého dobrého přítele Venedikta, jehož tělo už obýval Grisha. Ten měl horkou hlavu, ne doslova, nekouřilo se mu z ní, neboť sám byl abnormálně prolitý skrz naskrz, jako nacucaná houba vodou. Při každém kroku z něj stále voda tekla ve velkém, jak se neobtěžoval ždímat látku, poté co vylezl z jezera. Zamračeně se podíval na studnu odkud se vyvalila voda, která obalila hlavu otce Venedikta jako velká vodní bublina. „Zabil jsi vlastního syna! Jen protože jsi nedokázal unést smrt blízké osoby, teď poneseš na ramenou smrt dvou osob…ale budeš za to hnít v Pekelné jámě!“ Křičel na něj jen co mu hlasivky stačily. Muž sebou dlouho šil, ale nedokázal se vzpírat pořád, tedy do toho všeho vběhl Anderii, který byl už tak o hlavu menší a opřel se dlaněmi o tělo Grishovy schránky. „Nedělej to, nedělej…“ sám sice netušil, jak jeho kamarád dokáže ovládat vodu, co za temné čáry to je, ale chtěl mu zabránit udělat ten hrozný čin. Grisha pomalu spustil vodu dolů, muž stála kuckal vodu, ale už se přímo netopil. Lidé nechápavě na sebe hulákali, někteří v úděsu ohledně Satana utíkali, jiní se rozhodli na Venedikta (Grishu) vzít vidle, pochodně. Démon vyděšeně uskočil od lidské bytosti, která svírala jeho vlhký kabát a snažila se mu domlouvat, aby muže nezabil. Matně si uvědomil, že jeho auru cítil z duše toho utonulého. Pootevřel ústa, ale místo toho, aby něco řekl se rozběhl pryč do luk a polí. Lidé pochopitelně za ním, ale mezi nimi byl i Anderii, ten ho však nechtěl ubodat vidlemi.

Grisha se však dokázal proměnit ve vodu, ihned poté co skočil do prvního potoku v lese, který našel. Lidé tak na břehu objevili jen jeho potrhané oblečení od běhu mezi stromy, vesnicí se začala šířit pověra o démonu z jezera, kam starý muž chtěl uklidit tělo svého mrtvého syna. Otec Venedikta se onu noc ke všemu přiznal, lidé jej však odsoudili za tento trest z doživotí. Někdo jej ale po několika dnech v žaláři utopil a svedl do na démona.

​

Let me die first or I will die twice…

Grisha se do vesnice dlouho nevrátil, neboť studoval v Moskvě vědu a později dokonce i kazatelství, které mělo být jeho bičem, jenž by jej vysvobodil z osudu, který měl přivodit mnoha lidem, neboť k životu potřeboval duše a ty získával z utonulých, které sám utopil.  Do vesnice se vrátil až po deseti letech, kdy už byl knězem. Vesnice byla díky válce s Osmanskou říší hodně poničená a byla náhoda, že Anderii nebyl právě ve válce jako voják Ruské země.

Vybudovali mezi sebou vztah, který byl na jedné straně velmi křehký, neboť Evgeniy mu sice vysvětlil, kdo je, co se stalo s pravou duší, ale stejně měl pocit, že jej Anderii má rád, jen protože mu připomíná jeho zesnulého kamaráda. Ale to, že spolu byli tak dlouho, jim dodávalo možnost se lépe poznat, Andreii nezanevřel nad démonem a démon se mohl dostat blíže k lidem, pochopit je a neodsuzovat tak, jak to dělal do teď. Že jsou jen chamtivý a chtějí se vraždit.

Andreii měl ale ve svém životě důležitější poslání, Nebe jej už kdysi dávno vybralo jako alchymistu, který měl dostat možnost býti jím, buď chtěli vidět, jak se alchymista démona zbaví sám, nebo o něm ani nevěděli, neboť Andreii duši opravdu dostal, aniž by to Evgeniyho existence nějak ohrozila. Démon byl za svého přítele rád, neboť mohl dělat co chtěl, co jej bavilo – pomáhat lidem. Podobně jako to chtěl dělat i démon, který se bohužel hned při prvním exorcismu poslal sám do Pekla a musel se vrátit do těla až poté, co jej Andreii dotáhl z domu. Velmi nepraktické. Zejména pokud byl v kostele měl pocit, že jej vše pálí, pod nohami jako by mu hořela půda a on čas od času divně na svaté půdě poposkočil.

