Rafaela stvořil Bůh, stejně jako jeho další sourozence. K těm Rafael odjakživa vzhlížel a byli pro něj vzorem všichni. Každý z jiného důvodu. Miloval je a miluje je dodnes. Protože, ač je každý úplně jiný a někdo z nich se tváří, že nemá city, pravda to není. Rafael by byl za každého z nich ochoten zemřít a je přesvědčen, že i oni za něj. Nejblíže mu však byl vždy Uriel. Ten měl totiž trpělivost ho učit bojovat a i další věci, jako číst, psát a chtěl ho dokonce i zasvětit do vědy. Té však Rafael nikdy nerozuměl. Ani vlastně nepochopil, co má v nebi dělat. Boj mu nešel a přišlo mu, že je zbytečný. Voják nebes nechtěl být. Šla mu tak maximálně obrana a to ještě ne nijak zvlášť. Nebylo nic, co by jej bavilo. Co by ho naplňovalo. Otec se pořád snažil mu něco nabídnout, ale pro Rafaela to nebylo to pravé. Otci to však nikdy nepřiznal. Dělal všechno, co mu nařídil a s úsměvem na tváři. Nechtěl jej zklamat a byl pro něj vším. Nedovedl si představit, že by mu řekl pravdu a Otec jej zavrhl. To by pro archanděla byl konec světa. Dělal tedy to, co ho nebavilo a tvářil se přitom, jak ho to baví.

To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy se Otec rozhodl, že stvoří lidskou rasu. Rafaela tento nápad hned nadchl. Ne všichni z toho ale byli nadšení jako on. Lidé však nebyli jediní, koho stvořil. K nim na Zemi přibyla i zvířata různého druhu. Rafael byl tím vším fascinován a radil Otci, jak by měla zvířata vypadat. Nejblíže mu tedy jsou psovité šelmy, především vlci. Jeho nadšení z nově vytvořené rasy ještě více zesílilo, když mu dal Otec poslání. Řekl mu, že kromě vojáka nebes se stane i léčitelem a poslem dobré nálady, kterou bude šířit na Zemi. V tu dobu se totiž na Zemi objevila i Závist, Pýcha a další hříchy, které se začali v myslích lidí šířit jako mor a vznikaly kvůli tomu často spory. Rafael měl za úkol tyto spory minimalizovat, což nebylo zrovna jednoduché. Kromě uzdravení těla dostal za úkol uzdravovat i lidské duše. Ovšem, Rafael neuzdravoval jen lidi, ale i zvířata. Podle něj si to zaslouží jakýkoliv tvor bez ohledu na to, jaký je. Konečně našel něco, co ho naplňovalo.

Rafael uzdravoval lehká zranění, jak lidí, tak i zvířat, ale i vážnější a dokonce i těžké nemoci. Dokázal vrátit i zrak. To byl jeho první úkol, na který si pamatuje dost zřetelně. Tenkrát se totiž cítil opravdu užitečný a za to je Otci vděčný. Našel smysl, proč tu být.

Začalo to tak, že muž jménem Tóbit Boha prosil o smrt, protože oslepl. Propadl zoufalství a nechtěl už žít. Nebyl ale v ten den jediný, kdo se modlil k Bohu a žádal po něm milosrdnou smrt. O tu prosila i žena Sára, zlomena žalem nad smrtí svých sedmi manželů, z nichž každý zemřel během svatební noci. Bůh jim seslal na Zemi právě Rafaela v lidské podobě. Rafael se nedal poznat jako anděl, ale nabídl Tóbitovému synu Tobiáši ochranu a vedení na jeho cestách, na nichž měl získat zpět peníze od dlužníků. Dovedl ho až k Sáře. Ti dva se do sebe zamilovali a vzali se. Rafael také pomohl odehnat démony, kteří zabili Sářiny předchozí manžely, aby tak neučinili i s Tobiášem. Tobiášovému otci Tóbitovi vrátil zrak a pomohl i získat Tóbitovi zpět peníze. Nikdo z nich nechápal, jak to všechno dokázal a jak se mu odvděčit. Rafael se tedy rozhodl odhalit nakonec svou identitu a vrátil se zpět do říše andělů. Po této události se Rafael konečně začal cítit potřebný a neskutečně ho hřálo u srdce, že pomohl jedné rodině a učinil je šťastné. Byl to nepopsatelný pocit, který chtěl Rafael zažívat znovu a znovu. 

