Jeho vznik se pohybuje někde potom, co Bůh stvořil svět, ale nedá se tvrdit, že by se hned angažoval do něčeho zásadního. Sice už existoval, ale nebyl ještě potřebný. Nakonec apokalypsu jen krátce po nějakém tom vytvoření světa a lidí asi nepotřeboval nikdo. Proto jen sledoval nějaké to dění na Zemi a čekal, až ho jednou bude třeba stejně jako jeho bratrů, kteří měli mít na konci stejný úkol jako on. Akorát on tedy vyčkával o něco déle, než dostal nějakou tu vlastní úlohu i v mezičase. Jeho první oficiální záležitostí byly pátá a šestá rána egyptská, na kterých si dal pořádné záležet. Přeci jen se jednalo o jeho první úkol a on nechtěl Boha zklamat, tak udělal, co bylo třeba. Dobytek Egypťanů nechal trpět dobytčím morem a je posléze obdařil vředy, které jim ztrpčovaly jejich životy. Po tohle úkolu se ale ihned nevrátil zpět do Nebe, ale sledoval, jak se celá ta situace vyvíjí dál. Dalo by se tvrdit, že ho fascinovalo, jak se lidé od Rajské zahrady zkazili a ubližovali si navzájem. Vymýšleli falešné bohy a utlačovali jeden druhého pro dobro nějakého vyvoleného, který na ně připolal leda tak pohromu, když se snažil zpochybnit existenci jeho stvořile. Byla to podívaná, ale nakonec to hlavní také skončilo a on se zase vrátil do Nebe vyčkávající na nějaký další úkol, který by mohl splnit. 

Neměl ale vyloženě krátkou chvíli, neboť se mohl jednoduše zabavit vymýšlením a tvořením nových nemocí, které by mohl použít. Sice měl jako svého jasného favorita mor, který pro něj měl vždy své jisté kouzlo, ale dalo se vymyslet i mnohem více možností. Mohl vymyslet něco rychlejšího a milosrdnějšího nebo naopak pomalejšího a bolestnějšího a mohl by vymýšlet donekonečna, kdyby chtěl. Jedno z jeho povedených byl třeba břišní tyfus, který v pátém století před Kristem zpečetil osud zhruba čtvrtině Athén, nebo poté o pár století déle neštovice, které pro změnu zabili přes milion Římanů. Na to se byl také podívat a dalo by se říct, že tehdy to bylo lehce osobní, protože neměl rád období antiky se všemi těmi falešnými bohy, které třeba čas od času ztotožňovali například s jeho bratrem Válkou. Možná tu byl malinký uhlík žárlivosti, že jemu žádného toho vymyšleného boha vyloženě nepřiřkli, jeho dílo bylo bráno prostě jen jako boží trest, jako by ani nestál za zmínku. Tak holt měli ten boží trest a svedlo se to na to, že vyznávali falešné bohy místo toho pravého.

V dalších letech si dal ale tak nějak pokoj, i když do světa vypouštěl i další nemoci, které ale nebyly natolik ničivé jako ty, které snadno přeskakovaly z člověka na člověka a téměř se nedali zastavit. Další skutečné projevení jeho osoby přišlo opět až na počátku 6. století, kdy na svět vypustil mor trvající více než dvě staletí, ovšem ne v kuse samozřejmě. V každém případě jeho dílo zasáhlo velkou část světa, protože se táhlo přes celou Byzantskou říši. Dalo by se tvrdit, že to bylo jedno z jeho opravdu vyvedených děl. I když teď si to přehrává spíše jako velmi špatnou náladu trvající přes dvě stovky let. Pro lidi to bylo velmi frustrující, protože mor nebyl nic příjemného, což potom, když měli naději, že se ho konečně zbavili, a on se po pár letech vrátil se stejnou vervou jako předtím. Miliony lidí umíraly a všechno se to zdálo nekonečné, i když zhruba ve čtvrtině 7. století prodloužil intervaly, ve kterých se mor objevoval, než se o polovině 8. stáhnul do ústraní úplně, protože lidé už měli dost a jemu poprvé přišla na mysl myšlenka, jestli tohle náhodou malinko nepřehnal. Připravil svět o hodně životů a měl na svědomí i oslabení vojenských složek a celkové ekonomiky tehdejší doby a svým způsobem uvrhl na tamní obyvatelstvo temnější časy, což v něm probudilo špatné svědomí, které se zase na delší čas zabývalo spíše jen vymýšlením něčeho nového.