Po dvaceti pěti letech v roce 1880 přišel ale jednoho dne o vše, během života s Anderii toho získal hodně, například jako tetování vypálené do kůže alchymií, které bránilo exorcismu, svatým symbolům a podobný věcem, aby jej poslali do Pekla, mohl klidně číst bez bolestí hlavy z Bible, nebo si i lehnou na svatou půdu, aniž by cítil horkost. Nebe se za to na alchymistu nahněvalo a ještě víc, když démonovi alchymista vytvořil brnění a předal mu jej darem v lásce. Podtrženo a sečteno tři prohřešky, které byly dost velké na to, aby na lidskou duši poslali anděla popravšího, k smůle Grishi to byl Zazriel, který jej roky nemohl najít. Ačkoliv se tomu Grisha snažil zabránit, jeho milý alchymista byl popraven andělem. Ale než mu stačil sebrat duši, uzmul si ji Grisha pod vodu. Což anděla nehorázně vytočilo, ale nedokázal se dostat do vody, když ji kolem sebe démon proměnil na vařící Pekelnou. Tehdy vynaložil příliš moc energie a když to Zazriel vzdal a čekal na břehu, což démon nevěděl, vyškrabal nahoru i s duší, unavený a zdrcený. Anděl si duši chtěl vzít a zničit ji, tehdy mezi ně vešel anděl smrti – Devecia. Démon se na ni díval prosebně, když u sebe skrýval tělo mrtvého alchymista a jeho duši měl schovanou ve vlhkém kabátě. Anděl smrti tehdy byl opravdu mírem, když nabídl démonovi, že si může nechat střípek duše mladého muže, který obsahoval i kousek anděla, za to, že jí dá zbytek duše, kterou odnese do Nebe a ponechá ji v klidu odpočívat, však tato duše byla jinak čistá, jen se někomu tam nahoře znelíbil způsob života a opět ta proradná láska.

​

Dying is the easy part living is the trick

Život je jedna velká hra, nebo aspoň to tak někdy vypadá, on za svůj život už po smrti Anderiiho nechtěl milovat, ale stejně se do jeho životu později někdo vmotal, ale zatím zůstával stále v Rusku, kde fungoval jako kazatel. Stále se však živil dušemi, které utopil, jenže v poslední době to bylo jiné, duše byly ty zlé, hlavně kruté, které si nezasloužili nic jiného než smrt. Jedna taková duše byla mužská, dostala se do povědomí lidské rasy a zůstala v ní hluboce vryta. Grisha jako démon, který pomalu padesát let žil u dvora neviděl rád, když se obyčejný mužik a šarlatán snažil dostat do vyšší třídy a dokonce! Dokonce se mu to podařilo, proto tiše vyčkával, než přijde den muže, kterou bude moci utopit za jeho sexuální večírky, bujarý život, kdy si nevážil ničeho, natož své ženy, která jej oddaně milovala – nechápal její smýšlení. Ale nejvíce mu vadilo, jak dokázal tento guru lidem vymývat mozky svými řečmi, lacinými triky. Osudná noc nasrala 30 prosince podle gregoriánského kalendáře, který v jeho životě jako jediný pořád existoval. Svatý ďábel přezdívalo se muži, na kterého vodní démon, přezdívaná jako vodník očekával ve vodě. Věděl, kde jeho život skončí, a tak jen tiše na okraji zamrzlé řeky čekal.

Jen pozvedl hlavu, když se poblíž objevil jeden z andělů smrti, v této době před nimi už Grisha neutíkal, nevypadali na to, že by se jej snažili zničit, pokud jim nic nedělal. „Přeji ti dobrý večer Barpharanges,“ podíval se na anděla, jehož pravá forma mohla nahánět lidem děs v očích, ale démon jen seděl ve sněhu a poté se podíval na řeku. „Přišel jsem pro něj, pro hříšnou duši.“ Odvětil anděl a hleděl do dáli na most, odkud se mělo brzy tělo muže dostat do vody, jelikož předchozí pokusy budou marné. „Vím,“ kývnul démon a sundal si kabát, nechtěl jej namočit, ačkoliv si mohl sám oblečení schopnostmi vysušit, rád dělal věci podobně jako lidé. Když led změknul na okraji, neboť z něj démon vytáhl vodu a mohl proskočit dolů, vykoukl jen na anděla, kývl na něj a zmizel pod hladinou.

Něva byla krutá řeka, aspoň pro toho, kdo zde měl zemřít. Když se ozývaly Petrohradem výstřely, tak démon vykouknul na hladinu v jiném místě a sledoval stíny, které se pohybovaly na mostu, dokud hodily tělo do vody. Led pod osobou zapraskal a voda jej pohltila, ale chlad nejspíš muže probudil k životu a ten se po několika minutách a metrech daleko od vhozu snažil vydrápat na led nahoru. Tehdy k němu po křehkém ledu přišel Grisha a dřepnul si, mokré vlasy mu padaly do očí, voda z něj crčela a tonoucí s dírou v hlavě se marně snažil natahovat pro pomoc. „Tvé lži a hanebný život ti zaručil tento konec,“ zašeptal k němu, než Grigorijho hlavu strčil pod vodu a schopnostmi nad ním uzavřel hladinu, muž se snažil dostat jinde ven, tehdy jej nechal démon naposledy nadechnout se na vzduchu, než jej vodou v jeho plicích doslova utopil. „Je tvůj, suďte Rasputina v Nebi podle libosti.“