Proto se vracel na Zemi často a už neskrýval svou identitu. Dokonce naučil lidi si ho přivolat modlitbou. Zdůraznil jim však, že k tomu, aby si ho přivolali musí mít důvod. Ne vždy tomu ale tak bylo. Rafael se ale ani tak na lidi nezlobil. Neznal zlost a ani ji znát nechtěl. Vysvětloval lidem, že je zbytečné se na někoho hněvat a snažil se je naučit myslet na pěkné chvíle i v těch těžkých a hlavně doufat v lepší zítřky. Také učil lidi, aby si na všem našli něco pozitivního. Tím se mohli ochránit od zlých myšlenek, které jim do hlavy snažili všemožně vnutit démoni. Rafael dokonce i často vtipkoval, aby lidi odvedl od těchto myšlenek a vysvobodil je z moci zla. Jeho smysl pro humor byl proto vždy velmi vlídný, jemný a láskyplný. Je to Rafaelův způsob, jak lidem připomínat mocné léčivé účinky smíchu. Většinou se mu to dařilo, ale záleželo na tom, jak měl člověk silnou vůli. Pokud ne dost, mohl se Archanděl snažit jak chtěl, ale nebylo mu to nic platné. 

Ale už jen vědomí, že je přítomen, přináší uvolnění, které má léčebné účinky. Z toho důvodu o sobě Rafael dává rád vědět a když se neukáže přímo ve své pravé podobě, dá lidem najevo svou přítomnost světlem. Ti už vědí, že když se objeví záblesky smaragdově zelené barvy, je to právě Rafael. V tu chvíli mají lidé úsměv na tváři a už jen z toho úsměvu se začnou cítit o něco lépe. Když ale začne uzdravovat, člověk pocítí teplo a příjemné mravenčení. Uvolní se, zklidní a poté se začne uzdravovat Rafaelovou energií. To je pohled, který se Rafaelovi nikdy neomrzí. Ta úleva a radost, když se mu to povede a cítí vděk od toho člověka. To je pro něj znamení, že je důležitý až nenahraditelný, protože nikdo jiný jim nemůže pomoci právě jako Rafael. To ho činilo šťastným a spokojeným. Myslel si, že není nic, co by ho mohlo nějak znepokojit.

Oh, jak se mýlil. To poznal v zápětí. Otec ho totiž donutil udělat něco, co se Rafaelovi opravdu příčilo a vůbec poprvé nechtěl Otce poslechnout. Nařídil mu totiž mlčet o tom, co se chystá za pomoci Michaela udělat. Bylo to svrhnutí Lucifera do pekel. To by Rafaela až tolik netrápilo. nelíbil se mu však způsob, jakým to udělat chtěl a to byl boj Michaela s Luciferem. Rafael totiž věděl, že jejich síly jsou více méně vyrovnané a měl opravdu strach, že Michael prohraje. To by však Bůh nedovolil. Jen použil Michaela jako návnadu, aby se ho zbavil. To by nebylo až tak hrozné, protože Rafael nikdy Lucifera nemiloval jako své bratry. Byli až příliš rozdílní a měli opačné názory, co se lidí týkalo. Nechápal tedy, proč k němu Uriel vzhlížel. Ale svrhnutí byl opravdu velký trest a navíc to Otec udělal velmi podle. Co ale mohl Rafael dělat? Mohl se na to však jen dívat a mlčet. Několikrát měl ale nutkání pomoci svému bratrovi, i když věděl, že nesmí. Nemohl ani dát vědět Urielovi, co se chystalo a později i dělo. Tím svého bratra zradil. Otec mu sice slíbil, že se to Uriel nedozví, ale i tak to Rafaela velmi trápilo. Michael vyhrál a Lucifer byl svržen. Všichni se to dozvěděli. Otec to nechal rozhlásit, jako by to byla ta nejlepší zpráva na světě..jak pro koho. Uriela se to totiž dotklo a to dost. Rafael se však mohl jen dívat na to, jak se tím trápí. Nemohl mu říct pravdu. Bál se totiž toho, že jej jeho milovaný bratr zavrhne a že ho už třeba nebude chtít nikdy vidět, nepromluví s ním. Prohlásí jej za zbabělce. To pro něj byla tak děsivá představa, že si to nechal pro sebe a i přes veškerá přesvědčení dělal, jakože nic. Poslechl tedy svého Otce jako tomu bylo vždy. V ten den si ale začal opravdu připadat jako Otcova loutka. Dělal totiž vždy to, co mu Otec nařídil a neopovažoval se mu odporovat. Vždyť, kdo by mohl být tak pošetilý, aby se vzepřel Bohu, že?