Pár století strávil v Nebi, kde přemítal, vymýšlel nové nemoci a občas se nachomítl na Zemi, kde tu a tam někoho obdařil nepříjemným dárkem, který se nepřenášel na ostatní, ale byl stejně tak smrtelný jako ony přenosné choroby, na které ale taky nepozapomněl, jen je nenechával rozjet do tak velkých rozměrů. Ve 12. století se poté rozhodl strávit trochu více čau mezi lidmi, aby je mohl studovat a třeba nabrat novou inspiraci nebo něco takového. Ale ve výsledku si spíš vzal něco jako volno, když měl vševědoucí a vševidoucí moc práce s pozorováním nějakého sporu dvou papežů, Křižáckých výprav a dalších věcí, které byli jistě důležitější než on. Tak se zašil v Anglii, kde se naučil mít rád čaj a také se tam sblížil s jednou ženou, která nebyla nakonec nic víc než obyčejná děvka, ale dalo by se říct, že mu otevřela dveře někam, kde ještě nebyl. Když ale pomineme fakt, že s ní zhřešil, stojí za zmínku hlavně to, že přišel na to, že ženy jsou šílená stvoření, se kterými není radno si moc zahrávat, protože se mohou stát z neškodných květinek posedlými fúriemi, kterých se chce jeden leda tak rychle zbavit. Tahle mu nakonec ale přeci jen dodala inspiraci na novou nemoc, kterou jí nakonec obdařil, ale byla pojmenována až o sedm století později. Mohla být ale podstěna, že leukémie byla tedy speciálně pro ni.

Tak nastal čas, kdy měl pro změnu zase dost lidí a přesunul se na další čas do Nebe, než se zase na začátku 14. století vystrčil paty do světa, přesněji do Číny, kde opět na svět vypustil mor, který se celkem rychle rozšířil dál a tentokrát si vysloužil i přezdívku Černá smrt, což se mu celkem zamlouvalo. V každém případě se ale v Číně nezdržel zas tak dlouho, protože musel samozřejmě kontrolovat šíření moru dál a dál, až se v roce 1345 na chvíli zastavil u janovského přístavu Kaffy, který už tou dobou otravoval hladomor kvůli špatnému počasí a neúrodě a rozdmýchali se tam nějaké spory, které vyústily v obléhání. To značilo rodinné setkání, které přidalo do historie důležitý bod, o který se postaral on sám s Válkou, když vnukli mongolským vojákům nápad obsahující vrhání mrtvých těl infikovaných morem za pomoci katapultů do obléhaného města. Tak dali vzniknout první biologické zbrani, co stála o zaznamenání do historie. Ale netrvalo to moc dlouho, než se šel angažovat zase dál, aby mohl morem obdařit i v podstatě celou Evropu, která mu sice moc vděčná nebyla, ale to nebyl vyloženě jeho problém. Navíc mohli být všichni rádi za to, že se tam nezdržel s morem stejně dlouho jako posledně. Tentokrát celá záležitost odezněla už po třiceti letech.

