Jeho minulost sahá až na úplný začátek všeho, co si může lidská civilizace pamatovat, a můžeme si být jistý, že dokud nepřestane lidstvo hřešit, on tu bude do samotného konce. To je ale samozřejmě takový menší dodatek. Co se ale dělo hned na začátku. Byl stvořen jako první ze všech hříchů padlým archandělem. Lucifera bral zpočátku jako otce, ale postupem času si ho začal vážit jako někoho, kdo mu může něco nakázat bez toho, aby měl příliš velké kecy. Co mu ale z té „rodiny“ zůstalo, tak byly ostatní hříchy. Oni jsou jediní, které bude respektovat a svým způsobem milovat do konce své dlouhé existence. Svou schránku dostal společně s ostatními a tu využívá dodnes. „Otec“ očividně věděl, co si jeho „synek“ přeje a rozhodně nezklamal. Pride ukázal svou vděčnost svému otci, když se dozvěděli, že jsou lidé v nebi. On byl přeci také jeden z důvodů, proč lidé nejsou tam nahoře. Sice v tu chvíli nebyl úplně hlavním důvodem, ale rozhodně přítomen byl. Adam a Eva byli očividně až moc důvěřiví a způsobili pro svoje následníky zbytečné utrpení. Nejstarší hřích to ale jen s radostí uvítal.

Na této zatracené planetě si užil už hodně. Nejdřív to byla doba bronzová, což je asi jeho nejvíc oblíbené období. V tu dobu se o něm asi nejvíce šeptalo. Lidi v tu dobu očividně netušili, co může jejich chování způsobit. A jak byli více ovlivnitelní, ach, ta krásná představa. Asi stejně jako pro všechny ostatní hříchy, Sodoma a Gomora byly po nějakou dobu jejich hlavní útočiště. Takový druhý domov, by se dalo říci. On tam byl alespoň pečený vařený. Ovládání lidí zde bylo jako spaní; samozřejmost. Těm všem to bylo jedno, že dělají něco špatného a ani si to neuvědomovali. Taková krása pro někoho, jako je on. Ale ti zatracení archandělé to museli všechno zkazit. Musel ale přiznat, že pohled na ten požár byl opravdu krásný. V tu dobu zavítal ještě na dvě místa. Nejdřív to bylo za budoucím králem Uruku, Gilgamešem. V tu dobu mladý syn kněze byl tak ovlivnitelný, že si Pýcha na něj vyloženě užíval. Potkal se s ním v jeho „lidské“ formě, která mu pomohla se dostat až na královský trůn. S jeho pomocí se o něm do této chvíle říká, že je synem nějaké bohyně, kterou si lidstvo postupem času vymyslelo. Co ale krásně popisují, tak je monstrum, které se z něj stalo. Gilgameš bylo jedno z děl, na které je opravdu hrdý. Nebylo ale doděláno, protože musel přijít zatracený Enkidu, který musel všechno zkazit. Pýcha přestala být chtěna, a protože jeho výtvory obvykle skončily s tvrdohlavou povahou, věděl o svém odstupu. Jestli král skončil v pekle anebo v nebi ani zjistit nechce. Hřích na své duši si nosí a nikdo to nemůže změnit. Jeho další zastávka v této době byla Babylon. Po údajné „potopě světa“ lidé stavěli obrovskou věž. V té době Pýcha neměla v plánu něco udělat, ale její přítomnost musela být tak silná, že musela naštvat samotného pána. Když viděl, jak lidé stavějí věž, která měla sahat až tam nahoru, a následný hněv Boha, přišlo mu to akorát smíchu.

​

„Lidstvo si přeje být zkaženo, Bože.“ říkal si při pádu té obrovské budovy, jeho typický úšklebek na jeho krásné tváři. „Protože chtějí být jako ty. Kdo by nechtěl být zkažený jako ty, drahý Bože?“