I tak to ale bylo zřejmě málo nebo aspoň Rafael měl ten pocit. Jednoho dne totiž Otec a Stvořitel všeho, zmizel bez jediného slova, dopisu, vysvětlení. Nikdo nevěděl, proč se tak stalo a jestli se vůbec vrátí. Všechny to rozhodilo. Zpočátku se čekalo na Bohův návrat, ale když se nějakou dobu nevracel, bylo to právě na jeho "synech" začít vést svět. To se jim ale moc nedařilo. Rafael by ani nevěděl, jak na to. Ten dále plnil své poslání, i když s každým dnem, kdy byl Otec pryč, se jeho nálada horšila. Začalo ho i čím dál více tížit svědomí ze zrady bratra. Jednoho dne se dokonce přistihl, že pocítil vůči Otci vztek. Byl naštvaný za to, že jej přinutil zradit bratra a pak si prostě zmizí. Na Zemi, ale i v nebi nastal chaos a ten pořád sílil. Lidé volali Boha a nedostávalo se jim odpovědi. Jediní, kdo byli schopni tyto prosby vyslyšet, byli andělé. To však lidem bylo po nějaké době málo. Chtěli svého Boha a začali se bouřit. Na světě se více šířily hříchy. Lidé, zmatení a zklamáni z toho, že je Bůh nechce vyslyšet, podléhali zlu čím dál více a pro Rafaela bylo pořád složitější je navracet k dobru. Jejich vůle slábla, a proto bylo pro zlo čím dál snazší se dostat lidem pod kůži a pomalu jim krást duši. To se Rafaelovi nelíbilo a doufal, že to všechno zvládnou, než se Otec vrátí a s ní se nevrátí i lidem víra. To se však nestalo. Místo toho všeho začal mít Gabriel dost a rozhodl se lidstvo zničit. Dokonce chtěl, aby se k němu přidali i ostatní. Na to se nemohl Rafael dále dívat.

Proto se rozhodl také odejít beze slova.Tížilo jej svědomí, proto nic neřekl ani Urielovi. Zpočátku odešel z nebes, aby našel Otce, který jako jediný mohl zabránit válce, ke které se schylovalo. Snažil se, prošel celý svět křížem, krážem. Otce však nenašel a co jej nejvíc šokovalo, bylo to, že lidé už na něj přestávali věřit. Dokonce i v anděly a podléhali mnohem více strachu a zlu. Dokonce více věřili v Lucifera a peklo, než anděly a nebe. To Rafael nechtěl dopustit, ale co mohl dělat. Války se účastnit nechtěl, protože by nemohl zradit bratra, ale ani zničit lidstvo. Bloudil tedy po Zemi..dlouho, až se rozhodl, že Otce hledat přestane. Naděje z toho, že jej najde zmizela a Rafael k němu pocítil zášť. Nemohl pochopit, jak mohl odejít a nechat je v tom. Také nerozuměl tomu, proč se nevrátil ve chvíli, kdy byla válka na spadnutí. Nezabránil jí a válka započala. Byla to opravdu jatka. K andělům se přidali i démoni a stvoření z pekel. Rafael jediné, co mohl dělat, bylo uzdravovat zraněné a nemocné. Bohužel, ne vždy se mu povedlo každého uzdravit. Zraněných přibývalo a Rafael neměl sílu všechny uzdravit. Nebyl totiž tak silný jako dříve před odchodem Otce. Nebyl už tak pozitivně nabitý, tím pádem neměl tolik energie na uzdravování. Lidé tedy začali umírat a Rafael to vzal jako svoje selhání. Pomalu už se na všechno chtěl vykašlat a prostě zmizet nebo se dokonce i zabít, pokud by to teda šlo.

Jednoho dne ale procházel kolem velké jeskyně a uslyšel z ní hlasy. Později i modlitby právě k němu. Samozřejmě, že je musel vyslyšet a objevil se tam. Nejprve se ale nechtěl ukazovat v pravé podobě. Zjevil se tam tedy jako zářící světlo. Jaké překvapení bylo, co tam uviděl. Byli tam lidé, spousta lidí. Mladí, staří a dokonce i děti. Zraněných tam bylo také dost. Rafael tedy začal jednoho po druhém uzdravovat. Zase pocítil velkou energii, když slyšel modlitby a viděl to nadšení, když lidé spatřili jeho zářivou auru. Stal se jejich spásou a nadějí. Opět se cítil potřebný, jako už dlouho ne. Chtěl ale vědět, kde se tam vzali. Nakonec se tedy lidem ukázal ve své pravé podobě. Zjistil, že se jim povedlo utéct před válkou, ale že toho mnoho nemají. Rafael jim tedy obstaral všechno potřebné. Pomohl jim jeskyni uzpůsobit k žití, rozdělat oheň a chránil je. Muži chodili lovit do nedalekého lesa, aby měli co jíst. Rafael jim byl vždy nablízku, aby je mohl ošetřit, ale také, aby je chránil, kdyby se objevil někdo nežádoucí. Takto to šlo dlouhé roky. Rafael už si dokonce na život na Zemi zvykal a začal se mu zamlouvat.

