Její život, tedy na buněčné úrovni, začal v jedné z Raktonských, menších knihoven. Ovšem, rozhodně nešlo o plod lásky, Lilian potřebovala odvést pozornost anděla aby nepřišel na schůzi lovců, jenž se konala ve skladu knihovny a tak jej jednoduše svedla, ovšem, s cenou, kterou je to stálo což se brzy dozvěděla, jaksi nepočítala. Podle doktorů totiž neměla být schopná mít děti, což jí nevadilo zas tak moc, neplánovala je. Takže když se po devíti měsících od schůzky v knihovně tenhle následek války vyklubal na svět, chtěla se ho vzdát, odevzdat ji lovcům, kterým dělala spojku, ať s ní udělají co uznají za vhodné. Malou míšenku tak raději rodila doma byť tím riskovala i svůj vlastní život. Stačil však jediný pohled do modrých nevinných očí plačícího novorozeněte a věděla, že to nezvládne. Nedokázala dítě vydat napospas čehokoli by si na něj její spolubojovníci vymysleli, lovcům nakukala, že dítě umřelo při porodu. To od matky dostalo jméno Liv i když o něm nikdo ani nevěděl. A pak začal pěkně rychlý kolotoč, plný schovávání náročný pro obě.

 

Jeden měsíc byl snad bláznivější než ten druhý, byl to celkem šok když dítko začalo po týdnu mluvit a chodit, po menším šoku jeho matka zjistila, že bude muset zrychlit co se týkalo tempa učení dítěte a to o dost. Naneštěstí, skrývání malého poloanděla se občas zdálo jako nadlidský úkol. Uhlídat hyperaktivní dítě, které má ještě srandu z toho, že ho naháníte a zatím nechápe pořádně, že utíkat nemá. Nespočetněkrát málem vypadla z okna a ještě víckrát se jí div nepovedl úprk z domu. Naštěstí, kromě nevýhod týkající se věčně malého oblečení a šoků z rychlého růstu skoro před očima, měl rychlý růst Liv i výhodu – po prvním hektickém měsíci nezáměrných úprků se matce povedlo dítěti vysvětlit, že nemůže jen tak utéct ven.

 

Každé pozitivum, jako bylo rychlé učení dívky vystřídalo však snad deset negativ. Třeba ten, že dívka byla velmi všímavým prckem a neuniklo jí, že i když na ni její matka byla většinou hodná, ač přísná, někdy se na ni dívala tak nějak zvláštně. Zamyšleně. Ale vždy jí řekla, že to nic není, tedy, alespoň ve věku mezi druhým a třetím měsícem. Často musela na svoji matku čekat a ani nemohla ven, nebo do školy. Ovšem, dostávala opravdu hromadu domácích úkolů a matka se s ní učila jako by jim utíkal čas. Svůj pokoj však měla ve sklepě domu ze kterého nesměla vylízat, když měli nějakou návštěvu. Nepřišlo jí to divné, nic jiného ani neznala. Byl to velmi malý svět, ze kterého měla chuť nejednou utéct. Neměla moc času na zahálku, její matka se snažila aby měla stále co dělat a díky tomu, že Lilian pracovala v knihovně, měla ve sklepě opravdu hodně knih, které musela přečíst. I tak toužila po tom, poznat co je venku.

 

Začátkem třetího společného měsíce měla mladá slečna první opravdu vážnou konverzaci. A ne, než se zeptáte, nebyla o včeličkách a kytičkách. Poté, co se pokusila vyplížit ven jen aby byla odchycena vyděšenou matkou jí byla odhalena pravda o jejím původu i důvodech, proč nesmí ven, aspoň prozatím. Stejně tak se dozvěděla i další věci, třeba to, že povolání lovců je v jejich rodině spíše tradice než volba, které nemá nikdo právo se vzdát a pokud se dotyčný lovcem nestane, stejně jim musí pomáhat. Na jednu noc toho bylo opravdu hodně, a třešničkou, při které tehdy ještě dítě bodlo u srdce, byl fakt, že sice má ještě strýce a dokonce děda, ale ti by je obě bez mrknutí oka zabili, kdyby se dozvěděli, že dítě porod nejen přežilo, ale ještě si ho jeho matka nechala. Tu noc si povídali až do časného rána, proteklo hodně slz, ale když přišlo ráno, začali sklep přestavovat na opravdu velmi provizorní cvičiště. A k učení tak dívce přibyl i velmi tvrdý výcvik, tedy tak tvrdý jak její matka zvládla, aby pak její dcera byla schopná se bránit. Ten zahrnoval hlavně, tedy mimo klasického cvičení, boj beze zbraně, lukostřelbu a zahlazování stop. Snažili se i odhalit její schopnosti které mohla podělit z otcovi strany, ale to jim moc nešlo, stejně jako křídla zrovna moc nechtěla poslouchat a setrvávala skryta, ale alespoň nějaké knihy, které jí pomohli s teorií, sehnali. Jen kdyby na ně bylo víc času. Jen o pravém otci odmítala s Liv její matka mluvit i když přiznala, že nebyla zrovna plánované dítě.