Navíc dal poté zase na delší čas pokoj, i když tedy porozdával do oběhu další nemoci, které nepadaly jednotlivce a ne celou populaci, takže to bylo opět jen pro vyvolené, ale s tím už se oni vyvolení museli vypořádat po svém. Něco většího začal podnikat opět až v mezi 15. a 18. stoletím, kdy tu a tam zasel semínko moru a nechal ho samovolně působit, takže nevydrželo moc dlouho a většinou nestálo ani za moc zmínek pro historiky. Hlavními epidemiemi moru v téhle době se staly mor v Itálii ze začátku 17. století, Velký londýnský mor, který ho osobně zasáhl, protože měl samovolně velký potenciál, ale překazil to Velký požár Londýna, ale jeho nejstarší bratr tam byl také a trochu mu zvedl náladu, i když tedy musel Mor opustit Anglii, aby se mu ta tragédie nepřipomínala. Pro jisté zlepšení nálady tedy způsobil i vídeňský mor na konci 17. století a ještě ve Francii v Marseille na začátku 18., u kterého tak nějak doufal, že se třeba rozšíří po celé Francii, odkud by skočil zpátky do Anglie, ale nakonec to nevyšlo. 

Jeho poslední řízenou morovou epidemií byla poté morová rána v Asii, která napadla převážně Čínu a Indii, ale poté si chtěl dát od moru, ať už byl skvělý, jak jen mohl být, na chvíli pauzu a chtěl přijít s něčím novým. A taky že přišel, když do světa Španělskou chřipku, která byla také něco úžasného, byť měla v poměru nakažených a mrtvých pouze 10% úspěšnosti, stejně zvládla za dva roky více než dost a on mohl být hrdý na svoji práci. Jenže to taky byla jeho poslední oficiální záležitost, než byl společně s bratry uzavřen do amfory. To bylo poněkud hrubé a rozhodně s tím nebyl nijak zvlášť spokojený, ale nemohl s tím nic dělat, krom toho, že si samozřejmě mohl stěžovat. To mu nemohl zakázat ostatně nikdo a že si stěžoval hodně, zvláště ve chvílích, kdy přemýšlel nad tím, že jeho náhražky určitě naprosto příšerně působili v jeho oboru. Taky si to později zjistil a rozhodně nebyl spokojený. Asijská chřipka vydržela jeden rok a měla jen něco kolem milionu obětí. To bylo slabé a nehodné vypuštění do světa, protože to bylo skoro jako jeho začátky. Poté tu byla Hongkongská chřipka, která byla už výsměchem, protože se někdo neobtěžoval s tím, aby vlastně alespoň trochu víc rozlišil její podstatu od té poslední, takže skončila taky po roce a nedosáhla ani na milion, což bylo patetické. No a Mexická prasečí chřipka byla s počtem obětí přesahujícím něco přes dvě stě tisíc úplný propadák. 

To ale nebylo to první, co by ho zajímalo, když se společně s bratry dostal ven z amfory. Jak se ukázalo, někdo v jejich nepřítomnosti stihl rozpoutat válku a započít apokalypsu, bez nich. To bylo něco, co zrovna jeho celkem rozhořčilo, protože se jim nikdo neměl právo štvát do řemesla, ale bylo tomu tak a ne, že by měl ten někdo zrovna nějaké extra zdárné výsledky. Ale v rámci své práce tedy zůstal s bratry na straně Gabriela, dokud válka neskončila a nezůstal jakýsi mír, který mu dal možnost odejít i s bratry a usadit se kupodivu opět spolu, ale to bylo hlavn tím, že si na sebe po těch letech v amfoře očividně zvykli. On sám poté následoval příkladu Války a zabral si pro sebe pár místností zase pro své sbírky. Jednu pro sbírku panenek, druhou jako ložnici a třetí podle něj vyhrazená pro něj, byl salonek, ve kterém usídlil sbírku plyšových zvířátek a také v něm začal každý den dělat čajové dýchánky, pro klid na své duši. Ale netrávil čas jen v jejich sídle. Občas obhlížel situaci ve městě a snažil se přijít na to, kam by měly vést jeho kroky dál.