To však jen do doby, než se dozvěděl, že válka skončila. Lidé tak mohli z jeskyně vyjít a vrátit se do svých domovů. To si ale jen mysleli. Po vesnici toho moc nezbylo. Museli ji tedy znovu obnovit a v tom jim byl Rafael opět nápomocen. Nemohl je v tom nechat. Přirostli mu totiž za tu dobu ještě více k srdci. Když totiž viděl to odhodlání a jak si uměli vzájemně pomoci, opět v ně věřil a rozhodl se, že je bude chránit stůj co stůj. Vesnice se pomalu dávala dohromady a lidé započali znovu pěstovat plodiny a vracet se pomalu do normálu. I když, pravdou je, že nic nebylo jako dřív. Rafael se však snažil, aby pořád věřili, že jednou tomu tak bude. Na otázku, kde je Bůh nemohl odpovědět, řekl jen, že ho seslal na Zem, aby lidem pomohl. To ovšem nebylo pravdou. Rafael to řekl, aby v něj lidé nepřestali věřit a to, že se na Otce hněval on, neznamenalo, že se budou hněvat i oni. 

Postupem času ale i jeho víra a také bezmezná láska pomalu začala mizet. Nedivil se tedy, že lidé přestali věřit, že Bůh je. Někteří dokonce přišli s myšlenkou, zda vůbec existoval. V tom je ale Rafael utvrzoval. Nechtěl, aby si mysleli, že byl Bůh jen výmysl. On sám ale byl pořád méně a méně usměvavý a i jeho smysl pro humor nebyl takový, jako dříve. Vlídný a upřímný úsměv se změnil v ten falešný a už neoplýval humorem. Uzavřel se do sebe a dělal jen to, co se po něm požadovalo. Čím dál více z vesnice odcházel. Chtěl být sám. Vrátil se jen, když si jej zavolali. Do té doby se jen potuloval po okolí jako tělo bez duše. 

Myšlenek měl plnou hlavu. Byl z toho už rozhozený. Nechtěl, aby ho lidé takto viděli. Do lesa se však sami neodvážili, aspoň ne do části, kam chodil Rafael. Tam totiž lovili vlci. Rafaelovi ale nemohli ublížit. Rád je pozoroval, jak loví a také jejich hierarchii. Jednoho si obzvlášť oblíbil. Byl to mladý samec, který se snažil být ve všem nejlepší. Tak moc mu připomínal bratra. Nakonec ho ostatní členové smečky zavrhli a on zůstal sám, stejně jako Rafael. I když, jeho nikdo nezavrhl, tedy aspoň o tom neví. Vlka našel jednoho dne zraněného a polomrtvého. Bojoval o postavení ve smečce a prohrál. Rafael jej tedy ošetřil a postupně si získal i jeho důvěru. Tento vlk se tedy stal jeho společníkem a také ochráncem. Slyší totiž mnohem lépe, než Rafael a jeho vyceněných zubů se bojí téměř každý. Vlk tedy byl další důvod, proč chtěl na Zemi zůstat.

To vše se změnilo, když se dozvěděl, že se něco stalo s jeho milovaným bratrem Urielem. Do té doby si myslel, že se na nebesa jen tak nevrátí. Po tomto zjištění už nemohl déle čekat. Přišel tedy do vesnice, aby si sbalil věci a oznámil lidem, že tu bude nadále pro ně, když budou potřebovat. Stačí jen si jej zavolat. Lidem se to samozřejmě nelíbilo. Pro Rafaela ale znamenal jeho bratr více, než lidé. I přes jejich nevůli se tedy na nebesa vrátil a vlka si vzal s sebou. Nemohl jej tam nechat na pospas osudu. Vlk už nikoho neměl. Stejně tak, jako Rafael nemá nikoho kromě bratrů. Proto se rozhodl, že jako první zajde za Urielem. Musí se dozvědět, co přesně se s ním stalo a také je konečně připraven mu říct pravdu, ať to bude mít následky jakékoliv. Má dost už lží a schovávání se. Musí se problému postavit čelem a také pomoct bratrům s vedením lidstva. Nemůže je v tom přece nechat, znovu už ne. Také si moc dobře uvědomuje, že jeho útěk byl zbabělý. V onu dobu to ale viděl úplně jinak. Zda to dokáží pochopit i jeho bratři, zůstává otázkou...