​

Ach, jak si ten nahoře na něj musel brousit meč. A to, že využíval jméno toho, kterého stvořil, tak taky není nějaká záminka k tomu ho ušetřit. Ale existoval v době, kdy lidé dělali průsery bez jeho přítomnosti. Očividně v tom měly prsty jeho sourozenci. Ach, jak na ně mohl být pyšný. Ale stejně ho zajímalo, kdo těm mravencům dal do mozku to, že neexistuje jen jeden bůh. Proto Starověký Egypt a Antické Řecko pro něj bylo opravdu záhadou. Taky mu nešlo na hlavu, že ten nahoře nijak nekoná. Hříšníci prakticky všude a on jakoby nic. Ale po dlouhé době si řekl, že neměl pravdu. Bohu se očividně toto chování nelíbilo a Peklo bylo zapečetěno. On a jeho sourozenci byli zavřeni v Pekle, kde nebylo pro něj nic zajímavého. Mučení duší bylo ze začátku sice dobrá podívaná, kterou jen rád sledoval, ale po pár měsících vás to přestane bavit. Proto hodně času trávil někde zalezlý v Pekle a své rohy vystrčil jen ve chvíli, když se o něm ostatní bavili. Ale tahle jedna velká „karanténa“ nijak těm nahoře nepomohla. Pride se jen smál nad naivitou Boha. Zamknout je před těmi, kteří si přejí být rozmáčknuti jako mravenci? Někteří jsou zkrátka zkažení a on nemůže proti tomu nic udělat. Postupem času Římská pečeť začala slábnout a tím mohl odejít z Pekla. Sice si musel najít nějakou oběť, která mu poslouží na těch pár let, ale on si vždycky někoho našel. V době Říma se spíš ale usadil do role diváka. V tu dobu neměl nějak obrovské ambice k tomu někoho mučit a spíš jen zíral, jak si to jeho sourozenci užívají. Sice měl občas chuť si sednout na místo Marca Antonia, protože na tu dobu Kleopatra byla krásný kus ženské a musel uznat, že k něčemu ten Bůh asi je, i když hodně lidí tvrdí o ženě jako hříchu. Byla, je a bude to pro něj vždycky kravina. Všichni jsou zkažení.

Hodně staletí si jen tak poseděl a řekl si, že nebude nic dělat. Opravdu na něm bylo vidět, že má něco společného s Leností. Ale protože to čekání na správnou oběť bylo na něj očividně dlouhé, rozhodl se někoho aktivně najít. Našel dobré maso na Britských ostrovech a to maso se konkrétně jmenovalo Jindřich VIII Tudor. To potlačování církve byla opravdová sranda. Musel přeci nějak pomoci s potlačením té zatracené věci, která ho nutí brát podobu tohohle tlusťocha v punčocháčích. Opravdová hrůza, kdo tu věc vůbec vymyslel? Jo a jeho ženy také byly jen další ovečky, které se dovedly chytnout tohohle blázna. Ale protože tahle schránka nic nevydržela, opustil jí před její smrti. Nějaký odkaz za sebou zanechal a určitě dovedl oslabit pečeť.

K oslabení pečeti ale přispěl ještě jednou. Jak zlomit duše a důvěry lidí? No přeci válkou. Ano, nebyl sice Hněv či Válka sama, ale byl to stále démon, který si vždycky našel něco. A to něco si našel při první světové válce. Kdo by nechtěl pár let po konci té první udělat další? Musel najít jen vhodný materiál, musel najít správnou ovci. A tak si jednu našel, v tu dobu sice zraněnou, ale určitě poslušnou. Adolf Hitler byl perfektní schránka. Toho tolik vydržela, jakoby byla z oceli. Ach, jak si jí pochvaloval. Jeho duch byl tak jednoduše ovlivnitelný, že to bylo až k pláči krásné. Přišel za ním jako posel Boží, který mu pomůže se vším, co si bude přát. Budoucí diktátor si přál zůstat v armádě a sloužit vlasti, ale Pride mu dal do hlavy úplně něco jiného.

​

„Chceš být desátník do posledního dechu? Nebo snad ještě stále sníš o malování? Držíš se zpátky. Otevři svou představovat, koukni kolem sebe. Oni neví to, co ty. Oni nemají za služebníka mě. Oni netuší, co je to správná cesta. Musíš je zdokonalit, Adolfe, ukaž jim správnou cestu.“