 

Bylo to zatraceně těžké, její matka jí během výcviku rozhodně nevěšela bulíky na nos o tom, jaký svět je ale učila ji o kruté realitě, aby na ni byla připravená, až jednou opustí dveře jejich domu, obě věděli, že doma nebude moct zůstat, protože by tím obě dvě ohrozila. I tak si na sebe snažili najít čas a aspoň občas snít o tom, jaké by to mít mohlo, nevypadalo to totiž, že v tomhle jim zůstává něco jiného než sny. Přesto... ji během toho všeho bylo vtloukáno do hlavy, že se rozhodně nemá vzdávat. Díky učenlivosti výcvik, který obě vyčerpával jak fyzicky tak psychicky, zvládali o něco lépe než by mohl jít. Byl to druhý týden čtvrtého měsíce kdy jim život připomněl, že si můžete plánovat co chcete, ale in na to rozhodně nebude mít ohledy. Byl večer když Liv zaslechla až ze sklepa hluk v přízemí. Věděla, že nemá vycházet, ale po výkřiku její matky prostě nemohla zůstat dole.

 

Když vyšla nahoru, nějaký muž mlátil její matku a ona v té chvíli přestala uvažovat logicky a rozběhla se za nimi aby muže od své matky prudce odstrčila, což se jí, i díky tomu, že o ní nevěděl, povedlo. Snažila se svou matku schovat za sebe. Muž jí přišel povědomý, a po chvíli jí došlo proč, šlo o jejího strýce a ani jemu dlouho netrvalo než mu došlo, že jeho sestra své dítě nezabila. V jeho očích byl vidět vztek když po ní doslova hodil meč z nebeského kovu. Ten však skončil v zádech její matky, která se před své dítě postavila s výkřikem aby ho ochránila. Liv ji chytla do náruče a svezla se s ní k zemi, ovšem lovce jen popudil čin jeho sestry, podle jeho slov, které mezi dechem své umírající matky zaslechla, pro něj umřela ve chvíli, kdy se ji rozhodla nevydat. Dívka tehdy lovce zrovna moc nevnímala, byla v šoku, ten se blížil k nim, vytahujíc pistoli a vrhajíc na ně znechucený pohled. Míšenka svoji umírající matku svírala v náručí, když stanul nad nimi, nevěděla co dělat, i když po ní její matka chtěla aby utekla, nechtěla ji tam nechat. Když uslyšela cvaknutí pojistky pistole, ještě pevněji svoji matku v náručí a zavřela oči. V tom samém okamžiku se však stalo ještě něco, v hlavě uslyšel hlas své matky jak ji často připomínala, že se nikdy nemá vzdávat s čímž se v ní cosi pohnulo. Přišla bolest, ovšem nepocházela z kulky, ale ze zad a chvíli po ní muži cosi upadlo a na obě dopadlo něco mokrého následováno ještě padnutím něčeho většího. S obavami otevřela oči což jí odpovědělo na to co se stalo. Ona bolest pocházela od křídel, která jí vyrazila ze zad, na níhž se blyštila rudá krev od dekapitace jejího strýce jehož hlava se ještě kutálela po pokoji a tělo leželo kus od nich.

 

Jemně přivinula matku do své náruče a do svých křídel, už však mnoho času neměli. Její matka jí stihla vtisknout do ruky svůj přívěšek, pohladit ji po tváři se slovy, že ji miluje a s posledním výdechem dodat, že její dcera ví co musí udělat. Trvalo to několik hodin kdy dívka ještě svoji matku objímala než se s ní rozloučil. Pak si, po koupeli, začala sbírat věci, přívěšek ve tvaru klíče si pověsila na krk, posbírala cenné, avšak ne moc specifické věci a peníze, které mohla odnést, k tomu nějaké oblečení a zásoby, luk, šípy, některé knihy a... dům podpálila. Z dálky, se zakrytými křídly, sledovala jak dům hoří. Ten den pohřbila ve svém srdci mnohé, část své nevinnosti a optimismu, svoji rodinu a mimo jiné i své pravé jméno. Nechala Liv zemřít spolu s její matkou a přijala jméno nové, aby ji opravdu jen tak někdo nenašel. Nyní už nějakou dobu žije nějakou dobu spíše ze dne na den, bez toho aniž by se snažila najít svoji rodinu – ať už tu lidskou či tu v nebesích. Odmítajíc se s kýmkoliv na téma své minulosti bavit a srdcem uzamčeným před světem tak pokračuje na vlastní pěst.