Evgeniy v domovině zůstal i poté, pokud se nudil tak trávil čas jako živočich ve vodě, pokud potřeboval šel kázat a vyhánět zlé duchy z domovů, případně tahal slabší démony z těl, případně zaháněl i škodolibé nižší anděly. Jendou za ním však přišla matka, jejíž dítě mělo být posednuté démonem, aspoň tak si vše lidé vykládali i kdyby to byl jen neškodný nešvar démonní schopnosti, tak to bylo hned posednutí. Ale kazatel nikdy v tomto na lidi nezanevřel a rozhodl se ženě pomoci. K jeho údivu to spíš bylo velmi mazané než náhodné posednutí. Ačkoliv chtěl malé dívce, která v sobě měla podle všeho staršího démona, než byl on odpovědět přidala se i druhá démonka. „Někdo v tom vidí zábavu, jiný víc.“ Podíval se na obě. „Já patřím k té druhé polovině,“ pohnul hlavou. Démon měl svůj pohled na věc a jiný démonům to bylo těžce vtlouci do hlavy, proto se jen na démonku usmál. „Zodpovídám se ještě většímu hříšníkovi.“ Pozvedl hlavu ke stropu kostela, ale myslel tím Boha. Jejich setkání skončilo dobře, Evgeniy věděl, že by se mu ani démonku nemuselo povést z těla dostat a kdyby to zkusil, asi by jej umlátila druhá, proto se jen na ně po jejich domluvě díval. „Zkuste se vyhnout mé cestě, ať se naše cesty opět nezkříží, ale tehdy bych musel opravdu udělat to, co dělám…“ pověděl.

​

No rain, no fowers…

Smrt se táhla za démony vody roky, neboť sice byl Evgeniy jedne z mála, který započal legendu o vodnících, ale taky sebou nesl nešvar, který kde, jakého člověka trápil. Uměl nechat zmizet vodu, vysušit toky, zabránit přírodě vzkvétat. Tento dar využil opět ve své domovině, která za své krvavé historie byla víc než prolhaná a plná zla, které Evgeniyho nekrmilo, naopak víc a víc obracelo k víře. Ano měl sice duše, potravu, ale také pocit svědomí, když každou jednu duši utopil. Tehdy se mu povedlo v Rusku ve dvacátých letech narazil na jezdce, měl z něj respekt, ale přistupoval k němu velmi klidně, ačkoliv by z něj mohl udělat placku během sekundy. Nabídl se tehdy, že by jezdci pomohl s hladomorem, který chtěl Famine rozpoutat, neboť už tak díky Evgeniy měli lidé na určitých místech problémy s vodou. Měl to být trest a do toho se chtěl démon vmotat, aby dostál slov svých, že chtěl trestat zlé. S podporou jezdce se mu tento počin povedl, neboť měl díky jezdci o něco víc sil a nebyl na to sám. Kdo ví, jaký vliv tato spolupráce na ně měla, ale oba to přežili ve zdraví.

Bez vody není kvítí, ano, ale bez víry není kazatel. Evgeniy se snažil býti dobrým démonem, neboť věřil, že by se po smrti přeci jen jeho duše, kterou nemá, mohla změnit a dostat do klidu. Tuto myšlenku sebou nosil díky Andreii, který mu řekl, že démon s emocemi musí mít i duši. Ne třeba hned, ale někdy, se mu za jeho skutky zformuje. Každopádně tento den byl v jeho historii života velmi nevydařený, ačkoliv začal hezky, když démon pomohl mladé ženě s neduhem, který způsobila špatná kvalita vody. Tehdy se v kostele modlil za pád duší, které na něj byly hodné, nuže nečekal, že po šustění křídel na něj bude hledět nepěkně nahněvaný archanděl. Aniž by mu mohl více vysvětlil, co tu dělá, protože ta otázka padla, tak letěl ven jako odpadek a vzal s sebou i křídlo dveří od kostela. Démon na archanděla koukal jako scvrklé jablko a mírně se na té zemi schoulil do klubíčka, upřímně mu nahnal strach. Zamrkal na Michaela a natáhnul jemně ruku kupředu, i když riskoval, že jej sekne. „Nechci jim škodit,“ koukal na něj jako štěně, ale pravděpodobně to nebylo to nejlepší, co démon mohl udělat. Měl jediné štěstí, že se poblíž nich objevila žena, posel. Tmavovlasý anděl se podíval na démona jen koutkem oka a víc pozoroval anděla: „Máte důležitější úkol pane, Váš otec si Vás žádá.“ Kývla, než zmizela. Démon se jen nakrčil, když se k němu anděl sehnul, neboť netušil, co čekat, co by taky mohl, když jej anděl zvednul, tak jej naposledy odhodil, než zmizel. Grisha sice schytal ránu od nedalekého domu, ale když se posbíral, promnul si naražený krk a cítil bolest po celém těle. „To jsem udělal něco tak hrozného?“ Zeptal se nechápavě sám sebe.