​

Tohle našeptávání bylo jen ze začátku, jako motivace. Jeho schránka nepotřebovala žádnou kontrolu. Stačila jen „rada“ a ten mužíček tak krásně poslouchal. Dělal přesně to, co chtěl a to ani kolikrát nemusel nic říkat. Svou nenávist pro skupiny lidí si našel on sám. Ty vraždy národností, koncentrační tábory; to byl akorát následek jeho našeptávání, které se časem opravdu redukovalo. Občas mu dal nějakou tu radu, ale jen sledoval, jak jeho loutka všechno dělá za něj. Tak krásné to bylo. Ta krása v diktátorovi probudila takové ego, které potřebovalo absolutní moc. Narůstalo pomalu samo, ale určitě to ničilo zbytek zdravého rozumu, co ten člověk měl. Přišla ale doba, kdy každá sranda musí skončit. Tohle jedno velké divadlo skončilo ve chvíli, kdy nemohl udělat nic jiného, než koukat, jak se Německo stahuje do kouta kvůli spojencům. Pride mlčel, když na něj ten zlomený muž křičel, aby mu pomohl. V tu chvíli by opravdu pomohli jen jeho silnější schopnosti, ale ty byly zavřeny v Pekle. Ne, že by se zamýšlel nad tím mu je půjčit. Jeho mlčení způsobilo Hitlerovi totální šílenství, které vedlo k sebevraždě nejen jeho, ale i jeho rodiny a důvěrným mužům. Těsně před jeho sebevraždou se vrátil zpátky do Pekla, aby oslavil své vítězství. Své loutce to všechno projel, ale on dostal to, co chtěl; hříšníka, který způsobí zkázu na zemi.

Všechno to snažení očividně k něčemu bylo. Nejen že lidé přestávali věřit, ale k tomu všemu tam nahoře se to vřelo též. A válka byla nevyhnutelná. Ach, jak rád by u toho byl. Těch otravných mravenců bude o něco méně a navíc se možná zbaví těch děcek, která opustil Tatíček. I když se ostatní snažili o prolomení pečetě, on jen spokojeně sledoval, jak to všechno šlo do plamenů a šlo to i bez jejich pomoci. Za něco musel Gabovi poděkovat; udělal tam alespoň pěknou čistku. Ale temnota, která se snažila dostat, potřebovala trochu pomoci. No, a protože nejstarší hřích neměl zapotřebí ostatní poslouchat, rozhodl vzít situaci do svých rukou. Orifiel byla každým rokem slabší a to každému démonovi muselo hrát do karet. Netušil, kdo byl ten Pekelný hlas, co jí nasliboval hory doly, ale Pride byl ten, co jí za všechno potrestal.

​

„Pomodli se naposledy ke svému Otci, strážkyně.“ zašeptal jeho stín slabé schránce anděla, kterému nakonec sťal hlavu „Pykej za své hříchy a hleď na moc Pekla.“

​

Síla Pekla ve formě černého kouře, který se začal plazit po povrchu, začala zabíjet vše, co jí přišlo do cesty. Pride stál nad tělem strážkyně v plné zbroji, jeho zbraň připravena sťat hlavu všem, co se mu připletou do cesty. Přes jeho helmu nebyl vidět úšklebek, který poukazoval na to, jaký blázen to opravdu je. Dosáhl toho, čeho chtěl už hodně dlouho. Konečně můžou ty mravenci a holubičky trpět. Nastala doba ničení, kdy po dlouhé době poslouchal rozkazy, ale kolikrát se stalo, že někoho neposlechl. Nestaral se o to, jestli jsou to lidi či andělé. Zabíjel bez lítosti. Během války měl tu „čest“ potkat archanděli, jak Gabriela, tak Michaela a spol. Na některé momenty z války velice rád vzpomíná do teď.

​

2060 byl asi pro něj rok zklamání. Po dlouhé době mohl sundat své brnění a mohl pohlédnout na zbytek světa, který byl totálně zničen. Paseka to byla opravdu veliká. To všechno mu ale udrželo jeho pravou tvář na zemi. Už nemusel konečně někoho ovládat bez toho, aby se mohl dostat k řeči. Konečně mohl chodit po svých dvou nohách, ale pořád to znamenal mír. Ano, sice mohl přestat poslouchat ty zatracené rozkazy, ale pořád to znamenal zatracený mír. Myslel si, že Lucifer bude trochu rozumnější a raději všechno vyhodí do povětří, než aby koukal na ty lidské červy, jak spolupracují s jeho bratry. Peklo ale mělo jisté, že Gabriel se jen tak za bratříky jen tak nevrátí a dokud se Rafael nenajde, bylo to stále výhoda pro Peklo. Nebe bylo roztříštěno a ukázalo se, že všichni shnilí byli nakonec tam nahoře. V nynější době se usadil na okraj Racktonu, který je střežen archanděli. Říkejte tomu provokace, on tomu říká normální styl života. Jeho samotná existence je jedna velká provokace. Lidem se představuje jako Adam, ale nijak se s nikým ani sbližovat nechce.